Pohov!
Nenechte se svým vnitřním kritikem pořád stavět do latě. Život v pozoru nepřináší radost.
Máte často plnou hlavu myšlenek, že jste v nějaké situaci rozhodně neměli říkat tohle a měli jste spíše říct něco jiného? Pocit, že vám vše padá na hlavu a jste naprosto neefektivní? Nebo máte nejvyšší možné vzdělání, vaši kolegové či klienti jsou s vámi spokojení, ale vy si pořád připadáte jako začátečník, který vlastně nic neumí. Říkáte si, že jste něco mohli udělat rychleji, dřív, jinak.
Když se vám roztrhne pytel s odpadky a vše se vysype na zem, máte dojem, že to se stává jenom vám. Vaše děti jsou spokojené a normálně občas zlobící děti s občasnými řešitelnými problémy, ale přesto jakmile se u některého z nich objeví noční můra, hned si vyčítáte, že to je vaše chyba.
Srovnáváte se s ostatními – přáteli, kolegy – a připadá vám, že nejste nikdy v ničem tak dobří jako oni, že v něčem v životě pořád selháváte nebo na to jdete jinak, a to je podle vás špatně.
To vše jsou různé příklady drobných nesnází, které zažíváme každý den, a jistě si doplníte další. Když se v takové situaci zastavíte, uvědomíte si stažený žaludek, napětí na hrudníku, sevřené hrdlo, zrychlený tep, napětí v zádech, hlavu, která by se mohla rozskočit. Necítíte se vůbec v klidu, naopak by se dalo říct velmi vystresovaně.
Tělo a hlava v pozoru
Americká psycholožka Elaine Aron říká, že lidé se cítí nejlépe, když nejsou ani moc nabuzení, ani moc vyklidnění, ale jsou v určité rovnováze, přiměřené míře bdělosti, aktivity a zároveň si vědomi sebe samých. Zní to jednoduše, ale pro některé z nás se tohoto stavu zdá někdy nemožné dosáhnout.
Často jsem přemýšlela nad tím, co u klientů, se kterými pracuji, či u mě samé způsobuje tento pohled na sebe jako na někoho nedostatečného. Plynou z něj totiž velmi nepříjemné tělesné prožitky i přesvědčení o sobě. Ta potom vedou k podrážděnosti a celkové nespokojenosti se sebou, kterou může často „odskákat“ naše nejbližší okolí.
Co se tedy s námi děje? Často jsme v zajetí svého automatického nastavení, kde hlavní slovo má hlas, že se mnou není něco v pořádku, že nejsem dost dobrý. Zjistila jsem, že je to sebekritik, kterého jsme museli přijmout, který v ten moment nad námi má vládu a kritizuje nás, jak jen to jde.
Myslím si, že tento přísný pohled na sebe nejčastěji získáváme od ambiciózního okolí, které si v dobré víře neuvědomuje, že svůj vlastní tlak na sebe a přísnost přenáší na nás. Nebo naopak od okolí, které je často samo zmítané vlastním neuvědomovaným strachem a nedůvěrou, které v dětství nasáváme jako houba.
Určitě je v tom i kus tlaku naší západní společnosti. Její představa o individuálním úspěchu a perfekcionismu, kdy je často oslavován soběstačný hrdina či hrdinka a obyčejný život s každodenními starostmi není tolik zajímavý.
Dovolte si být spokojení
Paradoxně se v praxi setkávám s názorem (a sama jej také dobře znám), že když toho svého kritika nebudu poslouchat, že snad zlenivím, obrostu mechem a s mojí kariérou, vztahy, domem… – můžete doplnit vlastní obavu – to dopadne špatně.
Je vlastně velmi zajímavé, že opak je pravdou. To nejlepší, co pro sebe můžeme udělat, je zvolit si tento tlak neposlouchat. Poslouchat více sebe, tedy tělo, které je v tomto případě nejlepším rádcem.
Když totiž naopak zvolním, hluboce a vědomě dýchám, tím zklidním svůj tep, uvolním ramena a celé tělo, najdu si příjemný střed ve svém těle, najednou se můžu zasmát tomu svému lopocení za uspokojováním imaginárního sebekritika.
Opravdu hlavní cestou ke změně je uvědomit si, že se kritizuji – a že tento kritik je jen jedna moje část, která velmi dobře postupnou praxí může ustoupit do pozadí. Možná být nakonec třeba i odstavena na vedlejší kolej. Zkuste si představit, jak by váš život vypadal, kdybyste na sebe neuplatňovali tento tlak.
Možná bychom potom cítili větší klid a spokojenost se sebou, protože to všechno, co umíme, víme, děláme, jak se chováme k druhým, stojí za pochvalu a uznání. Zjistili bychom, že si v životě vedeme dobře a že se sebou můžeme být spokojení.
Že jsme v pořádku tak, jak jsme. Že můžeme klidně i někdy říci něco ne zrovna trefného a neznamená to, že selháváme. Že nemusíme být nejlepší, protože svět je tvořen z rozličných lidí a každý v něm má své místo. Jak na to?
- Stojí za to si říci něco milého a vlídného: jsi šikovná holka (kluk), vedeš si dobře, tvoje tempo je tak akorát, nech některé věci plavat… Vytvořte si několik svých vět, které sedí zrovna vám a udělají vám dobře na duši.
- Určitě je na místě se trochu rozmazlovat, což pro někoho může znamenat zajít si ke kadeřnici nebo na masáž, jak s oblibou radí lifestylové magazíny, pro někoho dobře se vyspat nebo si udělat čas na sebe, jen pít svůj oblíbený čaj a koukat „do blba“.
- Rozhodně pomáhají všechny aktivity, které nazývám aktivity starých babek a dědků, našich předků z vesnic, kdy se zastavíme, sledujeme okolní ruch a chvíli nic nehodnotíme, jen jsme součástí toho všeho a uvědomujeme si, že se nemusíme o nic snažit.
Tento trénink práce se sebekritikem je celoživotní proces. Je důležité si sebekritika uvědomovat a pracovat s ním právě tak, aby nad námi nezískával vládu, ale abychom my jej měli pod kontrolou. Potom můžou nastat okamžiky, kdy zakusíme více energie, radosti, klidu i spokojenosti.
Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..