Poznej svého Mračouna

Já odjela na studijní dovolenou do Amsterdamu a před samotnou cestou jsem se těšila jako malá holka. Po příjezdu jsem první den byla unavená, šťastná a plná očekávání. Zároveň taky podrážděná, nevrlá, vystresovaná, vystrašená a malinko úzkostná. V mých představách před odjezdem figurovaly ale jen „příjemné emoce“ a já si po příjezdu první dny říkala, co se děje, když jsem tam, kde jsem chtěla být.

Proč se cítím tak, jak se cítím? Nové a krásné město, letní škola, lidé z různých koutů světa a moje srdcové téma emoční regulace. I přesto mě můj vnitřní kritik ovládal na plné obrátky a já jsem si začala vyčítat, že jsem unavená, že nestíhám, že dostatečně neprozkoumávám Amsterdam… Krůček po krůčku jsem se začala zamotávat do nekonečné spirály svého vnitřního kritika Mračouna. Ano, mám ho pojmenovaného.

Mračoun mi do hlavy neustále posílal věty jako: Nejsi dost dobrá. Na co si tu vlastně hraješ? Buď milejší. Jsou chytřejší než ty. Koukni, jak vypadáš. Co jsi to řekla? To vyznělo fakt blbě. Tohle nezvládneš. Z čeho jsi jako unavená? Mohla bych pokračovat. Myšlenky Mračouna začaly vytvářet další a další „nepříjemné“ emoce a myšlenky a já jsem nevěděla, co mám v tu chvíli dělat. Mám být přece vděčná, šťastná a užívat si.

Proč nevěřit všem myšlenkám

V minulém dílu byla řeč o tom, že si často myslíme, že když se budeme hodně snažit a naučíme se emoce kontrolovat, budeme je opravdu mít pod kontrolou. Jak už ale doufám víme, emoce nemají vypínač a nemůžeme je přímo ovládat. Jsou trochu jako počasí v Amsterdamu. V jednu chvíli svítí sluníčko, pak hned prší a za pár minut fouká vítr tak, že jsem ráda, že se udržím na kole.

Dnes se tedy společně podíváme na to, jakou roli v našem emočním světě mají naše myšlenky a náš vnitřní kritik. Ten nás mnohdy v těch nejméně příjemných chvílích zásobí větičkami, které v tu chvíli slyšet nechceme a nepotřebujeme. Jen si představme situaci, kdy jsme konečně na své vysněné dovolené a jdeme na pláž.

Máme na sobě nové plavky, co si chceme vzít už nějaký ten pátek, a míříme k moři. Cítíme se skvěle a jsme šťastní. V tu chvíli vidíme na pláži další lidi a začneme se automaticky a zpočátku nevědomě porovnávat s ostatními. Jestliže se sebou nejsme úplně spokojení, hlavou nám můžou začít blikat myšlenky: Ty jo, ta má hezčí postavu než já. Chtěla bych vypadat jako ona. Klepou se mi stehna. Co to moje břicho?

Vnitřní kritik Mračoun přišel na scénu, a pokud s ním nepracujeme a neumíme ho zastavit, často nás zavede do spirály nepříjemných domněnek a myšlenek o nás samotných. Skončíme smutní, podráždění, nespokojení, plní výčitek a naštvání na sebe. Z jedné myšlenky Ty jo, ta má hezčí postavu dojdeme až k tomu, jak nejsme dost hubení, krásní, nemáme dokonalé nohy a břicho. Vítejte ve světě vnitřního kritika Mračouna.

Jsme racionální bytosti. Myslet racionálně, umět vyřešit problém a používat rozum je jedna z našich silných stránek. Bez racionálního přístupu k životu bychom neměli domov, jídlo na talíři, nic bychom se nenaučili ani bychom nejeli na dovolenou, protože bychom nevěděli, jak na ni našetřit.

Jak ale asi tušíme, ne vždy nám naše racionální část pomáhá. Třeba právě v případě vnitřního kritika. Naše mysl za den vyprodukuje spoustu racionálních myšlenek, ale i spoustu iracionálních myšlenek a domněnek, které nejsou pravdivé. Ba naopak, jsou úplně mimo mísu, často nevhodné a nesmyslné.

Jenom proto, že nějakou myšlenku máme, nemusí být nutně pravdivá, natož užitečná. Myšlenky jsou ve své podstatě jenom domněnky v naší hlavě. Často nás formou Mračouna dovedou do spirály nepříjemných myšlenek a emocí. No, jen se vraťme k příkladu z pláže. Jaké emoce a pocity v nás myšlenky vyvolají, když se začneme porovnávat a všímat si, jak nemáme dokonalou postavu, nohy, břicho, plavky a nevypadáme jako ona či on? Příjemné asi nebudou, nebo se mýlím?

Nevěřme tedy všemu, co naše hlava vytváří. Pokud budeme svým myšlenkám opakovaně bezmezně věřit, snadno se z toho stane návyk. A ano, já vím, někdy není snadné myšlenkám nevěřit. Jsem v tom s vámi, nebojte se. Čím víc Mračounovi budeme věřit, tím víc budeme takzvaně overthinkovat, tedy příliš přemýšlet a v myšlenkách se zamotávat. S největší pravděpodobností nás Mračoun zavede tam, kde nechceme být – do nepříjemných emocí a myšlenek.

Mluvte k sobě svým jménem

Jak z toho ven? Přestaňme věřit všemu, co se nám honí hlavou. To se lehce řekne, že ano? Pojďme se zkusit podívat na naše myšlenky jako na pouhopouhé domněnky, které můžou být někdy pravdivé, někdy nepravdivé, někdy užitečné a někdy neužitečné, někdy napomáhající a někdy naprosto zraňující. Někdy také neutrální a o ničem nevypovídající.

Nabízím vám jednoduchou techniku, kterou můžete využít nejen na dovolené. Představme si situaci, kdy nám hlavou proudí myšlenky vnitřního kritika. Jak k nám mluví? Často v první osobě: Měla bych…, já jsem…, musím…, proč jsem neudělala, proč jsem necvičila a tak dále. Příště, až k vám bude mluvit váš vnitřní kritik, zkuste se zastavit a říct si své vlastní jméno.

U mě by to vypadalo v situaci v Amsterdamu třeba takto: Terez, co to děláš? To přece není pravda. Vždyť je naprosto v pořádku být unavená. Najednou jezdíš všude na kole, poznáváš nové lidi a mluvíš celý den anglicky. Jsi v novém prostředí. Terez, jdi si na chvilku lehnout a odpočiň si. Zasloužíš si to.

Teď si asi říkáte, že je to moc jednoduché, možná až absurdní. Není. Když sami sebe oslovíme, v tu chvíli nabouráme vnitřnímu kritikovi jeho převahu. Proč? Pokud použijeme své jméno, jako kdybychom v tu chvíli mluvili k někomu jinému. Je to jako udělat krok zpátky z tunelu: najednou se můžeme rozhlédnout kolem sebe. Už nevidíme jenom vnitřek tunelu, ale i stromy, oblohu, sluníčko, domy, naše blízké a tak dále. Najednou vidíme věci víc objektivně a jasně. Jsou součástí kontextu, ve kterém se nacházíme.

Pokud mi stále nevěříte, můžete se sami podívat na pár zajímavých výzkumů, které dokazují, že pokud místo zájmena já použijeme ty, on, ona nebo v nejlepším případě naše jméno, jedná se o jednoduchý a bezplatný mechanismus pro získání emočního odstupu. Výzkumy dokonce ukazují, že použití našeho jména (takzvaný distanced self‑talk) nám umožní udělat lepší první dojem nebo zlepšuje výkony ve stresových situacích, a to díky možnému odstoupení od toho, co se nám právě honí hlavou.

Doporučuji tedy si vnitřního kritika pojmenovat. Příště, až vás bude zásobovat nesmyslnými domněnkami, použijte své jméno a nenechte ho zvítězit.