Postavy vnitřního světa

Anima a animus jsou obrazy duše znázorňující mužské aspekty v ženské psychice a ženské aspekty v psychice muže. Představují také náš vztah k těmto aspektům. Jinými slovy jde o znázornění naší představy a obrazu o druhém pohlaví. Jelikož jsou to archetypy, které mají svůj původ v kolektivním nevědomí, obsahují v sobě prazákladní lidskou zkušenost – jsou to veškeré představy, které lidstvo v průběhu svého vývoje nashromáždilo, a jsou sdílené napříč kulturami.

Podoba těchto archetypů může být zjevná a zřetelná: anima bývá například znázorněna jako panna, královna, vědma, čarodějnice, víla, ale také jako prostitutka, animus jako hrdina, bojovník, princ, lékař, mudrc a podobně. Tyto představy však mohou mít i podobu zvířete (animus jako vlk, orel, medvěd, anima jako liška, kočka, kobra) nebo neživou povahu – propast, jeskyně, hora, meč, věž.

Vnitřně se pak animus a anima projevují v podobě nevědomých prvků, jako jsou sny, fantazie a vize. Čím více jsme těmto obsahům a práci s nimi otevření, tím více se o sobě můžeme dozvědět. Vnější projev můžeme pozorovat v případě, kdy část naší duše projikujeme do druhé osoby, přičemž si však neuvědomujeme, že to, co nás na druhém přitahuje a láká, jsou ve skutečnosti naše vnitřní obsahy. Tak si například volíme partnera, který představuje obraz části naší duše, respektive její vlastnosti.

Anima a animus jsou ve vztahu s dalším archetypem – s personou, tedy maskou, kterou si nasazujeme před okolním světem. Díky personě ukazujeme okolí jen to, co sami chceme, stylizujeme se do určité role, která však nemusí odpovídat našemu vnitřnímu nastavení.

Persona představuje naše vnější zaměření, spojení s okolním světem. Anima a animus představují náš vnitřní svět. Čím více jsme v naší masce uzavřeni, tím více ztrácíme kontakt a spojení s obrazem naší duše, tedy s naší podstatou. Pokud je persona silná, nesundáváme ji ani sami před sebou, a tak se může stát, že nejsme autentičtí ani vůči sobě.

Praobraz ženy a muže

První osoba, která určuje podobu našeho obrazu duše, je matka. Dále jsou to ženy, které v mužích vyvolávají silnou emoční odezvu, a to jak v pozitivním, tak v negativním slova smyslu. Často jde o muže, kteří se svou animou nejsou v kontaktu, svou ženskou část potlačují, a pokud potkají ženu, ve které své vytěsněné ženské vlastnosti vidí, výrazně to s nimi pohne a dotkne se to jejich vlastní citovosti.

Separace od matky představuje významný vývojový úkol v procesu zrání osobnosti. Výrazné téma je to především u mužů, kdy se v určitém věku mají vzdát matčiny ochrany. Primitivní národy mívají přechodový rituál, kdy se z chlapce stává dospělý muž. Mnohdy jsou tyto ceremonie bolestivé, drsné, chlapci musí prokázat svou odvahu a sílu. Také dostávají rady od starších, jak jako muž v dospělém světě obstát. To vše pomáhá k psychickému zrodu muže.

Obdobným přechodovým rituálem v ženském světě může být příchod menarché, kdy žena začíná být plodná a tím je považována za dospělou. V některých kulturách jsou menstruující ženy „odsunuty“ do chýše za vesnici, jelikož jsou v této době považovány za nečisté. Toto izolování může mít dvojí efekt: na ženy v tom smyslu, že ryze ženskou záležitost začnou považovat za něco odpuzujícího, co je třeba ukrývat, a na muže tak, že v sobě ze stejného důvodu animu potlačí.

V moderní společnosti se tyto rituály neodehrávají, chlapci dozrávají prostřednictvím vlastního porozumění mužskému a ženskému aspektu. To je však značně ovlivněno paradigmatem, v rámci kterého dospívají. Výchova mnohde stále probíhá stylem „kluci nepláčou, to jen holky, kluci musí být silní, holky jsou slabé“. Navzdory tomu, jak banálně to zní, může to v mužích vyvolávat tendenci vše citové potlačovat, neprojevovat, protože emoce jsou znakem slabosti a přísluší ženám.

Tím v sobě potlačují svou animu, ženskou část, která je odsouvána do nevědomí. Z něho se však realizuje: takoví muži si hledají ženy, které jsou výrazně emocionální a psychicky křehké. Hledají si svůj obraz duše, tedy někoho, kdo jejich potlačené tendence manifestuje.

Naopak u dívek se příliš netolerují projevy agrese a vzteku – žena, která je razantní a racionální, je označována za „babochlapa“ nebo „chlapnu“. Následně se tak učí v souvislosti se svou agresivitou zachovávat dekorum, jelikož se to nesluší a k ženskému pohlaví se to nehodí. Tak svůj vztek hromadí v sobě nebo ho ventilují jinými způsoby, například pasivní agresí či se projeví v podobě psychosomatického onemocnění.

Dalším diskutabilním znakem moderní společnosti, který má vliv na výchovu dětí, respektive na vnímání mužských a ženských aspektů osobnosti, je vyzdvihování všeho mužského a povyšování ho nad ženské. Přestože se dnes již boří léta zaběhnuté stereotypy (muži na rodičovské dovolené), současný svět stále více fandí mužům – vyšší platy na stejných pozicích, zastoupení žen ve vrcholovém managementu a podobně.

Potlačování ženské stránky v muži vede k tomu, že se jeho ženskost hromadí v nevědomí, odkud se rovněž na nevědomé bázi realizuje. Tak může dojít k tomu, že muž, který je emočně chladný, neprojevuje své emoce, drží si odstup, je výrazně racionálně zaměřený, vstoupí do vztahu s ženou, která je velice emoční, expresivní, náladově rozkolísaná a zaměřená na vztahy a prožívání.

Muž si v ženě našel svou animu, svou ženskou část, kterou vytěsňuje, avšak ona se projeví tímto výběrem partnerky. Je to vlastně jeho část duše, která ho na této ženě tak fascinuje a je jí přitahován. Naopak potlačování mužské stránky v ženě může vést k tomu, že ženu zaujme muž, který vykazuje silné maskulinní znaky, jak ve vizáži, tak v chování. Může se pak vedle něho cítit v bezpečí a chráněná – možná jí evokuje archetyp otce, zachránce… Bude ji přitahovat jeho dominance, rozhodnost a stabilita, přesně ty aspekty, které má sama v sobě potlačené.

V obou případech tato fascinace obrazem naší duše v druhém člověku může být i na škodu, jelikož může stát za nevysvětlitelnou přitažlivostí, která spíše ubližuje (například závislé vztahy, ze kterých nelze vystoupit, setrvávání ve vztahu, kde probíhá domácí násilí, a podobně).

Rozpoznání, nahlédnutí a přijetí principu opačného pohlaví v nás samotných je velkým úkolem v procesu individuace. V jungovském pojetí je to celoživotní cesta zrání osobnosti, která směřuje k tomu, abychom se stali sami sebou ve své vlastní podstatě. Přibližně do poloviny života je tento růst zaměřen na vnější svět, na práci a rodinu. Ve druhé polovině bychom se měli zaměřit na svůj vnitřní svět.

Pochopení animy či anima nám umožní být svobodní v tom smyslu, že pro nás bytí ve vztahu nemá charakter svázání a omezení. Také pochopíme podstatu opačného pohlaví díky tomu, že jsme jeho rysy a povahu poznali a pochopili uvnitř sebe.

Stejně jako přijetí vlastního stínu nám umožní vypořádat se se svými stinnými stránkami, přispívá přijetí rysů opačného pohlaví uvnitř nás k našemu osobnostnímu růstu. Získáme tím jiný náhled na vztahy, jejich smysl a podstatu.

Více k tématu:Jolande Jacobi: Psychologie C. G. Junga