Pomalu

Takový život měl ještě donedávna Ondra – šikovný, pracovitý a zodpovědný, zdánlivě úspěšný, bezstarostný a energický. Jenže někde se něco zvrtlo. Jeho vlastní plánování a jeho vlastní program jej začaly neskutečně vysilovat:

Já to nechápu. Sám si to naplánuji a pak v tom chci být dobrý – nedokážu nic dělat jen tak napůl, nebo vlastně asi nechci. Jenže teď už těch činností bylo nějak moc. V práci jsem dělal maximum. Do toho jsem se nedávno uvrtal do karate a tam je cílem se neustále zdokonalovat.

Taky chci držet krok s kamarády. Neustále něco čtou nebo poslouchají. Mám pocit, že jim nestačím. A pak bych se měl věnovat vztahu, plánovat výlety, naplánovat pěknou dovolenou. Měl bych rozumět investicím a zařizování kolem domu. Tolik toho neumím, nestačím. Jsem neustále pozadu.

Odpočinek? O tom mi vůbec nemluvte. Já to zkouším, vážně, ale asi to dokážu jenom aktivně. Pomáhá mi sportovat. Endorfiny přináší úlevu. Vlastně dokážu usnout jenom při velkém vyčerpání. Jinak se převaluji a hlavou mi proudí tisíce myšlenek, co ještě musím udělat nebo zařídit. Jak to, že to ostatní stíhají, a já ne? Jsem tak neschopný?

Možná cítíte, že Ondra na sebe má velké požadavky. Ničí se tím, že se neustále srovnává s ostatními. Snaží se vyhrát boj, který z principu vyhrát nelze, jelikož jeho mysl si v okolí vybere pro srovnání jen ty, kteří jsou v něčem lepší než on. Vnímá, že musí zabrat, musí sprintovat, musí se snažit, aby žil plnohodnotně. Nedovolí si odpočívat, vypnout.

A jak to máte vy? Umíte to? Umíte odpočívat? Dokážete načerpat během dne síly? Dokážete slevit ze svých požadavků?

Klidné malé okamžiky

Spánek nebo lelkování často považujeme za něco, čeho by mělo být co nejméně. Je opravdu těžké nesprintovat, když jsme k tomu téměř ze všech stran od dětství tlačeni. Nepřebíhat z jedné věci na druhou a nedržet v hlavě desítky úkolů a povinností, které nás čekají.

Dá se s tím vůbec něco dělat? Mnohdy předpokládáme, že aby byl náš život šťastnější, klidnější, uvolněnější, měli bychom v sobě udělat velké změny. Já si ale dovolím tvrdit opak: někdy stačí maličkost.

U Ondry se často opakoval scénář, že jakmile se do něčeho pustí, chce podávat výkon, ať už jde o cokoliv. Vlastně i u relaxace potřeboval ihned cítit úlevu. Po jedné meditaci měl ambice stát se téměř zenovým mistrem. Rozčilovaly ho okamžiky, kdy mu něco nešlo a ve svých představách neplnil plán. I odpočinek měl být rychlý a efektivní.

Ondra, stejně jako mnoho jiných lidí, byl zaměřený na výsledek. Ne že by od základu změnil svoji osobnost, ale něco je přece jen jinak. Čas od času se mu podaří zpomalit. Nic víc. Snaží se o klidné mikrookamžiky. Vteřiny, maximálně minuty, kdy přestane kamkoliv chvátat.

Není to žádná složitá meditace ani dechové cvičení, jen si v duchu opakuje: Pomalu, Ondro. Zpomal. Můžeš zpomalit. Jen chvíli pozoruj. Co se teď děje? Kde teď jsi?

Dřív se neustále snažil nahnat čas, který byl proti němu. Bojovali spolu. Ačkoliv se sebevíc snažil, nedařilo se mu v jednotlivých činnostech najít klid. Snídal ve spěchu, oběd často vynechával a pauzy využíval k vyřízení soukromých úkolů. Často měl pocit, jako by se hlemýždím tempem snažil dohnat tygra.

Jak ale mám v takových chvílích meditovat? Vždyť já nejsem schopný ani chvíli hluboce dýchat. Prostě se nechám strhnout. Mám tolik úkolů, že nemůžu jen tak hodinu sedět a soustředit se na „nic“. A stejně mi to nejde! To mě pak rozčiluje ještě víc.

Znáte podobné pocity? Zkusme si teď na moment představit, že ona meditace a relaxace není povinnost, ale možnost, nabídka. Je to jedna z alternativ, kterou můžeme jít. Pro některé z nás se z toho ale může stát naopak bič, který nás trestá za momenty, kdy se techniky nedaří provádět nebo nepřináší kýžený efekt.

Ondra se svou výkonovou motivací se například po náročném jednání v práci dokázal ještě zpětně potrestat, že celou situaci měl ustát líp. Že ji měl prodýchat, že neměl předem myslet na to, co ho na poradě čeká, měl být v klidu jako jeho flegmatický kolega. To jsou pro něj ale těžké věci.

Zastav se, teď

Představme si, že do uspěchaného, hektického a stresujícího rána vmáčkneme jednu drobnou věc, vlastně jen jedno slovo: Pomalu. A to do první chvíle, kdy se nám například rozlije čaj. Můžeme to brát jako signál – nesoustředíme se. Nejsme tady. Děláme věci rychle, abychom sami sebe popohnali a zefektivnili, děje se ale pravý opak.

V ten moment zkusme nahlas vyslovit: Pomalu. Zkus to pomalu. Posaďte se na židli a jen chvíli pozorujte – sebe, situaci, okolí, dech, tělo, cokoliv chcete. Jenom pár vteřin pozorujte a nic nedělejte. Nemusíte meditovat ani relaxovat. Nemusíte se o nic snažit. Na pár vteřin přestaňte cokoliv dělat a jen buďte. A můžete zkusit nahlas, ještě jednou a zřetelně říct: Pomalu. Nic víc.

Co myslíte, že se stane? Jaký z toho teď v sobě máte pocit? Co se ve vás děje?

Možná jste i jen na dálku pocítili závan lehkosti. Se samotnou situací se nic nezmění – stále vás čeká nepříjemná porada nebo jakákoliv jiná náročnější chvíle, ale změnilo se něco uvnitř. Možná jste začali jasněji vidět, že na sebe zbytečně tlačíte. Že tlačíte na něco, co stejně nemůžete ovlivnit.

Nebo si představte, že jedete autem, pospícháte. Racionálně víte, že stejně nic neurychlíte. Nemusíte předjíždět, protože vám to vlastně v ničem nepomůže. Ale stejně vás může pomalý řidič před vámi neskutečně štvát. Zkuste si říct: Pomalu. Nic neuteče. Nic se nezmění. Zkus to pomalu.

Třeba se jen začnete dívat víc kolem sebe. Uvědomíte si, v jakých pocitech a prožitcích vlastně jste. Možná se vám podaří i hluboce nadechnout a vydechnout. Nebo celkově změníte rámec situace a darovanou chvíli v autě využijete k něčemu, na co jinak „nemáte čas“.

Můžete to vyzkoušet kdykoliv během dne jako drobný experiment a uvidíte, co se stane.

Kouzlo vlastně spočívá v tom, že přepneme z mozkového kanálu „nestíhám chaos“ či „nic se nedaří“ na kanál „teď pár vteřin jen pozoruj“. Někdy tím získáme prostor a jinou perspektivu, někdy ne. Máme možnost se na chvilku nadechnout. Uvědomit si, že třeba zbytečně zmatkujeme, přehlížíme důležité věci.

Sama vím, že to funguje. Někdy spěchám a mám pocit, že když přidám na tempu, stihnu toho víc. Opak je ale pravdou: když jsem pod tlakem a mám pocit, že musím přidat, obvykle dělám chyby, přešlapy, nehody. Je to takový ten pocit: No paráda! Zrovna teď, když nestíhám, zapomenu ještě doma notebook. Jak se mi tohle může stát?!

Jenže ono se to děje právě proto, že moje mysl je na dalších dvou místech. Že pro svůj vnitřní tlak zapomínám na to, co právě dělám. I já si v těchto chvílích říkám: Pomalu… Zkus si teď sednout, když to jenom trochu půjde. Zkus si uvědomit, co právě děláš. Krok po kroku. Pomalu…

Že vám tento článek nedal nic nového? Vždyť je to stále dokola: zastav se, dýchej, uvědom si… Ano. Máte pravdu, je – protože to funguje. Malá zastavení fungují. Osobně mám někdy pocit, že mnoho lidí zaujímá krajní pól: buď jsou téměř zenovými mistry, nechávají se zavírat do tmy, meditují od rána do večera, nebo nedělají nic, protože to stejně nemá cenu.

Tak já vám chci říct, že to cenu má. Obrovskou. Jestliže je pro vás meditace nedosažitelná či nepředstavitelná, na jiné cvičení nemáte vůli nebo si z toho (podobně jako Ondra) děláte vlastně výzvy, zkuste drobnosti:

• Zpomalit, když spěcháte.
• Na vteřinu si sednout, když panuje chaos.
• Chvilku pozorovat, co se v okolí nebo ve vás vlastně děje.
• Jít si na pět minut lehnout, když nevíte, kde vám hlava stojí.

Jsou to myšlenky mindfulness, gestalt psychologie, buddhismu i meditace. To vše je mi víc než blízké. Respektuji, že to není pro každého – ne každý chce jít tak hluboko. Ale věřím, že téměř každý by čas od času rád zpomalil. Tak to zkuste: Pomalu. Nemusíte chvátat. Jenom chvilku. Pozoruj. Odpočiň si. Udělej to pomalu.