Povinná četba podle Radkina Honzáka

Beru proto výzvu šéfredaktora, abych čtenáře Psychologie.cz seznámil s literaturou, na niž jsem se nachytal – od elévských let až do dneška – a na kterou mám nachytat také vás, spíš jako průpravu na další práci s dorůstajícími vnučkami než jako doporučení povinné četby. Především proto, že vím, že primárním úkolem je, které knihy z těch mnoha, jež mi učarovaly, mohu vypustit, aniž by mi krvácelo srdce a hryzalo mě svědomí.

Začnu tedy tou první, kterou jsem si jako medik za nekřesťanské peníze koupil (odepřev si jiné požitky), a tou byla kniha Vladimíra Vondráčka Fantastické a magické z hlediska psychiatrie. Mám ji stále při ruce, vracím se k ní a vím, že se z ní dá dodnes čerpat. Ona totiž v sobě skrývá kromě vynikajícího textu ještě kouzlo, které dnešní čtenář už nezažije: vzpomínku na téměř dvoumetrového pana profesora jako na nezapomenutelného vtipného rétora, polyhistora, chodící encyklopedii a součaně strážce morálních hodnot v dobách, kdy jen vyslovení pojmu „etika“ bylo rizikem. Málokdy se zadaří tak osobitý projev zachytit i písemně; jemu se to povedlo. Je tam historie, mytologie, farmakologie, psychologie i psychiatrická klinika, živě, ilustrovaná četnými příklady, dějinnými paralelami, charakteristiky skutečných osobností, nejrůznějších podivínů i aktuálních pacientů. Kdo má opravdu zájem o „psychovědy“, neměl by si ji nechat ujít.

Totéž z oblasti americké kultury, která se zde ale jeví nikoliv jako lokální, leč jako zcela univerzální, platí o publikaci Erica Bernea Jak si lidé hrají. Někdo ji sem přivezl v roce 1967, v čase přechodného politického oteplení – neměli bychom zapomenout, že i v té době byl Freud poloilegální literaturou, kterou bylo možné zakoupit pouze po předložení lékařského diplomu nebo studijního indexu – a mne tehdy donutila k pilnému studiu angličtiny a po dvaadvaceti letech k absolvování mezinárodního výcviku v transakční analýze. Každý, kdo ji bude číst poprvé, se bude řezat smíchy, protože tam pozná všechny své blízké. Druhé čtení už taková sranda není, protože tam najde i sebe. V tom tkví, kromě poučení, její další skrytá hodnota: γνῶθι σεαυτόν = poznej sám sebe.

Léta normalizace, pro mnohé z nás podbarvená ještě steskem po těch, kteří emigrovali (a bylo jich dost, poctivě napočítáno čtvrt milionu), prozářila Virginia Satir(ová), která do Prahy zavítala na své cestě Evropou, udělala pro nás seminář – dnes by to už jistě byl workshop, ale tenkrát to byl seminář – a zanechala zde svou čerstvou knihu nazvanou Peoplemaking obsahující zjevení rodinné terapie. Po roce 1989 zde vznikl Institut nesoucí její jméno a rodinná terapie se, alespoň teoreticky, dostala mezi první oficiálně posvěcené. Nevím, co všechno vydali, pro mne je v této oblasti skvostem publikace Lídy Trapkové a Vladislava Chvály Rodinná terapie psychosomatických poruch, protože tato autorská dvojice vystoupila na pomyslném schodišti o kousek výš než matky a otcové zakladatelé.

V dobách, kdy se psychologie, a ještě více psychoterapie netěšily přízni mocných, bylo osvěžením každé dílo, které vyšlo z pera Standy Kratochvíla. Dnes je to již několikáté doplněné a upravené vydání masivní učebnice Základy psychoterapie (2012), které ale už představuje četbu pro náročné a skutečně zapálené, stejně jako Psychoterapeutické systémy J. O. Prochasky a J. C. Norcrosse. O něco snadnější ke čtení jsou všechny příručky Jaro Křivohlavého.

Pojďme k dnešku: četl jsem dvě úžasné studie o psychopatech, první od anglického novináře Jona Ronsona The Psychopath Test, druhou od oxfordského profesora Kevina Duttona Moudrost psychopatů, která zanedlouho vyjde česky v nakladatelství Emitos. Z té světlejší stránky vřele doporučuji Normana Doidge Váš mozek se může měnit, obsahující poznatky i praktické uplatnění neurověd, a zcela čerstvě pak práci dvojice A. Newberga (neurovědec) a M. Waldmana (odborník přes meditaci, relaxaci, imaginaci, atd.) How God Changes your Brain.

Jak jinak zakončit tento drasticky oškubaný seznam než milou vzpomínkou na pět Židů, kteří dali lidstvu to nejdůležitější z dosažené moudrosti: Mojžíš přinesl zákon, Ježíš lásku, Marx vědomí, Freud podvědomí a pak přišel Einstein a řekl: Všechno je jinak. Takovou knihou obracející plným právem některé mýty naruby, kterou jsem měl to potěšení konečně (vyšla roku 1975) do češtiny přeložit, je tvrdá kritika medicíny, především medicínského establishmentu a průmyslového a farmaceutického komplexu, z pera Ivana Illiche Limity medicíny, známé také jako Nemesis medicíny – zaprodané zdraví (2012).

To všechno stojí za čtení. Kdo se však zajímá o psychologii, neměl by zapomínat, že nejbohatším zdrojem písemných poznatků je krásná literatura, že o psychologii věděli daleko více Shakespeare, Tolstoj, Dostojevský, Čechov, Maupassant, Stendhal, Dickens, Kafka, Čapek, Bradbury, Vonnegut, z básníků namátkou Skácel,  Seifert, Rimbaud, ale také autoři nepovažovaní za „vysoké“, autoři humoristických děl počínaje Rabelaisem a Cervantesem, přes Haška, Thurbera, Jirotku, Švandrlík a jmenovat bych mohl, že bych zahltil prostor tohoto media a stud mě polévá, když zjišťuji, že zde chybí Škvorecký, Kundera, a..... tak dost!