Pozvat odpuštění do svého srdce

Odpuštění je vzácnou esencí. Není snadné se k ní dopracovat, není přímým výsledkem volní snahy, nedá se vynutit na druhých ani na sobě. V určitém smyslu je dotykem božského či nadosobního rozměru, nečekanou odpovědí na křivdu – odpovědí jakoby z jiné frekvence, než by odpovídala „pochopitelné“ reakci. Odpuštění není norma, něco, co „by se mělo“. Spíš je to dar a projev svobody. Rodí se skrze soucit a v soucitu, stejně jako soucítění může být plodem odpuštění.

Je asi užitečné rozlišovat mezi malými, středními a velkými křivdami. Podle nich i podle konkrétní osobnosti a dané situace se může lišit přístup v léčení křivd a zranění duše. Na drobné křivdy stačí často odreagovat se, nalézt nový pohled, pustit se svého očekávání, které mohu chvíli prožívat jako zranění.

U největších křivd (vraždy, znásilnění, holocaust apod.) nelze dát uspokojivou a stručnou odpověď, jak odpustit – spíš je pak na místě se pokusit žít dál hodnotný život i přes veškeré zažité zlo, žít s jizvou na duši a možností být určitým svědkem a nositelem vnitřní síly, pokud neztratíme (nebo znovu najdeme) sílu a smysl žít i po velkém zranění. Tyto velké rány se snad mohou stát počátkem otevření se k jinému rozměru života, ale o tom má podle mě právo mluvit jen ten, kdo sám zná takovou tíhu a bolest. Následující podněty se tedy týkají spíše těch „středních křivd“.

Zranění není ostuda

Za jakých okolností můžu cítit, že toužím po odpuštění někomu či něčemu? Možná když jsem už unaven stálým přemýšlením a prožíváním všeho, co se týká křivdy, stavem, kdy se relativně čistá hladina duše zakaluje hořkostí, vztekem, frustrací, kdy chci být osvobozen od toho, co se mi stalo.

To nastane většinou tehdy, když projdeme určitou cestou, na kterou nás křivda odhodí. Základ je nepopřít, že jsem (byl) zraněn. Přiznat si zranění není většinou snadné. Může to být doprovázeno pocity studu, zlobou na svůj stud a snahou vyhnout se pohledu na sebe i třeba pomocí agresivních fantazií vůči původci zranění – radši se vnitřně věnuji „viníkovi“ než své bolesti.

Být zraněn však není „ostuda“, naše zraněné reakce jsou přirozené; nejsme‑li psychopati, žijeme s očekáváním nějakého jednání a nezraňujícího chování druhých. Přiznáme‑li si zranění, je pak třeba se o své pocity postarat a dovolit někomu, aby se dotknul naší rány, truchlil s námi při ztrátě, připojil se k našemu rozhořčení, postavil se za nás a za naše i jakkoli zraněné pocity. (Souhlas s pocity neznamená souhlas s jednáním, které by zraněné pocity iniciovaly).

Přednáška 24. října 2024