Povídat netřeba

Je skvělé, když tato potřeba vychází v podobném případě, o jakém tady píšeme, z dítěte samotného. Když má možnost se ptát, dostává odpovědi, je vyslechnuto. V tomto smyslu dělá Berta pro své dítě skvělou práci. Dítě se ptá, je vyslechnuto, dostává odpovědi, má povoleno o daném tématu přemýšlet. Nikdo ho neodbývá slovy „už na to nemysli“.

Ale současný neurovědní výzkum k tomu do situace přináší ještě jiný pohled: to, o co jde především, je návrat pocitu bezpečí. A spolu s ním patrně také pocitu kontroly a autorství v našem životě. Bezpečí je něco, co zažíváme celým tělem, nemusíme se do něj tedy nutně „dopovídat“.

Pro děti může být velkým zdrojem bezpečí vztah s blízkým člověkem a jakákoliv forma předvídatelnosti. Třeba už jen známá rutina a struktura: jak probíhá snídaně, co se děje před večeří a po ní, že doma dáváme hrnečky na stejné místo. Nervový systém dítěte i dospělého se zkrátka potřebuje vrátit ze stavu ohrožení do stavu pohody.

Problém nastane tehdy, když ve stavu ohrožení uvízne. Proto nám dospělým pomáhá teplá vana, sauna, dovolená, chození po horách – to vše je balzám na náš vystresovaný nervový systém. I děti mají takové mechanismy, ačkoli jiné než my. A co to je? Nejspíš to, co dělají rády. Tak jednoduché to je.

Návrat autorství

A pak máme k dispozici ještě jedno sklo, skrze které se můžeme na takovou situaci dívat: Traumatická událost bývá něco, co se nám stane. Jsme obětí, nemůžeme to ovlivnit, prostě se to přihodí. To, co hledáme u dětí i dospělých, je návrat autorství. Potřebujeme znovu držet v rukou svůj vlastní příběh, znovu zažívat, že máme vliv, že můžeme ovlivnit dění kolem sebe.

Dospělí někdy takové autorství hledají po dramatické události třeba v osvětové činnosti nebo aktivismu. Narativní psychoterapeuti vidí velký přínos terapie i v tom, že v rámci ní vyprávíme své příběhy a máme možnost toto vyprávění pozměnit, podívat se na celý příběh odjinud, někdy dokonce uvidět sami sebe méně jako oběti a více jako hrdiny.

I pro děti může být fajn si příběh napsat, nakreslit nebo ho využít pro nějakou vlastní fikci – ale musí to dávat smysl, a to především jim. Jako splnění domácího úkolu je to k ničemu. Jako realizace vlastního nápadu prima. Obzvlášť, když nový příběh akcentuje autorství, hrdinství, naději, lásku, dobrý konec.

Tohle je něco, co ovšem mohou dělat i rodiče pro své velmi malé děti: po špatném zážitku jim převyprávět, co se stalo, a dodržet dobrý konec. Spadl jsi z prolézačky, zranil sis koleno, plakal jsi, tak jsme se přitulili, dali jsme na to dinosaurovou náplast a už to pak bylo dobrý.

Léčba hrou a bytím spolu

Největší výhoda dětí oproti dospělým je, že mají k dispozici celý svět volné hry. V jedenácti letech se ze hry už někdy překlápí, ale ještě ne úplně. Někdy je pořád baví lego, příběhy, kreslení. Hra u dítěte v tomto věku může vypadat taky jako sledování videí, mlčení, hraní her na mobilu, opakované přehrávání jednoho tématu.

Aktivity s hraním rolí, stolní hry nebo larpy mohou některým dobře padnout až do dospělosti. Hra je ultimátní způsob, jak nabýt autorství. Dítě je režisérem, situace se odehrává podle něj. Může experimentovat s alternativními výsledky. Jakmile si na danou věc hraje, není pasivní oběť, ale aktivní tvůrce.

Tato hra nemusí být pro dospěláka kdovíjak pohledná a společensky učesaná. Ukrajinské děti si hrají na válku a je to pro ně velmi dobře. Dítě může pořád dokola opakovat scénu nehody. Bourat auta. Hrát si na záchranáře, na nemocnici, na smrt. V takovou chvíli bychom měli odolat pokušení a vyhnout se zásadním chybám:

• Nedomlouvejme dítěti, ať už si na to nehraje, protože ho to jen rozrušuje.
• Nechtějme po dítěti, ať to hraje „hezky“, ať to nejsou takové horory. Pokud hraje horory, potřebuje horory.
• Nepřidávejme interpretace typu „ty si teď tu nehodu zpracováváš, viď“, nebo „vidím, že tě to pořád trápí“. Když už něco chceme říct, popisujme jen to, co vidíme – „páni, to auto nabouralo fakt silně“. Dítě nestojí o naše moudré interpretace. Jen je to zabrzdí a v horším případě zasekne nebo zahanbí.

Pokud nás dítě po emočním otřesu zve ke hře, je dobré myslet na to, že nás ve skutečnosti zve k procesu léčení, k regulaci emocí, k návratu autorství. Otěže mají být v jeho rukou. Hra je pro děti způsob, jak vyjádřit emoce, myšlenky a těžké prožitky, které třeba vyjádřit slovy ještě ani neumí. Pokud si nehraje na nehody, taky dobré.

A když si už vůbec nehraje? Pak můžeme rozšířit své pochopení hry a přemýšlet nad tím, u čeho odpočívá. Někdy pomáhá úvaha: Co je hra pro nás dospělé? Co je náš relax, zábava, experiment, tvorba?

Každopádně můžeme nabízet prostě svou klidnou přítomnost a nevtíravou pozornost. Prostě si vedle dítěte začneme dělat něco svého. Jsme k dispozici pro spolubytí bez agendy, bez potřeby někam dítě „šoupat“ – ke hře, od hry, k mluvení, k zapomenutí. Jednou větou by se takový terapeutický přístup dal shrnout takhle: Můžeš být se mnou a nic po tobě nechci.

Přeji dobré zotavení Bertě i její rodině. Z vašeho mailu je vidět, že pro to děláte to nejlepší.