Pomoc pro sněhové vločky

Akorát to dělají způsobem, který se nám rodičům nelíbí. Narazit na hranici znamená být frustrovaný. Nedostat, co chci. A to znamená hodně vzteku, křiku, protestů a pokusů o manipulaci, jen abych dosáhl svého. A ono to často zafunguje.

Jako rodiče totiž v dobré víře, že opečováváme dětem jejich negativní pocity, ustupujeme z hranic, které se pokoušíme nastavit. Nakonec je nenastavíme vůbec nebo je bereme zpátky. Dítě tak získává moc a kontrolu tam, kde potřebovalo narazit. Zažít „ne“. Zůstat ve frustraci a dostat příležitost se z ní učit, najít východisko a kreativně se přizpůsobit vnějším podmínkám.

Nespokojenost k životu patří

Frustrace vzniklá tím, že okolnosti mi neumožňují to, co chci, se nám v životě děje zcela běžně. Například jsme na výletě a máme hlad – příště si možná vezmeme svačinu. Nebo stěhujeme nábytek a sami ho neuzvedneme – budeme muset někoho požádat o pomoc. V práci jsme nedostali dovolenou, protože už si ji ve stejném termínu zamluvil kolega – možná si příště řekneme s předstihem nebo se s kolegy domluvíme.

Nám dospělým bývá v těchto situacích taky nepříjemně. Možná už kvůli tomu nepláčeme nebo se tolik nevztekáme, ale cítíme se velmi podobně jako dítě, které nemůže dostat hračku, musí si obléct mikinu nebo odejít z hřiště. To je prostě život, i když se nám to v tu chvíli nelíbí. A možná nám v tu chvíli život klade otázku: Co s tím teď uděláš?

Situace, kdy narazíme na překážky, nás učí několik pro život zásadních dovedností. Adaptovat se na skutečnost takovou, jaká je. Vydržet a zpracovat nepříjemné pocity. Najít způsob, jak se o sebe postarat. Asi se shodneme, že právě tyhle dovednosti pro své děti chceme. Proto se nebojme své děti ve zdravé míře, přiměřeně věku, laskavě, ale důsledně frustrovat.

Tímto způsobem si děti budují síť vnitřních i vnějších zdrojů zvládání zátěže – „tuhé kořínky“, které je podrží v těžkých chvílích. V případě, že nám naše potřeby neustále uspokojuje okolí místo nás samotných, máme se sice skvěle, ale zároveň se stáváme závislými. Vývoj po nás chce pravý opak. Závislí se rodíme, ale právě ve druhém roce v nás přirozeně vzniká touha po zážitku „zvládnu to sám“. Máme v sobě přirozenou vůli i schopnost učit se být samostatní a aktivně hledat zdroje vedoucí k uspokojení potřeb.

Náprava příliš volné výchovy

Dobrá zpráva je, že na to nikdy není pozdě. Dospívání samo o sobě je křehké období, které od nás vyžaduje, abychom si nacházeli nové zdroje. Děti se v tomto období přirozeně vymezují vůči rodičům a je v pořádku, že už to nejsou oni, komu se chtějí se vším svěřovat. Mají ale kamarády, se kterými můžou svoje tajemství sdílet? Nebo dospělé, jimiž se mohou inspirovat?

Stejně tak si zrání mozku v tomto období vybírá velkou daň a ovlivňuje kognici i emotivitu. V podstatě je nenormální necítit se v období dospívání občas hodně na dně. Adolescence není diagnóza a tyto stavy samy o sobě nejsou důvodem k vyhledání odborné pomoci. Pokud si ale dítě neumí od vnitřní bolesti ulevit jinak než řezáním do kůže nebo otupením emocí návykovými látkami, je to varovný signál, že nemá osvojené jiné způsoby, jak bolest ustát.

Čím déle používá způsoby, které jsou destruktivní, tím více si na ně vytváří návyk. Učí tak svůj mozek ve chvíli zátěže vydat pokyn k zopakování tohoto naučeného chování. A právě zde máme v psychoterapii nejvíc co měnit. Učíme klienta již zmíněným dovednostem:

• Adaptovat se na aktuální životní okolnosti: do školy se prostě chodit musí, tahle holka se mnou chodit nechce, prsa a boky mi rostou a budou růst dál.
• Vydržet a zpracovat nepříjemné emoce: je normální cítit se na dně, dá se to přežít, není to napořád.
• Najít způsob, jak se o sebe postarat: nemusím na to být sám, je v pořádku říct si o pomoc. Co mi dělá dobře, co uvolňuje moje tělo, co rozptýlí moje myšlenky?

Jinými slovy – posilujeme zdroje, utužujeme kořínky. Potřebujeme jich víc, potřebujeme, aby byly zdravé a dostatečně pevné. Jako rodiče nemusíme silné kořínky u svých dětí budovat tvrdou výchovou, jakou jsme možná zažili my sami nebo generace před námi. Můžeme je ale budovat důsledností při nastavování hranic. Dávat dětem příležitosti zažívat nepohodlí a neúspěch. Učit je brát jako normální, že nepříjemné situace i emoce jsou součástí života. A také důvěřovat, že toho čím dál víc zvládnou lépe bez nás než s námi.