Pomozme dětem dospět

Do redakce přišel dotaz čtenářky Vajdy, která si neví rady jako matka 21letého syna: Můj syn neudělal zkoušku a musel ve škole skončit. Nic nám neřekl, stres z neúspěchu řešil kouřením trávy, vydělané peníze prohýřil… Nyní si hledá práci, tvrdí, že se chce na vysokou vrátit – nechce skončit jen s maturitou. Nechápu. Již jako malý občas zalhal. Snažila jsem se vysvětlovat, být vzorem. Dětem nikdy nelžeme. Proč si hledá jednoduchou cestu? Proč jde za čáru? Drogy jsme v rodině vždy odsuzovali… Srazilo to jeho vysoké sebevědomí a je v koncích?

Pro každého rodiče je těžké vidět své dítě, jak zápasí s nástrahami života a selhává, ať už se jedná o vyhazov ze školy, nepromyšlené zacházení s financemi, či propadnutí návykovým látkám. Takové situace mohou probouzet celou škálu nepříjemných emocí:

• Obavy. Máte strach, co s vaším dítětem bude, jestli ve svém dospělém životě nebude nešťastné, jestli se dokáže postarat o sebe a svou rodinu.
• Zklamání. Do vašeho dítěte jste investovali tolik času, energie a financí, snažili jste se mu dát ty nejlepší základy do života a cítíte se zklamaní, protože se jeho život neubírá směrem, jakým jste si představovali.
• Vztek. Můžete být na svého potomka i naštvaní. Tolik jste pro něj udělali, a on se vám takto odvděčil. Můžete mít pocit, že se málo snaží a vůbec si neváží všeho, co jste pro něj obětovali.
• Vina. Ze selhání svých dětí můžete mít tendence obviňovat sami sebe a interpretovat si jejich neúspěch jako důkaz nedostatečného zvládnutí své rodičovské role. Mohou se objevit výčitky, zda jste ve výchově něco nepodcenili, zda jste mohli udělat něco jinak, lépe.

Psychologické výzkumy ukazují, že všechny tyto pocity jsou zcela běžné a normální. Přesto si je však většina rodičů vyčítá a stydí se za ně, i když na ně mají právo. Vedle změti nejrůznějších ambivalentních emocí se vynořuje také řada otázek. Kde se stala chyba? Můžeme za to my? Máme mu s řešením nějak pomoci, nebo to nechat na něm, aby se ponaučil? Jak moc se máme do jeho problémů vměšovat, když už je to dospělý člověk?

Správné odpovědi na tyto otázky neexistují, protože každá rodinná situace je natolik specifická, že nelze plošně vyřknout nějakou univerzální radu. Můžeme se však společně podívat, jak dnešní mladí lidé prožívají svůj přerod do dospělosti a co vlastně od svých rodičů mohou potřebovat k tomu, aby jím prošli co nejlépe.

Vynořující se dospělost

Hlavní vývojový úkol dnešních mladých dospělých zůstává stejný jako u jejich rodičů či prarodičů před lety – osamostatnit se a převzít na sebe zodpovědnost za svůj vlastní život. Co se však změnilo, je délka trvání tohoto procesu. Zatímco u předešlých generací bylo normou, že mladí lidé zvládli nástup do zaměstnání, sňatek i založení rodiny již jako čerství dvacátníci, dnes je běžné tyto vývojové milníky odkládat až ke třicítce.

Věk osmnácti let tak už nereprezentuje onu hranici, kdy mladý dospělý opouští domov a osamostatňuje se, nýbrž se stal spíše startovní čárou na zdlouhavé cestě směrem k přijetí závazku. Psycholog Jeffrey J. Arnett toto období, pokrývající rozmezí mezi 18. a 29. rokem života, pojmenoval jako vynořující se dospělost.

Tato vývojová fáze nabízí mladým lidem obrovskou volnost a nepřeberné množství možností. Je obdobím, kdy mohou dospívající relativně svobodně experimentovat a testovat, kým by mohli být, co by je mohlo bavit a čím by mohli naplnit svůj život. Často už nesdílí domácnost s rodiči, nemusí se podřizovat jejich pravidlům a mívají dostatek volného času. Střídají školy, partnery, zaměstnání, cestují a zkouší, co je bude bavit a v čem se najdou.

Jedná se však též o životní etapu naplněnou radikálními změnami a především obrovskou nestabilitou, která je v tomto období zdaleka největší za celý život. Mladý člověk neustále balancuje na hranici mezi světem adolescentů a dospělých – je sice už nucen vzít na sebe řadu povinností dospělého života, ale na druhou stranu je stále do velké míry na rodičích finančně či emočně závislý.

Nemá stabilní identitu, protože si ji teprve utváří a zjišťuje, kým vlastně je, když se postaví sám za sebe. Nezřídka se ztrácí v nepřeberném množství možností, které se mu naskytují, a často vůbec netuší, jak z nich vybrat tu správnou. Při každém rozhodování se snaží hledat rovnováhu mezi tím, co od něj očekává jeho rodina, jaký tlak na něj vyvíjí společnost, a co skutečně chce on sám.

Ve výsledku tak čelí obrovské míře stresu, zažívá zklamání a rozčarování ze špatných voleb. Je nucen měnit jak dosavadní nedospělé představy o sobě a svých schopnostech, tak také svou životní vizi a plány do budoucna. Možná nás tedy nepřekvapí zjištění, že více než 40 % mladých se v průběhu této dekády setkává s úzkostí, změnami nálad či nadužíváním návykových látek, které pomáhají rozptýlit a zmírnit nepříjemné prožívání.

Zdravá pomoc

Rodiče dnešních dospívajících vyrůstali v době, která ještě toto moratorium, jímž vynořující se dospělost je, neznala – možnosti tehdy nebyly tak široké. Zcela pochopitelně tak mohou být celým tímto procesem dospívání zmateni. Kladou si otázky, co je ještě normální a které projevy jejich dítěte už se od normálního a zdravého vývoje odchylují.

A zatímco výchovou batolat, školáků a puberťáků se zabývá nespočet naučných knih, žádnou osvědčenou příručku o přístupu k již dospělým dětem k dispozici nemáme. Zde je ale pár tipů, jak svého potomka v úspěšném průchodu fází vynořující se dospělosti podpořit.

Mějme na paměti, že naše představy o budoucnosti našeho potomka nemusí být shodné s tím, jak si svůj život představuje on sám. Jako dospělý člověk teď sám nese zodpovědnost za svá rozhodnutí a nám rodičům nepřísluší hodnotit jeho rozhodnutí jako dobrá či špatná jen proto, že nekorespondují s naším ideálem. Nesnažme se našim dětem vnucovat, jak mají žít.

Přijměme fakt, že každý má právo chybovat a nikdo netouží po tom, aby mu druzí jeho chyby vyčítali. Můžeme s dětmi sdílet své obavy, ale kritiku jejich rozhodnutí nebo selhání nechme stranou. Důvěřujme tomu, že naše děti nelehké životní situace zvládnou, a dejme jim to pocítit – naše důvěra je v takových chvílích zásadní.

Snažme se o otevřenou komunikaci, co se týče představ a očekávání na obou stranách. Je užitečné vyjasnit si, kolik podpory či prostředků od vás potomek očekává a kolik jste naopak vy ochotni poskytovat. Možná zjistíme, že by náš syn nebo dcera uvítali větší autonomii a chtěli by si více věcí dělat po svém. Nebo je pro ně naopak vstup do neznámého až příliš stresující a ocenili by například pomoc s výběrem školy nebo sháněním bydlení. Tak či tak je fajn ujasnit si, jak na tom jsme.

Nechme své dospělé děti pocítit důsledky jejich rozhodnutí. Budeme‑li mít snahu vždy vše vyřešit za ně, dost možná budou mít velké problémy obstát ve světě bez nás, když zrovna jednou nebudeme k dispozici. Každý životní omyl přináší určitou zkušenost a naše děti bychom velmi ochudili, pokud bychom je před jejich vlastními omyly chránili.

I když bychom si to mnohdy přáli, nemůžeme jako rodiče ovlivnit, jaký život se naše dospělé děti rozhodnou žít. Věřme tomu, že jsme jim v dětství a dospívání dali to nejlepší, co jsme v danou chvíli mohli, a teď je na nich, jestli budou na těchto zkušenostech stavět, nebo se rozhodnou je od základů překopat.