Postoj naděje
Když se odvážíme vystavit riziku zranění, vyjadřujeme důvěru životu i sami sobě.
V některých situacích se podobáme kajakáři, který sjíždí dvacet metrů vysoký vodopád. Alternativou totiž bylo do vody vůbec nevkročit. Existují rozhodnutí, kterými se odhalíme až na dřeň. Vystavíme se životu s rizikem, že nás hluboko zraní. Vyrazíme z prošlapaných cestiček bezpečného městského parku do medvědího nitra rumunské divočiny.
A přitom vše vypadá zdánlivě nenápadně – pokusit se získat nové přátele, oslovit milou dívku, přestěhovat se do cizího města, jít na pohovor do vysněné práce. Středověk skončil, do svých bitev chodíme bez brnění. Blížíme se k tygří kleci s pevným úmyslem si jejího obyvatele ochočit. A někdy přichází neúspěch, odmítnutí, zklamání. Čelní náraz se životem.
Proč o tom psát? Třeba proto, že jsme paraglidisté, kteří se občas zastaví s padákem na kraji skály a poté se otočí na patě a raději si jdou domů uvařit kafe. Možná si ušetřili tvrdý náraz, možná přišli o krásný let a možná na tom vůbec nezáleží. Tím, že skočíme, tím, že se rozhodneme do nebezpečí neúspěchu jít, zaujímáme a vyjadřujeme určitý postoj k životu.
O ten tu jde především. V rozhodnutí jít s kůží na trh zaujímáme postoj naděje. A ta, jak poznamenal Václav Havel (a vy jste to jistě už někde slyšeli), není přesvědčením, že něco dobře dopadne, ale přesvědčením, že něco má smysl bez ohledu na to, jak to dopadne.
Možná, že když se podíváte zpátky, zjistíte, že chvíle, kdy jste riskovali zranění, byly těmi nejcennějšími chvílemi, rozhodnutími plnými života. Bez ohledu na to, jak to dopadlo. Svými rozhodnutími totiž vyjadřujeme své hodnoty. Žijeme je. Při rozhodnutí jít do neznáma, zariskovat odmítnutí nebo neúspěch jsou těmito hodnotami odvaha a naděje. Při rozhodnutí držet se zpátky opatrnost a chránění sebe sama. To není samo o sobě špatné. Ale možná míříme výš.
Zakladatel logoterapie Viktor Frankl píše o tom, že svým prožíváním, svými rozhodnutími zvěčňujeme jednu z nepřeberně mnoha možností, jak se v dané situaci zachovat. To, co uděláme, bude v jistém smyslu existovat napořád, protože minulé již nelze změnit. A když se rozhodneme s odvahou čelit možnému odmítnutí nebo zklamání, zvěčňujeme tím něco velmi hodnotného, bytostně lidského.
Jít do rizika je hluboce člověčí otázka položena životu. A je to i rázná odpověď problému, před který jsme postaveni. Podstoupit riziko je hodnotné nikoliv kvůli riziku samotnému, ale kvůli tomu, jak se v něm setkáváme s plným, jiskřícím životem. Jak se otevíráme naplnění našich možností. Jak se otevíráme dobré změně.
A možnost změny nespočívá jen v tom, když zariskujeme a „vyjde to“. Mění nás již samotná odvaha do rizika zklamání jít. Nevyjdeme z něj stejní, jako jsme vcházeli. Něco se maličko posune. Ozubená kolečka v nás zapadnou o kousek lépe. Naše duše se maličko otuží a utuží jako po studené sprše.
Takový růst mi připomíná dlouhatánské schody na vrchol Toaca v rumunském pohoří Ceahlau. Každé rozhodnutí podstoupit riziko je malým schodem vzhůru. Z výhledu kolem nikdy nepoznáte, že jste se posunuli… ale udělejte tisíc kroků a rázem budete na vrcholu, odkud je dechberoucí pohled do kraje. Kde stojíte vysoko nad svými obtížemi.
Vystavit se riziku zklamání znamená vyslovit důvěru ve svou odolnost. Znamená to říci, že věříme, že ať se stane cokoliv, my to vydržíme se ctí. Snad v této skutečnosti můžeme hledat smysl klišé tak profláknutého, že se jej stydím psát, a totiž že ve zranitelnosti je síla.
Existuje ještě jeden důvod, proč se rozhodnout pro riziko zklamání. Na svých vyšlapaných cestách životem totiž potkáme zase jen vyšlapané cesty. Dalibor Špok píše, že pokud chceme zažít, co jsme nikdy nezažili, musíme být ochotni udělat něco, co jsme nikdy neudělali.
Budeme‑li chodit stále stejnými pěšinkami, budeme po cestě vídat stále ty stejné scenérie. Změna v našem prožívání je důsledkem změny v našich rozhodnutích a jednání. Vystavit se možnosti zklamání pro něco hodnotného je jedním z možných začátků na cestě ke zkvalitnění našeho života.
Možná není rozumné, že nemluvím o zlaté střední cestě, o rozvážnosti a uměřenosti. Věřím, že ty rozumné věci, jako například že každý člověk ustojí jen určitou dávku zklamání, a tak je moudré si je dávkovat, si každý doplní sám.
Důležitější než nabádání k opatrnosti se mi jeví skutečnost, že v odvaze odhalit se riziku zranění je více života. Je tam čerstvá bríza severních moří a snad právě to by mohlo být v duchu ignaciánské spirituality kritériem našeho rozhodování. Jít tou cestou, která nás přivede k plnému životu.
Měl bych jako správný budoucí psycholog nabádat, ať jsme ve svých rizicích k sobě ohleduplní, vážíme své síly, opečujeme se a jsme k sobě laskaví. Trestuhodně to neudělám. Raději napíšu: Ve svém riziku se s pravdivostí napijme až do dna. Vystavme se tomu ledovému vodopádu i s nebezpečím, že to bude štípat.
Smím‑li být trochu osobní, do své pestré mozaiky zklamání jsem si nedávno vlepil další dílek. Pomalu a s pečlivostí, aby dobře lícoval s ostatními. Víc o něm neřeknu, ale jedno vím zatraceně přesně. Až se jednou budu dívat zpět, skrz tu vitráž bude svítit nádherné světlo.
Tak tedy do dna a na zdraví!
Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..