Pozor, spadneš!

„Neběhej!“ „Upadneš!“ „Nelez tam!“ „Zraníš se!“ slyšíme ze všech stran. Když dítě neposlechne, pravděpodobně se opravdu zraní. Vždyť jsme mu to prorokovali.

„Nikdy nenechávám děti běhat z kopce, to strašně snadno upadnou,“ vysvětluje jedna moje kamarádka. Syn další kamarádky nosil pro jistotu i doma speciální ochrannou helmičku pro děti, které se učí chodit. Jsme posedlí bezpečím našich dětí.

Osobně volím trochu jiný způsob a v naší společnosti platím za extremistku.

Když jsem četla kultovní Koncept kontinua Jean Liedloffové, zaujala mě pasáž o bezpečnosti dětí. Autorka se domnívá, že děti ztrácejí tolik zodpovědnosti za sebe sama, kolik jí převezmou dospělí. Navíc věří tomu, co si o nich myslíme, a vyplňují naše očekávání.

Laxní indiáni

Rizika tohoto přístupu autorka ilustruje na příběhu jedné americké rodiny, která měla na zahradě bazén. „Rodiče jej považovali pro své malé dítě za natolik nebezpečný, že kolem něj vybudovali plot a jeho vrátka byla vždy zamčená. Báli se, že by do něj dítě mohlo spadnout či skočit a utopit se.

S největší pravděpodobností dítě rozumělo, když mu rodiče vysvětlovali, proč je kolem bazénu plot a zamčená branka. Pochopilo tak dobře, co se od něj očekává, že jednoho dne, když našlo branku otevřenou, vešlo, spadlo do bazénu a utopilo se.“ V kontrastu s tím Liedloffová líčí hlubokou jámu nedaleko jihoamerické vesnice Wanania, kde si děti hrály bez dozoru celý den a nic se jim nestalo.

U Yequánů, s nimiž autorka nějaký čas žila, je daleko víc potenciálně nebezpečných situací. Hluboká voda, peřeje, jaguáři, jedovatí škorpióni, neustálá dostupnost sirek a nožů ostrých jako žiletka. Děti na ně mohou šlápnout, spadnout na ně, hrát si s nimi. Nic z toho se však neděje.

Čím to, že malí indiáni žijí v pohodě mezi všemi nebezpečími a jejich rodiče jsou klidní? Zato my ani ve všemožně zabezpečených domovech nenecháme děti minutu samotné.

Vývoj postoupil od doby vydání Konceptu kontinua (poprvé v roce 1975) ještě dál k extrému bezpečnosti a rozšířil se více i ve starém světě. Řada evropských zemí má dnes již dokonce zákon nařizující oplocení soukromých bazénů a bezpečnostní opatření v interiérech se též stále zvětšují.

Posedlí bezpečím

Čím to, že malí indiáni žijí v pohodě mezi všemi nebezpečími a jejich rodiče jsou klidní? My ukládáme nože i sirky spolehlivě mimo dosah dětí. Chemikálie se prodávají s bezpečnostními uzávěry, a stejně je doma ještě zamkneme do skříňky. Bráníme dětem v přístupu ke schodům, na rohy nábytku nalepujeme chránítka.

Ani ve všemožně zabezpečených domovech nenecháme děti minutu samotné. A při tom všem co chvíli úzkostně vykřikneme v obavě, co se dětem stane. Nemáme důvěru ve schopnosti dětí a pokud má Liedloffová pravdu, ony kvůli tomuto přístupu své přirozené zábrany skutečně ztrácejí.

Celkem dvakrát jsem pozorovala, jak téměř čtyřletý syn té kamarádky, co nenechává běhat děti z kopce, matku neposlechl. V jednom případě si rozbil koleno, v druhém odřel předloktí a dlaně. Cestovatelé po méně vyspělých zemích jsou překvapeni mrštností místních dětí a po návratu zase nemotorností těch našich.

Pochopitelně lze jen těžko rozplést, co je příčina a co následek.

Nedomnívám se, že bychom měli nechat svým batolatům ostré nože na hraní či je přestat hlídat v blízkosti hluboké vody. Výchovné koncepty nejsou přenositelné mezi prostředími a náhlá konfrontace s takovým nebezpečími by mohla mít fatální důsledky. Přesto je podle mě popisovaný přístup Yequánů inspirativní.

Často nad oběma extrémními přístupy přemýšlím a snažím se mezi nimi najít optimální cestu pro sebe a své děti. Více než ono přemýšlení mi však v tomto hledání pomáhá pozorování dětí a reflexe vlastního prožívání. Uvedu pár příkladů týkajících se výšek.

Přednáška 24. října 2024