Praktické sebepřijetí

V našich životech je někdy zkrátka něco zakořeněné, zaběhlé až zatuhlé, a i kdybychom rozumem, vůlí či svým přáním tisíckrát chtěli žít, cítit nebo dělat něco jinak, z nějakého důvodu to nejde. Třeba jsme to i opakovaně zkoušeli – prozatím neúspěšně. V tomto článku se ale přece jen společně pokusíme prošlápnout cestu. Třeba i cestu zavátou haldami sněhu, a budou to těžké první kroky. Martin Seligman a mnoho dalších psychologů včetně mě ale věří, že to minimálně stojí za pokus.

Silva je naštvaná na svůj život: Všechno jde špatně. Takhle jsem si to prostě pro sebe nepředstavovala. Nemyslela jsem, že budu takhle v jednapadesáti letech žít. Jsem rozvedená. Děti jsou fajn, ale žijí si svůj život. Vím, že mě už nepotřebují. Jsou hodně do světa a vlastně pořád pryč. Jim stačí, když jim nachystám doma jídlo a vyperu. Jsou hodné, to ne že ne, všechny svoje povinnosti si plní, ale nepotřebují mě. Nikdo mě vlastně nepotřebuje.

Já vím, já vím. Určitě vás napadá „syndrom prázdného hnízda“, ale to není ono. To není to, co prožívám. Mě prostě můj život štve. Zlobí mě, jak nudný je, ale nějak do něj nedokážu nic zajímavého včlenit. Nechci nikam chodit. Nejradši jsem doma. Ale zároveň jsem ze sebe otrávená. Kynu před televizí – samozřejmě se cpu. Ale to neřeším. Nemám potřebu se nikomu líbit. Na druhou stranu mě mrzí, že nevypadám líp. Ale na svůj vzhled jsem taky nějak rezignovala. Je to od všeho něco.

Jsem ze sebe zklamaná. Jsem zklamaná, že se nedokážu pro nic nadchnout, nic udělat, dotáhnout do konce. Chtěla bych od všeho pryč, ale vlastně vůbec nevím, kde začít nebo co dělat jinak. Přežívám, ale nežiju. Den za dnem, jak z bláta do louže. Chodit na terapie je jediný světlý čas. Ale i to pro mě šedne, když vidím, že to k ničemu není. Vůbec nevím, co se sebou. Co mám, Aneto, dělat?

Vnitřní přesvědčení

Možná byste teď čekali nějakou tajuplnou psychologicko‑terapeutickou odpověď, která by převedla zodpovědnost zpět na Silvu. Aby hledala jen a jen v sobě. Tentokrát vám ale dám odpověď zcela konkrétní: vrhneme se do pozitivní psychologie, pokusů, teorií a ozkoušené praxe Martina Seligmana a budeme z něho čerpat. Protože on věděl, jak si právě v takovýchto situacích ryze prakticky pomoci. Co pro sebe udělat, aby bylo alespoň o kapku líp.

Silva často přemítá o své minulosti. O vysoké škole, kterou dodělala jen z povinnosti a nijak ji netěšila. Aby měli doma inženýrku – pro mámu to bylo důležité. Často se v myšlenkách vrací do minulých vztahů, ve kterých jí vlastně nikdy nebylo dobře, spíš chtěla s někým být. Se svými rodiči nemá dobrý vztah doteď, nechodí k nim ráda. Častokrát si vyslechne jedovaté věty mířené na její vzhled, lenost a celkově „neúspěšný život“.

Nikdy nedokázali otevřeně mluvit, je mezi nimi plno nevyřčených věcí a zklamaných očekávání. Silva má uvnitř sebe spoustu potřeb, které zůstaly nenaplněné. I teď cítí, že je mezi nimi jakási zvláštní bariéra. Bez vřelosti, hřejivosti, přijetí a dost možná i bez opravdové lásky. Má pocit, že je zvyklá být sama, odstrčená, přehlížená. Nikdy neměla žádnou partu kamarádek. Navíc nikdy na nic neměla talent. Vlastně ani neví, jestli někdy byla šťastná, jestli to vůbec umí. Nevidí nic, co by ji v životě těšilo.

Silvina mysl je plná vnitřních definitivních přesvědčení, velmi negativních, náročných na žití. Je přesvědčená, že nic nedokáže, nic nemá cenu, nic nezmění, není schopná lásky, není schopná kontaktu, nedokáže změnit svůj život, nikdy není nic hezkého…

Martin Seligman by všechny tyto myšlenky nazval believes, do češtiny je tento pojem překládán jako „berná mince“. Jsou to přesvědčení o sobě, o vlastním životě. O tom, co můžeme či nemůžeme. Stejně tak o tom, co dokážeme, na co máme sílu. A ať chceme, nebo ne, nevyhnutelně za léta žití taková stálá přesvědčení o sobě a své moci či bezmoci zkrátka získáme všichni.

Silva mnohokrát prožila, že o něčem sama nemůže rozhodnout. Nikdy nebyla ta, která iniciovala první kontakt, ani ta, která se rozcházela. Měla pocit, že musí vyčkávat, aby se jí něco v životě stalo. Takhle to pro tebe, Silvinko, bude o moc lepší, říkávala máma. Od účesu přes oblečení po kroužky a všechny aktivity, které měla dělat, aniž by se jí někdo ptal. Se vším po čase skončila. Všechno bylo k ničemu. Na nic neměla talent.

Jako by celý její dosavadní život byl přáním někoho jiného. Není divu, že se hluboko do její duše vrylo přesvědčení: Ať se pustím do čehokoliv, nezvládnu to. Nemá to cenu. Jsem zkrátka neschopná. Je správně, když mi někdo určí, co mám dělat. Takhle to pro mě bude nejlepší, i když to není to, co bych si sama přála.

Změna myšlení

Vzpomeňme však na začátek tohoto článku: máme opravdu možnost změnit své přemýšlení. Máme tu možnost. Nezbytné ovšem je poznání způsobu, jak o sobě, o světě vlastně přemýšlíme.

Silva ani nepomyslela na to, že by to vůbec někdy mohlo jít jinak. Mnoho důležitých osob v jejím dětství a vlastně i v dospělosti jí dávalo najevo, že sama za nic nestojí. Dělala, co potřebovali. A když byli partneři, rodiče, zdánliví přátelé spokojeni, ona by přece měla být spokojená taky. Silva vlastně rezignovala sama na sebe – na víru či naději, že může mít svůj život a štěstí ve svých rukou.

• A vy? Jak sami sebe a svůj život vnímáte vy?
• Můžete něco změnit?
• Jak o sobě smýšlíte? Jak k sobě mluvíte? Jak sami sebe vidíte?
• Koho si nosíte v mysli?
• Podporujete se, nebo se spíše shazujete? Věříte ve své schopnosti?
• Jaká jsou vaše přesvědčení?

Silva se mnohdy rozbrečela, když si uvědomila, jak krutá k sobě je. Pak přišla na mysl otázka, která možná napadá i vás: Ale co s tím teď? Opravdu věříte, že to po tolika letech může být jinak? Martin Seligman nevěřil – on to věděl. Ve své praxi na stovkách pokusů a nespočtu účastníků ověřil, že to jde. Jen je potřeba vydržet, vytrvat a se sebou to nevzdat.

Jak tedy umlčet ten ošklivý hlas, který člověku říká, že to jinak v jeho životě prostě nebude? Nepotlačovat ani nezahánět. Uvědomit si. Krok číslo jedna. Jen si uvědomit, jak často, při jakých příležitostech se ony myšlenky spouští. Uvědomit si, kolik času a energie nám vlastně berou.

Silvě stačilo pomyslet, že se do něčeho vrhne, a myšlenky byly tady: Tohle zase nedokončíš. Stejně nebudeš dobrá. Ani se nesnaž. Radši buď doma, tím nic nezkazíš. Hlavně nic neočekávej. Martin Seligman tomu říká aktivující protivenství. Podnět, myšlenka nebo čin, který spustí salvu myšlenek a pocitů, které snad ani nejdou zastavit.

Jaká je reakce Silvy na tyto myšlenky? Co obvykle udělá? Stáhne se. Přijme je jako pravdivé – nebo tomu tak alespoň po dlouhou dobu bylo. Zůstane doma, o samotě. Aby nic nezkazila. Automaticky přijme svoje selhání, aniž by se o něco pokusila. Jenže teď uděláme odbočku. Pokusíme se o krok stranou, o jinou cestu. Necháme proběhnout všechny „automatické myšlenky“, které zkrátka za ta léta mají snadnou a lehkou cestu do centra naší pozornosti. A co je oním krokem?

Silva si začala psát podněty, které spouštěly její přísné a mnohdy kruté myšlenky. Často to byly věty, které pronesli její rodiče. Situace, kdy měla přijít jakákoliv výzva nebo zkouška. Silva to automaticky ve své hlavě ihned vzdala. Na základě jejích přesvědčení přišly konsekvence – v Silvině případě rezignace, apatie, odpor.

Silva zpomalila své přemýšlení. Zastavovala se. Vnímala, jak rychle propadá závěrům. A snažila se do toho včlenit alternativu. Třeba to tak být nemusí? Třeba to tentokrát zvládnu? Třeba mě to bude bavit? Třeba to můžu jen párkrát zkusit, po svém, jinak? Můžu zkusit něco nového, neznámého a nemusí to být stejné jako v minulosti…

Nevěřte broukům v hlavě

Cílem je postupně, po kouskách vystoupit ze zaběhlého procesu a stereotypu. Seligman mluví o disputaci a distancování. 

O rozhovoru nás samotných se sebou, vlídném, otevřeném a přijímacím. Možná není pravda, že jsem neschopná a nic nedokážu. Říkali mi to ti nejdůležitější, ale to neznamená, že se tím musím řídit. Můžu to poznat sama. Třeba se nestane tragédie, když selžu. Mohla bych chvíli poslouchat (a třeba i uvěřit), co říká vlídný kamarád, kolegyně… Zapříst rozhovor se sousedkou, která se tváří vstřícně. Zkusit dnes někam vyrazit. Možná to bude tentokrát jiné…

Další skvělou technikou může být distancování se: Jsi blbá, ošklivá, jsi k ničemu. Nevěřím, že něco dokážeš. Nevěřím, že v sobě máš vůbec nějakou sílu. Nevěřím, že se můžeš zlepšit. Co kdyby nám někdo něco takového říkal? Já doufám, že byste byli v obřím odporu. Takhle se ke mně chovat nesmíš. Tohle mi říkat nemůžeš. To není pravda a nemyslím si to.

Možná, že kdyby nám to říkal druhý člověk, odporovalo by se nám snáze. Ale ruku na srdce, kolikrát si takové věty řekneme sami: Vypadáš hrozně. Nesluší ti to. Selžeš. Zase to pokazíš. Zase ti to nepůjde. Jsi o tolik horší, neschopnější, než ostatní… Mnohdy takové tvrdé věty sami od sebe bez jakékoliv kritiky či alternativy akceptujeme.

Martin Seligman podporoval své klienty, aby se doslova hádali sami se sebou. Aby se od těchto výroků distancovali a hledali důkazy, alternativy, důsledky a užitečnost. Aby se dívali na sebe a svět tak, jak je, nikoliv přes svůj automatický filtr. Nepřijímali negativní věci z minulosti automaticky. Snažil se, aby se klienti zahlédli ve světle přítomnosti. V jiné, nové perspektivě. Například v perspektivě někoho, kdo je má vřele rád.

Možná se vám teď toto celé cvičení zdá náročné – zní složitě, nereálně, až moc optimisticky. Jeho kouzlo je však jednoduché a zároveň veleúčinné. Spočívá ve zpomalení a zastavení automatických myšlenek. V tom, že se na sebe a svůj život zkoušíme podívat nově. Vlídněji než lidé z naší minulosti, kteří nám vsadili ošklivé brouky do hlavy. Kvůli kterým odmítáme věřit, že něco můžeme nebo dokážeme. Brouky, kteří nám říkají: nejsi dost, děláš to špatně, neumíš to a vlastně se ani nesnaž.

Tyto brouky mnohdy velmi dobře živíme a zapomínáme, že může existovat alternativa. Že vlastně můžeme být dost, že něco nám jít nemusí, ale zase něco jiného může a to z nás nedělá nikoho horšího. A že možná i když nám něco nejde, vůbec to není důležité. Důležité je, že si to užijeme. Že nás něco bude bavit, těšit, že budeme dělat něco hezkého pro sebe nebo druhé lidi v našem okolí.

Martin Seligman věřil, že největší životní změna nespočívá v obrácení života naruby, ale v obrácení perspektivy. V jiném přemýšlení. V alternativách k přesvědčením, která o sobě máme a která si neseme ve svých duších. Bohužel mnoho dětí dostane během svého zrání do vínku přesvědčení, že „jsou špatně“. Tyto děti vyrostou v dospělé, kteří bojují se svojí myslí a někdy tento boj vzdají. Nikdy se mi nic nepodaří. Nikdy nikoho nezaujmu. Nikdy svůj život nezměním.

Martin Seligman by tyto dospělé povzbudil: Pojďme to společně zkusit. Nebudeme toužit po úspěchu. Nebudeme hledět na výsledek. Nepůjde ani o výkon. Pojďme společně hledat alternativy. A na úplný závěr dodám ještě jednu větu tohoto velkého psychologa: Stát se optimistou neznamená být sobečtější a suverénnější a lézt ostatním na nervy, ale naučit se nový způsob, jak k sobě mluvit, když vás potká selhání.