Potřeba něhy

Zastával směr kulturní psychoanalýzy, který vidí jedincovo okolí a sociální vztahy jako významné činitele jeho psychického vývoje. Jako určující a osobnost formující viděl Sullivan tlak rodiny a kultury na jedince. Dítě se v průběhu jeho vývoje adaptuje na podmínky svého prostředí, je nucené se s nimi vyrovnávat a učit se s nimi žít. To vše v návaznosti na vlastní aktuální vývojové možnosti.

Dle Sullivana má dítě dvě základní potřeby: uspokojení těch biologických a potřebu bezpečí. Pokud tyto nejsou saturovány, dítě zažívá tenzi. Dle toho, jak je tato tenze intenzivní, se zakládají různé psychické problémy sahající do dospělosti. Vnitřní psychický svět dítěte se pohybuje někde mezi euforií a hrůzou, přičemž hrůze se pochopitelně snaží jakýmkoliv způsobem vyhnout.

K euforii se blíží, pokud jsou všechny jeho potřeby uspokojeny, je nakrmené, nemá žízeň, přebalené, matka ho láskyplně hýčká, hladí a mazlí. Pokud dítě z nějakého důvodu strádá, objevuje se u něho strach, že z tohoto stavu nebude moci uniknout. Dalším zdrojem úzkosti může být matka samotná. Pokud matka zažívá pocity úzkosti, dítě je velmi dobře vycítí a výrazně to ovlivňuje jeho psychický stav. Jednoduše řečeno, na matčinu úzkost dítě reaguje svou úzkostí.

Neustále v tenzi

Dítě se tak neustále nachází v mírném napětí, které kolísá v návaznosti na to, jak kvalitně jeho matka (nebo pečující osoba) uspokojuje jeho fyziologické potřeby. Dítětem projevovaná nespokojenost je podnětem pro matku, která je nastavená na to o něho pečovat, aby zajistila znovunastolení jeho komfortu. Jedná se o přirozeně nastavené reciproční chování, kdy dítě potřebuje cítit bezpečí a něhu a matka je nastavená na to mu tento pocit poskytovat.

Aby byly uspokojeny citové potřeby dítěte, potřebuje k tomu druhého člověka, nejlépe samozřejmě matku. Ta reaguje na jeho potřeby vcítěním, které se projevuje něžným a pozorným chováním vůči dítěti. Sullivan vidí tuto potřebu jako základní, staví ji před potřeby biologické. Jedinec je tedy ovlivňován svou interpersonální potřebou – přirozeně vyžaduje ke svému vývoji další osoby.

Tato potřeba se mění v průběhu let, například v kojeneckém věku dítě potřebuje výše zmíněnou něhu, v raném školním věku je to potřeba soutěžit a v adolescenci je to potřeba intimity. Pro uspokojování těchto tendencí je podmínkou přítomnost jiné osoby, nedokážeme si je saturovat sami.

Klíčovým je prožitek úzkosti, jak často a v jaké intenzitě je mu dítě vystavováno. Zdrojem úzkosti je matka, která se necítí dobře, není klidná a sama bojuje se svou úzkostí. Dítě její stav vycítí a reaguje na něho stejnou odezvou. V této chvíli touží po pocitu bezpečí, který mu může poskytnout pouze uvolněná matka. Pokud se mu tohoto pocitu nedostává, je vnitřně napjaté a nespokojené, navenek mrzuté a protivné, plakající. Tyto projevy matku ještě více zúzkostňují, a tak se snaží dítě všemožnými způsoby uklidnit. Její tenzi dítě vycítí a tím se dostáváme do začarovaného kruhu, ze kterého je velmi těžké se vymanit.

Pokud je úzkost dítěte silná, není v jeho silách se s ní vyrovnat, může se dostat do stavu tzv. somnolentního odpoutání. Jeho základní motivací je se této úzkosti zbavit. Stává se, že je dítě tenzi vystavováno opakovaně a dlouhodobě. Neví si s tímto pocitem rady, neumí s ním naložit a postupem času se pro něho stane natolik neúnosným, že z něho potřebuje utéct.

Aby se mu vyhnulo a uniklo tak sužujícím pocitům, uchýlí se do stavu podobnému spánku, kde tyto pocity nezažívá. Tato fáze pak může přejít do spánku jako takového. Pokud je dítě tenzi vystavováno opakovaně, naučí se takto „utíkat“ častěji. Tento mechanismus je možné si přenést do dospělosti, kdy lidé užívají různá psychofarmaka (hypnotika) nebo drogy, aby jim pomohly se alespoň na chvíli odpoutat od bolestné reality.

Dobrý nebo zlý prs

Sullivan považoval za první a nejdůležitější interakci v životě dítěte akt kojení, tedy jeho kontakt s matčiným prsem. Ve své teorii se zabýval „jevem prsu v ústech“. Dítě při něm zažívá první zkušenost s tím, že se něco ve světě neděje tak, jak by si představovalo a jak by potřebovalo. Prvně zakouší, že se mu potravy nedostane hned, například když není prostor ho nakrmit a je nuceno chvíli počkat.

Souvisí s tím i fakt, kdy matka nemá například dostatek mléka nebo dítě naopak přehlcuje a snaží se ho kojit, i když nechce a je nasycené. Tak se, přestože je záměr čistě pozitivní, stává, že dítě matčin prs vnímá jako zlý. Je to něco, co mu způsobuje nelibé a nepříjemné pocity. Pokud je matka úzkostná, dítě nutí pít, i když nechce, vnímá ho rovněž jako zlý prs, protože nerespektuje jeho potřeby, nevnímá, že nechce pít. Nerada bych toto tvrzení hnala do extrému – když dítě nechce přijímat potravu, může jít samozřejmě o jinou příčinu, spíše jde o přiměřené rozpoznání a vnímání potřeb dítěte.

Pokud je ohledně kojení vše v pořádku, dítě je přistavováno v návaznosti na své potřeby, matka má dostatek mléka, vnímá dítě prs jako dobrý. Je mu k dispozici, když potřebuje, není ho ani moc, ani málo. Dítě je takto spokojené, jeho potřeby jsou saturované, nepociťuje tenzi, cítí se bezpečně a matce důvěřuje. Nepůsobí na něho jako zdroj napětí, které by na sebe vztahovalo.

Jak napětí formuje

Dětské přání a touha po něze nemusí být vždy uspokojeny bezprostředně, například matka je zaměstnaná něčím jiným nebo není přítomna. Ve vyhrocenějších případech matka jeho volání neslyší nebo slyšet nechce. Dítě je pak frustrované, pláče, vzteká se… dává tím najevo svou nespokojenost a potřebu něhy a dotyku.

Matka je z těchto projevů zoufalá, nervózní, neví, co si s dítětem počít, když stále pláče a nelze ho ztišit, dítě její frustraci vycítí a vnímá jí jako reakci na jeho potřebu něhy.

V tomto narazí na nedorozumění a vznikne v něm mechanismus, prostřednictvím něhož potřebu něhy potlačí a bude odmítavé k jakýmkoliv projevům něhy vůči němu. Například když ho někdo z příbuzných bude chtít pohladit, jeho reakce bude silně odmítavá.

Pokud dítě zažívá tenzi z nedostatku něhy, hlazení a dotyků, projevuje se vůči cizím lidem hněvem a odmítáním. Značí to jeho celkové nastavení vůči lidem, tedy fakt, že jim nevěří a necítí se v jejich přítomnosti bezpečně.

Toto se může přesunout do dospělosti, kdy lidé odmítají blízkost a vřelé projevy od jiných osob, a to jak v partnerství, tak mimo ně. Je jim v těchto situacích nepříjemně, na nevědomé úrovni jim připomínají zážitky z dětství, které byly příčinou jejich nynějšího chování.