Popelka na zámku

Tímto způsobem zachránil pana ředitele, který propil koně nadél (to bylo tělocvičné nářadí) a inspekce to zjistila. Škola to mazaně sváděla na Kusejra, čemuž pan inspektor nevěřil. Pan učitel vyzval tedy Kusejra, aby pohovořil o botách páně inspektorových. Když se ocitl inspektor v ponožkách, netoužil již po dalším dokazování, ve vypůjčených přezůvkách rychle odcestoval a více se tam neukázal.

Kusejra posléze zaměstnali na Úřadu pro nepohodlné otázky a tam patrně sídlí dodnes. Chodí se tam k němu radit kdekdo, a také filmaři. Ti totiž neunesou syrovost klasiků, kteří se nepářou se zapeklitými situacemi, ani s charakteristikami svých postav. Filmaři ale vědí, že pohádky se budou vysílat před 22. hodinou a že by jim třeba Charles Perrault, původní autor Popelky (Cendrillon, Cinderella), mohl komplikovat život, stejně jako Božena Němcová či cituplní bratříčci Grimmové.

A tak syrové prvky předloží Kusejrovi, jemuž zaplatí nemalou sumu, a ten se dá do práce. Incestní touhy a návrhy zvrhlého královského tatíčka princezny Lady, jichž se ani Němcová nezalekla, se transformují do zlého krále Kazisvěta…

Princ Šlendrián

To však není nic proti tomu, že Popelavá prdel – jak ji nazývaly zlé nevlastní sestry – se změní v líbeznou a duchaplnou Libušku Šafránkovou, která umí po vzoru Jamese Bonda vše, co je právě zapotřebí, a navíc perfektně ovládá s východními mistry umění lukostřelby (a možná i starobylý čínský zápas justy‑justy).

Jak zaprorokoval Jan Neruda: Bude‑li každý z nás z křemene, bude celý národ natvrdlý.

Nicméně práce analyticky myslícího terapeuta postupně odkrývá jednu vrstvu palimpsestu za druhou a dobírá se původního pramene. Zapomeňme tedy na Libušku, na její tři vořechy a jednoho bílého koně a pojďme do XVII. století za Perraultem, kterého právě vylili ze zaměstnání a na úřadu práce mu řekli, že mu nedají ani sous (to byl francouzsky halíř), ať se živí, jak umí. A protože nic pořádného neuměl, začal psát…

Popelka je zdravím kypící ruměnné vesnické děvče, jehož mentální obzor je na jedné straně omezen plotnou a na druhé hnojištěm na konci dvora. Nemít čarovnou kmotřičku, která si přeje vystrnadit ji z baráku, aby si mohla v klidu užívat s jejím tatínkem, nikdy by se na ples nedostala. Je ale pracovitá, a tak si zaslouží užít si také.

Prync také moc rozumu nepobral, budou si dobře rozumět; píšu ho naschvál s Y, protože je natvrdlý (jak o něco později zaprorokoval Jan Neruda: Bude‑li každý z nás z křemene, bude celý národ natvrdlý – a už se mu to plní). Je to lempl, který si nechá utéct holku pajdající v jednom střevíčku. Navíc ji nejde hledat sám, ale pošle pro ni jakési šlechtice, kteří jsou v té pohádce jediní čestní lidé, protože ač se jim Popelka líbí, nezneužijí toho a přivedou ji pryncovi jako čistou pannu.

A byla svatba!

To vám byla svatba děti, takových je málo! Perrault zde chytře končí a nerozpatlává to jako Erskine, který uvažoval nad tím, jak to muselo vypadat ve Spartě, když se zestárlá Helena vrátila Meneláovi z Tróje (z té, co dobyli Řekové, ne ze ZOO v Praze) po deseti letech domů.

Můžeme tedy uvažovat. Sladký třešně zrály… A jak to bylo dál? Jak se sluší a patří, Popelka o svatební noci otěhotní a královský pár bude očekávat dědice. To je fajn, ale očekáváním se nedá strávit celý dlouhý den. Navíc prync, také jak se sluší a patří, bude jezdit na lov, trávit čas se svými kumpány a taky v úředních hodinách vládnout (to není žádná sranda!). Otázka je – když zůstal tak štajf nad střevíčkem – zda netrpí sexuální úchylkou zvanou „retifismus“ po věhlasném literárním ševci, který se velice neměl rád s markýzem de Sade.

Popelce náleží místo ve fraucimóru. To je hejno slepic, které svým intelektem Popelku nepřevyšují, spíš naopak, ale jsou patřičně důležité a „vznešené“, mají kinderstube, místo „prdlajs“ říkají „ó nikoliv“ a na Popelku jsou pěkně našňupnuté, protože na prynce – který se jim jevil jako celkem snadná kořist – si dělaly zuby ony.

Mezi nimi se Popelka musí cítit jak nahej v trní. Jejich kecům o lifestylu, dietách (je stále při chuti, navíc teď speciálně na okurky) a módní policii nerozumí, jejich zájmy jsou jí naprosto cizí.

Je proto úplně přirozené, že hledá bezpečí a jistoty tam, kde to zná: v kuchyni. Se služebnictvem si krásně pokřandá, což jí vynese mezi urozenými dvorními dámami ještě hroznější pověst. Řekl bych ale, že si na ni moc netroufnou, protože vox populi = vox dei a lid začne Popelku milovat.

Využívejte celý web.

Předplatné