Povinnost versus srdce

Zkrátka, zajímalo by mě, jaký dopis by do redakce napsal on a zda by mělo navrch srdce, nebo něco jiného. A protože Marie zjevně má zájem svou situaci dobře vyřešit, věřím, že ji by to zajímalo také. Našli by společně místo, ze kterého by oba udělali takto velké rozhodnutí?

Závěrem dopisu Marie zmíní, že by si dala nejraději od manželství chvíli pauzu a promyslela, co a jak dál. Proč ne. Manželovi se ale tento nápad nelíbí a rád by okamžitou odpověď. Možná cítí, že se mu partnerka vzdaluje, a chtěl by ji proto přimět k rychlé reakci. Taková žádost ovšem často způsobí přesný opak.

Napadá mě, jaké jsou další možnosti, které by dovolily jim oběma prozkoumat, co opravdu chtějí, zda se chtějí dál rozhodovat společně, nebo je čas přehodnotit všechno a vztah zcela proměnit, nebo dokonce opustit. Možná se jedná o odcizení po letech manželství, které potká spoustu párů.

Napadlo by je ve společném rozhovoru, čím by se dal zase „nahodit řetěz“? Fungovalo jim něco v minulosti? Marie píše, že mají společné zájmy, názory a hodnoty, což není málo. Třeba by se dalo něco z minulosti oprášit. Co oběma dělalo radost? O čem spolu rádi mluvili? Co nejvíc pomáhalo vzájemné intimitě?

Kroky z nejistoty

O tom všem (a určitě o spoustě dalšího) se dá mluvit na párové terapii. Ujasnit si během ní můžou nejen společná přání, ale i ta individuální:

• Jaké jsou moje potřeby a přání do budoucna?
• Co skutečně potřebuji od manžela či manželky teď a co asi budu potřebovat v budoucnu?
• Naopak, co je pro mě a pro něj už nepřípustné, nežádoucí?
• Jak bychom chtěli dál řešit situaci se vzájemnou intimitou?

Marie píše, že procházejí velkou krizí. Ta může být po deseti letech také potřebná ke stanovení nového statu quo. Je potřeba se probrat spoustou otázek – za tak dlouhou dobu se změníme, vyvíjíme se. Jak už to s krizemi bývá, země se může zatřást pod nohama, ale pár z ní může vzejít silnější a připravený do další fáze.

Jakkoli se nyní snažím zabrat objektivem oba partnery, protože jsou oba stejně důležití, nutno dodat, že žena má (na rozdíl od běžných domluv ohledně spolubytí, financí, práce, volného času a podobně) ve věci dítěte konečné slovo. Tlak a nároky na ni jsou nepoměrně vyšší a rozhodnutí stát se mámou je nevratné.

Značí obrovské nároky na její tělo a nemalé změny ve fungování v životě. Pokud se přidávají k nerozhodnosti a nespokojenosti ve vztahu tělesné potíže, jsou nároky na mateřství opravdu veliké. Jejich zvladatelnost či nezvladatelnost může posoudit jedině jejich majitelka:

• Kam teď skutečně potřebuje zaměřit svou pozornost a laskavost?
• K sobě? K manželovi? Nebo k manželství samotnému? K potřebě intimity? K potenciálnímu dítěti?
• Zvládla by vůbec fyzicky těhotenství?
• Jaká je pro ni představa porodu a sdílení péče s manželem?
• Jaké další pocity to všechno vyvolává?
• Jak se naopak cítí, když si představí, že si může dát vytouženou pauzu nebo si dopřát tak dlouhý čas na rozhodování, jaký potřebuje?

Našly se v Mariině dotazu odpovědi? Nevím, ale věřím, že některé možnosti ano. Každopádně jim oběma přeji, aby před dalšími rozhodnutími našli prostor zkoumat, jak kdo vnímá povinnost a která rozhodnutí by dělali skutečně ze srdce.