Posedlí jídlem

O poruchách příjmu potravy toho bylo napsáno hodně, ale málokdy jsme se dozvěděli více než popis příznaků. Na příkladech se pokusím ukázat, proč není radno zahrávat si se způsobem stravování a jak nenápadně se nám může změnit úplně celý život.

Vždyť jen chci jíst zdravě

Iveta nás kontaktovala se zájmem o terapeutickou skupinu kvůli psychogennímu přejídání. Nebyla tím typem, který se přejídá po hádce či o samotě v depresi. Iveta se přejídala, když byla unavená:

S přítelem, se kterým žiju, jsme se dohodli, že začneme jíst zdravě. Nejprve jsme kupovali bio v běžných obchodech, vyhýbali se éčkům a omezili maso. Pak jsme přestali věřit supermarketům a vyhledávali speciální obchody se zdravou výživou, hledali nové recepty a pomalu se o ničem jiném už spolu nebavili.

Vůbec jsem si neuvědomila, že mi myšlenky na jídlo a potraviny zabírají většinu mého myšlenkového prostoru. Pak jsem zjistila, že přítel chodí v práci s kolegy do normální hospody na normální obědy a že ho řešit jídlo se mnou už přestává bavit.

A pak jsem se v práci před odchodem domů nacpala čokoládovými bonbony a cestou si koupila spoustu dalších prasáren a všechno to spořádala – a vyděsila se: co to dělám!

Přítel i kolegové mi říkají, že jsem posedlá zdravým jídlem, které v mém podání prý už není zdravé a já si myslím své, ale když jsem unavená, mám sklon se přejídat vším tím, co si běžně odpírám. Přišla jsem do skupiny hledat podporu k navrácení nějaké rovnováhy do mého stravování.

Většina odborníků se dnes shodne na tom, že zdravá strava pro zdravého člověka je stravou pestrou a vyváženou – jídlo by mělo sloužit pro dobití energie a k potěšení. Jídlo by rozhodně nemělo být hlavním životním projektem ani zdrojem úzkosti. Lidé si často neuvědomují, že jinak vypadá zdravé jídlo pro člověka s normální tělesnou hmotností, s nadváhou, cukrovkou či alergií na lepek.

Úmysl Ivety byl zpočátku dobrý, ale vymklo se jí to z rukou. Když se na něco soustředíte dlouho a intenzivně, můžete lehce ztratit odstup a s mírou investovaného času a energie stoupá úměrně i důležitost celé věci. Pomyslné kyvadlo se u Ivety rozhoupalo do extrémních poloh, které se zdravím nemají nic společného.

Iveta potřebovala v životě změnu, snad se chtěla lépe postarat o své zdraví a možná i najít společné téma s přítelem. Ze zájmu se stala posedlost, odříkání a sebekontrolu střídaly záchvaty nekontrolovatelného přesycení. Iveta vsadila na špatného koně – zdravé jídlo samo o sobě kvalitu života nezlepší.

Pochybnosti o sobě dieta neřeší

Na své první psychoterapeutické skupině zaměřené na klienty s poruchou příjmu potravy Eva vypráví: Od puberty jsem měla o sobě pochybnosti, hlavně o svém těle a atraktivitě. Nebyla jsem vlastně nikdy tlustá, ale spokojená také ne. Pak mě v osmnácti opustil můj první přítel a já si vzala do hlavy, že se to stalo kvůli mé postavě. Začala jsem držet drastické diety a ono to fungovalo.

Zhubla jsem během měsíce o osm kilo, ostatní si toho všímali a chválili mě, jak mi to prý sekne. Říkala jsem si, ještě pár kilo dolů a bude to super. Měla jsem hodně energie, prázdný žaludek – a hlavu plnou jídla. Hubla jsem dál a začala se jídla bát, měla jsem hrůzu, že zase rychle všechno přiberu, byla jsem nervózní, náladová, uzavírala se do sebe…

Eva přišla na skupinu po propuštění z nemocnice, kam se dostala s ohromnou podváhou, nešťastná a na pokraji sil. Přestože o mentální anorexii toho přečetla dost (a to i před tím, než onemocněla), dlouho si problém nepřipouštěla a nalhávala sama sobě i druhým, že má vše pod kontrolou.

K tomuto postoji velmi přispívá fakt, že lidé, kteří rychle zhubnou, přestanou reálně vnímat proporce své postavy – vidí se silnější, než doopravdy jsou. Navíc se u nich vyostří velká úzkost z toho, že když začnou „normálně“ jíst, ztratí nad sebou kontrolu a nakonec budou mít velkou nadváhu. To znají i lidé, kteří anorexií přímo netrpí, ale na omezování v jídle a dietování se hodně soustředí. Ti mají pak pocit, že se stačí na talířek s jídlem jen podívat, a už mají o kilo víc.

Přednáška 19. listopadu 2024