Poslední rozhovor

Podruhé jsme se doopravdy setkali jako dva dospělí a znovu jsme se učili spolu mluvit. Sotva jsme stihli odemknout všechny zámky. Najednou tu není. Vůbec jsem na to nebyla připravená.

Pomohl mi až pohřeb, poslední rozloučení. Odkudsi z hlubiny mého vědomí stoupaly bublinky myšlenek, které mě v dětství moc trápily, a proto jsem je zatlačila hluboko, přehluboko. Najednou byly venku.

Táto, pamatuješ?

K mým patnáctým narozeninám jsem si mohla vybrat dárek. Místo nějaké parády jsem si tenkrát vybrala plyšového psa. Smál ses, že na plyšáka už jsem velká, ale koupils mi ho. V tvých očích jsem zřejmě byla poťouchlá holka s velikostí nohy 40, ale já jsem moc stála o to, abych byla „tvoje“ holčička. S tím psem jsem spala v jedné posteli ještě na koleji. Sama jsem nevěděla proč. Teď to vím. Z infantilní, ale mazlivé hračky jsem udělala symbol tvé lásky, příběh, který jsem si chtěla denně připomínat…

Moc jsem od tebe potřebovala slyšet, že já jsem v pořádku a že mezi námi je také všechno v pořádku. Nevěděla jsem, že svět je složitý a dospělí, ač jsou velcí, jsou docela křehcí. Mají mnoho práce sami se sebou a jejich děti z předchozího vztahu do nového života vnáší neklid a vědomí nenaplněných závazků. Nerozuměla jsem tenkrát ani sama sobě. Z jedné lásky k rodičům se staly dvě konkurenční lásky, které spolu soupeřily. To bylo pro mou dětskou duši příliš.

O to víc jsem si vážila okamžiku, kdy ses nenechal odradit mým chladem a znovu jsi ke mně hledal cestu. Moc jsem toužila držet se tě zase za ruku, ale bála jsem se nových zranění. Moje děti to vyřešily za mě. Přistupovaly k tobě tady a teď, bez předsudků. Líbilo se jim mít dalšího dědečka, který s nimi dělal vlaštovky z papíru, uměl kouzla s kartami a vyprávěl jim pohádky.

A tak se stalo, že jsme najednou proti sobě seděli u jednoho stolu, vyprávěli si o vzpomínkách z našich dávných společných dovolených a pluli na stejné vlně pohody. Tehdy jsem si znovu uvědomila, že je ti se mnou dobře a že mně je dobře s tebou. Že máme něco společného, cos mi věnoval prostřednictvím svých genů už napořád. Nemyslím tím jen stejný profil, ale i stejný přístup k životu.

Prý aby se člověk mohl změnit, musí se mít rád. Úplně rád. To znamená přijmout se i se všemi slabostmi a nedostatky.

Jestli lituju něčeho, co jsem měla udělat jinak? Pamatuješ, jak sis mě zavolal do pokojíčku a ukazoval mi na papíře svou diagnózu: Alzheimerova choroba. Věděla jsem to. Všichni jsme to věděli. Nechápala jsem, proč mi to ukazuješ, vlastně mi to bylo nepříjemné. Až později jsem pochopila, že žít s vědomím takové diagnózy musí být pro tebe těžké, že jsi ode mě potřeboval účast a pochopení. Teď je mi to líto.

Všichni jsme se k tobě najednou začali chovat jako k nesvéprávnému. Nutili jsme tě, abys tu roli přijal, a ty jsi naopak potřeboval povzbuzení, pocit užitečnosti a vytváření příležitostí k radosti ze života.

Prosím, odpusť mi to. Jsem sice už velká, ale ani já nejsem dost dospělá. Ještě pořád se zabývám sebou a svými pocity ze zraněného ega, aniž bych si uvědomovala, že tím můžu lidem kolem sebe ublížit.

Využívejte celý web.

Předplatné