Poledne života

Poledne života. Tímhle poetickým termínem označuje Carl Gustav Jung to, co běžně nazýváme daleko prozaičtějším označením krize středního věku. I když to poledne vypadá trochu méně dramaticky, pokud vyjdeme z původního významu slova krize, zjistíme, že to od sebe není až tak daleko. Krize pochází ze starořeckého krino, které se nejčastěji překládá jako posuzovat, vybírat, oddělovat (ve smyslu třídit).

Tady je paralela s časem poledne naprosto zjevná – den se nám překlopí do druhé poloviny. Krize středního věku přichází právě v přibližné polovině života, tedy v čase kolem 42. roku. Stejně jako Slunce tehdy stojíme tak nějak na vrcholu svojí životní dráhy. A tady právě přichází ke slovu ona „krize“ – měli bychom si (dost kriticky) vybrat, co z naší dosavadní životní cesty budeme chtít rozvíjet dál a čeho se konečně nekompromisně zbavit.

Pohled do zrcadla

Jung měl přesah do méně obvyklých duchovních sfér, zabýval se hluboce alchymií, mystikou nebo mytologií, pojďme si tedy také dovolit úkrok mimo psychologii do mírně ezoterických vod. Na rozdíl od psychologie, která se krizí středního věku zabývá spíše roztříštěně, nabízí totiž velmi komplexní pohled na toto životní období astrologie. Zapomeňme teď pro chvíli na její bulvární a pokleslou podobu z magazínů pro ženy a podívejme se na to čistě optikou plynutí času a symbolů. Byl to koneckonců právě Jung, který přinesl do širšího povědomí pojem synchronicity, a výsostné vyjádření tohoto jevu nalezneme právě v astrologii a alchymii.

Z astrologického hlediska totiž přibližně ve věku 41–44 let přichází jedna z nejzásadnějších životních etap, a sice uranská opozice: planeta Uran se dostane do protilehlého postavení k místu, kde byla v čase vašeho narození. Jak moc „platí“ umístění planet v horoskopu, je pro náš příklad naprosto irelevantní. Astrologie pracuje se symboly a to je to, co nás momentálně zajímá.

Uran symbolizuje něco jako naše „vyšší já“, přesah, ke kterému se v životě vztahujeme, hodnoty, které ctíme hluboko ve své duši. A do značné míry také naše nitro a jeho autenticitu, protože to, co je nahoře, má vždy svůj otisk i dole (to je právě ta synchronicita). V tomto věku tedy Uran přichází, postaví se proti nám a ptá se, jak si stojíme ve vztahu k našim niterným zaměřením. Kde je v našem životě přesah, po kterém žízní naše duše a kvůli kterému je na světě.

Asi se shodneme na tom, že je jedno, jestli ten, kdo se ptá, je Uran, bytostné Já (das Selbst u Junga) nebo naše duše. Otázkám velmi dobře rozumíme a zhusta jsou dost nepříjemné. A ještě nepříjemnější by byly odpovědi a tak rádi bychom se jim vyhnuli nebo je zahráli do autu.

Útočí často totiž na samou podstatu naší dosavadní existence, našeho působení ve světě, našeho Já, které jsme si pro toto pobývání stvořili. V Jungově terminologii by to byl konflikt mezi personou a bytostným Já, ale ona ta terminologie není nutná. Pokud chcete to nejvíc triviální, ale nejpregnantnější zobrazení, pusťte si film Kid, ve kterém manažer v podání Bruce Willise potká své desetileté já, které chce vědět, kam se podělo všechno to, co pro něj bylo důležité.

Můžeš za to ty!

Bruce Willis měl štěstí (nebo smůlu), že v inkriminovaný moment nebyl v žádném vztahu, takže se musel s nepříjemnými požadavky svého obtloustlého malého já vypořádat sám a nebylo to na koho hodit. Většina z nás je na tom ovšem výrazně lépe, kolem čtyřicítky máme nějaký dlouhodobější vztah nebo rodinu a ti nám krásně poslouží v roli obětního beránka.

Není náhoda, že krizi středního věku prakticky vždy ztotožňujeme s partnerskými problémy. Určitě má každý ve svém okolí aspoň jeden příklad, kdy do té doby vzorný otec opustí rodinu kvůli o dvě dekády mladší milence nebo něco podobného (i když méně často) udělá matka od dětí. Partnerské problémy jsou zde ale pouze katalyzátorem něčeho daleko hlubšího. Že ten první na ráně, kdo to odnese, je náš dlouhodobý partner, není způsobeno jen tím, že je nám nejblíž, ale je to těsně svázáno se způsobem, kterým si partnera podvědomě vybíráme.

Ve většině případů, ať chceme nebo ne, je náš výběr partnera podvědomě kompenzační. Tedy nám partner kompenzuje nějaký nedostatek, který ve svém životě bolestivě vnímáme. Nemám teď na mysli povrchní a zjevné motivy jako jsou třeba finance nebo vzhled, i když to tam můžeme započítat také. Ale ve své snaze vnést do života rovnováhu hledáme partnera, který nás posílí tam, kde se cítíme nejslabší.

Pokud v sobě tedy máme třeba hluboce zakořeněný pocit nejistoty ohledně vlastní hodnoty, bude nám imponovat člověk, který dokáže vystupovat sebevědomě a asertivně. A pokud nám někdo takový navíc projeví svou náklonnost, pak je ruka v rukávě. Co jsou proti tomu zlato, myrha a kadidlo. To nejvzácnější, co můžete do nově se rodícího vztahu přinést, je něco, čeho se tomu druhému na hlubší, podvědomé úrovni nedostává. A přesně to pak může být v dané „krizi“ jádro pudla.

Dost možná nám totiž partner nebo rodina saturovali potřebu, která bytostně vychází z naší duše, ale která rozhodně nemá (a nemůže být) uspokojena někde venku. Pokud se sám například nedokážu z různých důvodů prosadit, přestože předpoklady by tu byly, mohu ocenit úspěšného partnera a poskytovat mu oporu a povzbuzení a realizovat se v zabezpečení potřeb nutných k jeho rozletu. Mohu to velmi úspěšně a spokojeně dělat… až do 42 let.

Pak přijde ten chlapeček, holčička, Uran a zeptá se a co ty? A protože to je Uran, bude se ptát ještě po přesahu, tedy: Jaký přesně ti dává smysl to, co teď děláš? Opravdu to je v souladu s tvým nejniternějším přáním a přesvědčením, opravdu tím tvoje duše přináší světu něco nového, neotřelého, něco, co jsi mohl zrealizovat jen a pouze ty sám?

Pokud jste dostatečně duchovně založeni nebo taky trochu blázni (což je většinou to samé) a tyto hovory se svojí duší vedete, pak vám dojde, že partner je v tom nevinně a že je potřeba obrátit svoji pozornost jiným směrem. Nikoli ven, ale dovnitř.

Bohužel intenzita těch otázek a trýzeň, která doprovází odpovědi, vede často právě k destrukci toho, co vůbec destruováno být nemuselo, a sice daného vztahu. Vztek z toho, že jsme zahodili tolik času a energie něčím, co najednou tak jasně vidíme jako scestné, často přehluší ten slabý hlásek sebereflexe, který nesměle namítá, že jsme se tak přece rozhodli sami.

Nechápejte mě špatně: mnoho vztahů jistě problematických je a je jen dobře, že projdou nějakou transformací. Ale to, co během „poledne života“ řešíme, opravdu není náš vztah k partnerovi. Je to vztah k nám samým, k našemu poslání, našemu životnímu úkolu. A přestože to jsou velká slova, mohou se za nimi skrývat zdánlivě malé a obyčejné věci, které činí neobyčejnými a nejdůležitějšími to, že jsou opravdu bytostně naše.

Není za nimi žádný požadavek okolí nebo společnosti, žádná snaha dostát nějakým nárokům, žádná přetvářka a žádná touha po uznání. Jsou to ty věci, ze kterých naše duše čerpá sílu a které v nás budí pocit, že náš pobyt tady má opravdu smysl.

Krizový management

Studijního materiálu na téma krize středního věku najdeme víc než dost, kupodivu však nikoliv u psychologů, ale spíš u umělců. Je to oblíbený námět v literatuře – za všechna díla jmenujme alespoň skvostnou Tichou dohodu Elii Kazana. Ale jistě najdete ve svojí knihovně nebo filmotéce něco podobně vhodného.

Z psychologického a terapeutického hlediska spočívá největší problém krize středního věku v tom, že pokud už si je člověk vůbec vědom toho, že se mu něco děje, začne to řešit až ve chvíli, kdy se toho děje opravdu hodně a vymyká se mu to z rukou. Nicméně právě proto, že se jedná o tak hluboká a niterná témata, k nějaké okamžité sebereflexi často vůbec nedochází.

Okolí nechápavě kroutí hlavou, zatímco dotyčný má pocit, že veškeré jeho chování a akce jsou perfektně standardní a nevyhnutelné a vedou k radikálnímu zkvalitnění jeho života. To je důvod, proč vám mnoho lidí řekne, že u nich žádná krize neproběhla – a pokud se v jejich životě v tu dobu nestalo navenek nic dramatického, tak jim to i uvěříte. Nicméně nenechme se mýlit: poledne přichází bez ptaní ke každému, bez ohledu na to, která je jeho oblíbená denní doba.

Je v podstatě jedno, jestli vás toto období teprve čeká, už ho máte za sebou nebo jím právě procházíte. Benefitů, které přináší, můžete využít kdykoliv. Což je to, co je důležité. Pokud totiž s danou „krizí“ naložíte správně, tedy naplníte její význam posouzení, vybírání či oddělování, dokáže výrazně zkvalitnit váš život i bez toho, aby vám zničila rodinu nebo jiný aspekt života. Důležité ale je nenechat věci dojít do krajnosti.

Témata, kterých se bude toto „vybírání“ týkat, se vám totiž v životě manifestují již daleko dříve, jenže jde o subtilnější nebo méně zjevné náznaky. Nicméně už kolem 37. roku se nám začne jemně naznačovat, kde to v našem životě drhne. Pokud se chopíme příležitosti a nepokusíme se věci zamést pod koberec, případně je vyřešit jen napůl, pak se nám během poledne života otevřou pouze další obzory, aniž by to nějak destruktivně otřásalo naším okolím.

Naši životní cestu si totiž skutečně můžeme představit podobně jako putování slunce po obloze. Od východu do poledne stoupáme, sílíme, budujeme… a díváme se směrem k vrcholu, kterého chceme dosáhnout a ke kterému směřujeme. V poledne toho pomyslného vrcholu dosáhneme a poprvé v životě máme možnost vidět jak cestu, kterou jsme už ušli, tak tu, která se před námi rozkládá. Pokud se zastavíme a rozhlédneme, zhodnotíme, odkud jsme vyšli a kudy naše kroky vedly, vidíme celkem jasně, jestli to byla cesta jistá a přímá, nebo jestli jsme bloudili a ztráceli směr. A vidíme hlavně to, kam bychom se měli ubírat dál.

A možná jsme konfrontováni s faktem, že to nepůjde dělat stejným způsobem jako dosud. Proto se v tu chvíli tak často upneme k novému, ideálně mladšímu partnerovi, který skýtá příslib toho, že bychom přece jen mohli dostat ještě jednu šanci, abychom ty chyby na cestě opravili. Ale Uran opravdu není někdo, kdo by po nás chtěl opravovat minulost. Symbolika Uranu je spojena skrz naskrz s budoucností, s inovací, s prolomením hranic a odvrhnutím všeho starého. Je mylnou, ale o to častější iluzí se domnívat, že moje staré Já s novým partnerem dokáže tuto situaci zvládnout se ctí.

Ten, kdo se musí změnit, kdo musí prolomit staré a nefunkční a vyzdvihnout to, co celou tu dobu čekalo na možnost se projevit – to musím být vždy jen já sám. Je to tím těžší, čím víc kompromisů jsme v životě udělali, a tím dramatičtější, čím míň jsme si impulzů ke změnám všímali v minulosti. Ale je to vzkaz, který nám posílá přímo naše duše.

Nejen že ho nemůžeme ignorovat, ale pokud ho přečteme opravdu pozorně a vědomě, budeme vědět celkem přesně, kterým směrem v poledne vyrazit. A na toto pochopení nikdy není pozdě.