Pohřbené emoce

Zárodek tohoto mechanismu, který v nás může být hluboce zakořeněn, sahá často do dětství, kdy jsme se potýkali s tím, že nám rodiče „zakazovali“ plakat, přehnaně nás kárali za projevy vzteku a naštvanosti, celkově v nás brzdili projevy agrese, protože to slušné a hodné děti nedělají. Tato jejich reakce pro nás mohla být v některých chvílích nečekaná a překvapivá, mohli jsme jí být natolik zaskočeni a zaraženi, že jsme si další spontánní projevy raději zakázali, abychom nezpůsobovali dusno a rodiče zbytečně nedráždili.

Například pokud nás něco v dětském věku rozplakalo a naši rodiče reagovali zlehčováním („nic tak hrozného se ti nestalo, nemáš proč plakat“), nebo na nás dokonce ještě křičeli s doprovodnou poznámkou, že nás taková maličkost nemůže rozhodit, že musíme být silnější, začali jsme pláč – a možná dokonce samotné své pocity, které k němu vedly – vnímat jako něco „slabošského“, něco, co se nenosí a za co je potřeba se stydět. Tento vzorec si pak s sebou neseme do dalšího života.

Kvůli těmto zkušenostem se postupně zatvrdíme, uzavřeme a v návaznosti na to odcizíme sami sobě. Když se nás něco dotkne, automaticky to přecházíme, protože se nám přece neděje nic tak hrozného, abychom kvůli tomu byli smutní nebo dokonce plakali. Tak se v nás mohou tyto negativní emoce kupit, až jednoho dne sklenice přeteče díky nepatrné kapičce, která do ní spadne. V reálu pak dojde k nepřiměřené reakci na nějakou událost nebo podnět, která má kořeny úplně jinde: už to nešlo vydržet.

Touha po přijetí

Jako děti chceme často rodičům vyhovět, chceme jimi být přijímáni, a tak své emoční projevy začneme buď skrývat, nebo se od nich odstřihneme úplně. Obojí může vést k tomu, že v dospělosti budeme mít obtíže nejen s projevováním emocí, ale i s jejich rozpoznáním a procítěním u sebe samotných. Tyto námi nepřijaté emoce jsme pak s velkou pravděpodobností spolkli a pohřbili je někam do sebe, respektive jsme je potlačili, uklidili dozadu, kam na ně naše pozornost nedosáhne, a žili si rádoby spokojeně dále.

Tyto nezpracované prožitky však uvnitř nás zůstávají živé a aktivní, a přestože si je neuvědomujeme, mohou mít výrazný vliv na naše prožívání, chování a celkově na naši duševní pohodu. Může také dojít k tomu, že si k sobě to, co prožíváme a co by nás mohlo trápit, jednoduše nepustíme a začneme vyhledávat různé způsoby úniku – například formou workoholismu, různých druhů závislostí, přehnaného pozitivismu, neschopností se zastavit a být v kontaktu se sebou apod.

Vytvoříme si k dané situaci velmi racionální postoj: nebudeme se v ní pitvat, protože to stejně nikam nevede. Místo toho se zaměříme na něco, co má smysl, a tomu budeme věnovat pozornost. Toto přenášení pozornosti však mnohdy bývá urputné a přehnané, ačkoliv se jeho efekt může jevit jako funkční.

Pokud nejsme v dětství či dospívání od našich rodičů přijímáni, může to zkrátka v našem dospělém věku napáchat pořádnou paseku. To je celkem jednoduchý a jasný poznatek, avšak podoby toho, co za ním stojí, mohou být různé. Respektování vůle, přání a názoru dítěte je velké téma, jelikož je mnohdy obtížné rozpoznat, kdy je ta správná chvíle na to nechat dítěti prostor a kdy je žádoucí a užitečné jako rodič zasáhnout.

V souvislosti s tím pak mohou vznikat dva extrémy, kdy na jednom pólu je dítě či dospívající nechán sám sobě s velkou volností a benevolentním přístupem a na pólu druhém mu není dáván vůbec žádný prostor pro vyjádření jeho názoru, a když už ano, tak to nemá žádnou váhu, není respektován, mnohdy je úplně přehlížen.

Vnímám tě, naslouchám ti

Nemusí se jednat o extrémní situace, kdy je názor nebo projevení se ze strany dítěte zadupáno do země, zatraceno, znehodnoceno nebo nebráno vážně. Může to mít podobu nenápadného, ale systematického a dlouhotrvajícího nerespektování, které postupem času může vést k rezignaci a pasivitě, protože dítě postupně nabude přesvědčení, že není schopné nic ovlivnit, že je pouze vlečeno okolnostmi a tím, co rozhodne někdo jiný. V jednoduché podobě to může vypadat například tak, že je dítě nuceno chodit do hodin klavíru, přestože to nesnáší, nechce to, nic mu to neříká a mnohem raději by se vidělo v kroužku rybářů. Čím je dítě starší, tím jsou tyto kolize v představách samozřejmě složitější.

Často to můžeme pozorovat u rodičů, kteří samozřejmě chtějí pro své dítě to nejlepší, avšak je to pouze jejich úhel pohledu. Někdy si tak odžívají svůj vlastní sen, kterého nedosáhli, a tak to zkusí alespoň prostřednictvím svého potomka. To, co dítě opravdu chce, je vlastně až tak nezajímá, protože oni jsou přece starší, mají zkušenosti, vědí, jak to chodí a co je pro jejich dítě správně. Tyto tendence ze strany rodičů mohou dorůst do obludných rozměrů, kdy nenechají „dýchat“ ani své dospělé děti, které již mají svůj život a mnohdy i své rodiny.

Přijetí od druhých nám dává informaci o tom, že nás vnímají a naslouchají tomu, co jim sdělujeme, je to pro ně důležité, respektují to a následně s tím pracují. První osoby, se kterými toto můžeme zakoušet, jsou právě rodiče nebo jiné pečující osoby. Jako v mnoha jiných oblastech i v této nám dávají základ toho, jak to u nás bude vypadat v dospělosti.

Pokud si z dětství a dospívání odnášíme zkušenost, že jsme přehlíženi, nejspíše tak budeme i reálně vystupovat, nebudeme se pouštět do velkého sebeprosazování se a mnohdy budeme mít tendenci různé záležitosti nechat jen plynout, protože nám chybí víra v to, že je sami dokážeme ovlivnit. Mnohdy budeme přejímat názory druhých a s obtížemi se rozhodovat. Pokud za nás někdo neustále přebíral zodpovědnost, ať už to bylo žádané, či ne, je pak těžké ji přijmout sám za sebe.

Naše zkušenost s přijetím či nepřijetím výrazně formuje naše sebevědomí, sebehodnotu a v neposlední řadě také to, jak se přijímáme my samotní a jak respektujeme sami sebe. Pokud jsme vůči sobě necitliví, nevnímáme své potřeby a nejednáme v souladu se sebou, těžko pak toto můžeme očekávat ze strany ostatních.