Pohádky konec

On byl ženatý, uváděl, že je kriminální psycholog, každopádně dozorce ve věznici. A já. V kostce. Svého času vdaná se schizofrenikem, dvě děti, rozpad manželství, manžel sebevražda cca 6 let po rozvodu. Já od rozvodu v novém vztahu, spokojený rodinný život do mozkové příhody nového partnera (po sedmi letech pěkného soužití), pak ještě tři roky v podstatě opět „galejí“ do rozpadu vztahu.

Přítel byl postižen mozkovou příhodou jen lehce, ale v podstatě změna osobnosti, nervozita až agrese… k tomu dvě děti školního věku. Do tohoto období spadá také smrt mého otce, které předcházel dvouletý boj s rakovinou. Já v té době pracující a studující při zaměstnání.

Jsem člověk, který dokáže pomoct druhým a podat jim pomocnou ruku, ale byla bych moc ráda, aby tahle pomoc fungovala i směrem ke mně, když to potřebuji.

Nyní pracuji ve školství jako vychovatelka. Práce mě moc baví, v létě jezdím na letní dětské tábory. Odtud také má několikaletá osobní zkušenost s dětmi z dětských domovů. Poměrně hodně se také pohybuji mezi handicapovanými dětmi. Jsem optimistka, ale můj život mi mnohdy příliš za pravdu nedává.

Jsem rodinný typ, rodina je mou životní cestou i cílem, však boj, jak vidno, dost těžký. Chybí mi životní partner, děti už dnes dospělé, studující, bydlící samostatně. Nerozumím si s matkou.  Asi její „každý má být soběstačný“ versus mé „musíme si pomáhat“.

Rytíř z internetu

Tak… a zpět k netovému přátelství. Na začátku nevinné psaní, filozofování. Našimi tématy byla rodina, východní filozofie, buddhismus, hodně jsme se dotýkali také tématu týraných žen. Měla jsem v té době týranou kamarádku, která se na mě obrátila o pomoc. Pravda, nebylo to jednoduché, ale překonali jsme to. Také workholismus a syndrom vyhoření.

S netovým přítelem jsme si v netu „vyrobili“ náhradní rodinu, náhradní svět princezen a rytířů a jiných bytostí, ve kterém bylo vše krásné a ideální. Všechno vždycky dobře dopadlo a moc jsme se nasmáli. Jako v pohádce.

Bylo to zpočátku, jako bychom psali knihu, každý jednu kapitolu, vše do sebe krásně zapadalo, rozuměli jsme si. Dokonce i přes to, že původně chtěl zůstat výhradně v anonymitě, dvakrát přijel, cca po 4 měsících psaní. Kamenem úrazu je možná to, že jsme se spolu pomilovali.

Já v té době už zamilovaná až po uši a on po mě řval, ano řval, ne říkal, že chce se mnou žít. Ale jaksi jsme úplně zapomněli na reálný život, který vedeme, a že vlastně… on je tak trochu ženatý. A na tomhle základě se pak začalo vše bortit, srážka s realitou. Chápala jsem ho, zároveň byla zoufalá, zhroutila jsem se.

Odevzdat se s důvěrou

Snažila jsem se odpoutat od našeho netového vztahu, současně toužila po naplnění těch krásných myšlenek o rodině, snažila se zaplnit prázdnotu různými aktivitami. Jednou z nich byl seminář o týraných dětech, kde jedním z lektorů byl psycholog Marek Herman. Mluvil kromě jiného o vzorcích chování, archetypech, genetice, vlastní vůli. Bylo to úžasné, konečně něco, co mi třídilo myšlenky, ne tříštilo.

Všechno jsem psala do mailů svému netovému příteli a dostala se tak daleko, že jsem jakousi laickou psychologickou pomoc a podporu začala poskytovat jemu. Vůbec nevím, netuším, kde se to ve mně bralo, nicméně výsledkem je, že mi netový přítel děkuje nejen za pomoc, ale rovnou za záchranu, souběžně s tím, že se odpojil.

Chtěla jsem po něm zpětnou vazbu, vědět, co bylo pravda a co jen domněnky. A vůbec… co to teda vlastně vůbec celé bylo. Dnes se nejvíc kloním k nějaké fázi syndromu vyhoření, přičemž se mnou se znovu vrátil nohama na zem. Jestli je to opravdu pravda, nevím.

Je pro mě šokující právě onen fakt, že si se mnou takhle pohrál odborník. Nebo „odborník“?

Mám za to, že jsem tedy člověk, který dokáže pomoct druhým a podat jim pomocnou ruku, ale byla bych moc ráda, aby tahle pomoc fungovala i směrem ke mně, když to potřebuji. V podstatě byla bych moc ráda, kdybych měla vedle sebe opravdu normálního, stálého, stabilního partnera.

Nevíte náhodou, co dělám špatně? Že si nemám začínat s ženatými chlapy, to vím. I dřív jsem to věděla. Bylo to neočekávané, neplánované, prostě stalo se. V podstatě nikomu jsme neublížili, než sami sobě. Nějakou jinou radu?

Je pro mě šokující právě onen fakt, že si se mnou takhle pohrál odborník. Nebo „odborník“? Právě… Všichni jsme jen lidé, z tohoto zážitku jsem si odnesla spoustu poučení, přišla jsem na spoustu věcí, na které bych nikdy, jen tak klábosením nebo přemýšlením nepřišla, byla to však velice tvrdá, v mnohém příjemná (především ze začátku), ale také nepříjemná, tvrdá zkušenost.

Proto se dnes snažím přemýšlet, i když mi něco říká odborník. Nejsem s to jen tak se odevzdat s důvěrou, jako kdysi. Taky mám v mnohém pocit, že jsem potkala samu sebe v opačném pohlaví. Stejně tak i jeho slova. Ono… stejné přitahuje stejné. Jenže… realita nedovoluje.

Přednáška 24. října 2024