Potřebuju vyřešit tátu

„K čemu vůbec je celý ten sebezpyt dobrý? Hloubat, přehrabávat se v minulosti, donekonečna sebestředně rozebírat sám sebe, všechna příkoří a ublížení… Není to zbytečná ztráta času? Může to vůbec pomoct?“

Předně: Není (to zbytečná ztráta času) a může (to pomoct). Dokonce to pomáhá zcela běžně a často velmi zásadně. Navíc v tom správném případě nejde o žádné nekonečné probírání se minulostí a jejími traumaty, ale o konečný proces, zahrnující celé spektrum zážitků, vzpomínek, vztahů, myšlenek a emocí, od těch nejpozitivněji vnímaných až po ty, které vnímáme jako nejnegativnější.

Což neznamená, že nemůžeme do velké míry souznít s pochybovačnými hlasy. Co se mne týče, považuji tento způsob pochybování dokonce za zdravý a prospěšný. A pro úspěch terapie v jistých momentech psychoterapeutického procesu za takřka nutný. Na straně pacienta i na straně terapeuta.

Detašovaná sebejistota

„Když já ani nevím, jaký vztah jsem s tátou měla, než umřel. Já si ho vlastně už vůbec nepamatuji, nevybavuji si žádné vzpomínky na chvíle s ním,“ říká slečna V., která přes tuto mezeru v paměti připomene svůj vztah k otci na každém sezení. Pan V. umřel za dosud ne zcela vyjasněných okolností v cizině, když jí bylo čtrnáct. A ona nemůže nevzpomínat. „Bez vyřešení táty se nepohnu dál,“ říkává.

Se žijícími členy rodiny má slečna V. vztahy veskrze nanicovaté. Byly takové, co jí paměť sahá. Prošly samozřejmě za ta léta vývojem, ale nikdy neposkytovaly to, co od nich potřebovala, respektive to, o čem si nyní myslí, že tenkrát potřebovala. Dnes to už vlastně žádné živé vztahy nejsou, slečna V. se izolovala a s nikým z rodiny se nevídá.

A tak ve složitém rodinném příběhu, plném očekávání a jejich nenaplňování na všech stranách, vzniklo v mysli dcery místo pro otce jako spřízněnou duši. Někoho, kdo chápal a měl rád, i když nejspíš nikdy příliš nebyl. Někoho, kdo by rozuměl a podpořil i dnes. Roli, jejíž oprávněnost nebude nikdy možné potvrdit, ale ani vyvrátit.

Slečna V. si stvořila jakousi detašovanou sebejistotu. A s ní bohužel také alibi pro svou vztahovou netečnost a stagnaci. Řečeno úplně jednoduše: Slečna V. má v hlavě úžasného tátu, protože někoho takového potřebuje jako sůl. Jenže dokud ho tam bude mít, žádný opravdový méně úžasný muž nebude mít šanci. Dokonce ani opravdová obyčejná nedokonalá máma ne. A nejspíš ani ona sama v roli mámy.

Ale zpátky k užitečnosti a neužitečnosti psychoterapeutického pitvání.

• Co myslíte, přikláněla by se většina terapeutů v případech, jako je příběh slečny V., k analytickému hloubání a odkrývání minulosti?
• Nebo by dala přednost pohledu dopředu, prožívání toho, co přináší dnešek, otevřenosti vztahům a jejich dopadu na aktuální život?
• Co myslíte, utvrzuji slečnu V. v důležitosti detektivní duševní práce, nebo jí nabízím vztah a komunikaci zde a nyní, se mnou, s rodinou, s novým přítelem?
• Držím ji za nohu v minulosti, nebo jí po kouscích nabízím pohled na přítomnost a v ní obsaženou možnou spokojenou budoucnost?

A jestliže vám napovím, že odpověď nezní „ze sta procent jedno a vůbec ne to druhé“, co pak vítězí, případně ve kterých chvílích a na základě čeho? Odpověď nechám na vaší představivosti. Stejně se mi někdy zdá, soudě podle diskusí pod články, že nejzásadnějším přínosem příspěvků tohoto typu je inspirace čtenáře k vlastním odpovědím a dalším otázkám.

Moje máma… já máma

O co mi dnes šlo zejména, bylo dobrat se k oné roli mámy. Lépe řečeno roli rodiče. K tématu Jsem rodičem, budu jednou rodičem, jsem na to dost zralý? Protože to je přesně to téma, do kterého vyústí každé mé zamýšlení se nad smyslem či nesmyslem psychoterapeutické práce, vůbec smyslem práce na vlastní psýché, nad podstatností či zbytečností sebezpytu, hledání souvislostí a snah o změnu.

Mohu mít stokrát nutkání říct: No co, buďme si klidně, jací jsme! Každý si nemusí rozumět s lidmi, každý nemusí rozumět lidem, každý se nemusí snažit rozumět sám sobě, svým motivům, kořenům svého chování, smýšlení a cítění! No bože, o jednoho ublíženého či ubližujícího více nebo méně, o jednoho pasivně agresivního, o jednoho smutného, o jednoho vztahovačného, o jednoho kde‑co předstírajícího, o jednoho důstojného moralistu…

Vesmír unese horší věci, než jsou naše osobnosti a naše prožitky, dokonce než jsou naše, často destruktivní, činy. Dokonce i naši blízcí, naši rodiče, naši partneři nás unesou. Nebo neunesou a opustí. I to je životní zkušenost, kterou lze zúročit, nebo minimálně přežít.

Využívejte celý web.

Předplatné