Pomoz si sám

Jenže někdy je velmi těžké udělat právě jednoduchou věc. Pro názorný příklad se teď na chvíli vrátím mezi bílé nemocniční zdi, na interní oddělení, kde kratší nebo delší (já docela dlouhou) dobu, s tlakoměrem v jedné a fonendoskopem ve druhé ruce, pobude každý budoucí psychiatr.

Tehdy šlo především o tělesné potíže pacientů – na rozhovory o obavách, smutku, nadějích a spoustě dalších, navýsost lidských otázek nezbývalo mnoho času.  V mém ilustrativním příkladu půjde tedy o tělo. Konkrétně o nadměrně velké tělo.

„Bylo by velmi dobré, kdyby se vám podařilo zhubnout, paní Arpádová. To nadváha má na svědomí váš vysoký tlak i vaše bolesti kolen.“ Polovina pacientů po takovémto nebo podobném konstatování vychrlila salvu argumentů, jež by se daly shrnout do informace, že dotyčný či dotyčná vlastně téměř vůbec nejí. Druhá polovina sebekriticky přiznala, že to bez toho jídla prostě nejde – požitek z něj (nebo nutkavost jedení) je silnější než touha po zdraví.

Většina z nás by musela být v bezvědomí, aby vydržela nejíst. I největší jednoduchost návodu na hubnutí tak krachuje na složitém spletenci příčin a následků.

Pak jsme se většinou dostali k otázce „No jo, ale jak to udělat? Jak zhubnout?“ Přitom odpověď známe všichni: Méně jíst a hýbat se. Tak jednoduché. Nevytahujte na mě tvrzení, že jsou lidé, kteří nezhubnou, ani kdyby jedli jednou denně jeden krajíc chleba se solí, nebo na vás vytáhnu svůj nelidsky krutý protiargument, že když někdo přibere z jednoho jídla denně, má jíst obden nebo klidně jednou za tři dny – a ještě u toho ušetří na potravinách!

Jenže ono je neuvěřitelně těžké držet se této až hloupě jednoduché rady. Většina z nás by musela být v bezvědomí, aby vydržela nejíst. I největší jednoduchost návodu na hubnutí tak krachuje na složitém spletenci příčin a následků, vepsaných do našich neuronů.

Jídlo nás baví. Zajídáme smutky a úzkosti. Neseme si z dětství stereotyp, podle kterého se má jíst třikrát až pětkrát denně. Do mozkových závitů máme vryté přesvědčení, že pokud se tohoto pravidla nebudeme držet, v dohledné době nám žaludeční sliznici provrtá minimálně jeden vřed.

Všichni kolem jedí. Na každém rohu to voní nějakým jídlem. Všude kolem nás jsou reklamy, zvoucí nás na co nejrychlejší občerstvení za co nejnižší cenu. Pohoštění patří téměř ke každé společenské události, jídlo je součástí kultury. Nejezte, když si jako první životní zážitek nesete v hluboké paměti teplé mléko v žaludku. A hned druhou vaší vzpomínkou je piškot v malé ručce, abyste, sedíce v kočárku, neplakali!

A takto nějak je to s mnoha jinými jednoduchostmi našich životů. Spousta věcí by šla jednoduše, kdyby… kdyby právě šla jednoduše. Kdyby nám tu jednoduchost nekomplikovaly naše zvyky a návyky, kdybychom chtěli a byli schopni slyšet prosté odpovědi na složité otázky.

Tuto radu bych vám nejspíš dala, kdybyste si mi postěžovali, že máte dlouhodobý problém, ale žádný čas nebo žádné peníze na psychoterapii. Že se motáte v kruhu a nemůžete z něj ven.

Ale přes všechno vědomí složitosti jednoduchých řešení mám teď pro vás přeci jenom jednu zcela jednoduchou radu. Docela univerzální a široce použitelnou v mnoha životních situacích, jejichž společným jmenovatelem je nespokojenost s vlastním životem, špatné zkušenosti a špatný životní pocit.

Tuto radu bych vám nejspíš dala, kdybyste si mi postěžovali, že máte dlouhodobý problém, ale žádný čas nebo žádné peníze na psychoterapii. Že se motáte v kruhu a nemůžete z něj ven. Že se vám stále dějí stejné nepříjemné věci a nerozumíte proč. A že máte na řešení problému jen sebe sama.

Nemáte prostředky na konzultace s psychologem či psychiatrem, nemáte možnost a třeba ani vůli po vrstvách odkrývat vaši životní historii a hledat příčiny vašich potíží, pídit se, analyzovat a interpretovat a pak se postupně osvobozovat od starých vzorců myšlení, cítění a chování. Víte jen jedno – něco je špatně. Jenže co s tím?

Přednáška 24. října 2024