Podvyživené vztahy

Pět je překvapivě malé číslo – s tím by se jistě dalo něco dělat! A tak vznikl záměr napsat seriál, jehož první část právě čtete: seriál o nevinně vyhlížejících, ale smrtících zabijácích vztahů, které bych vám rád jednoho po druhém představil.

Partnerské vztahy dokážou být neobyčejně křehké. Setkávám se s tím ve své praxi prakticky každý den. Dennodenně naslouchám příběhům o tom, jak se kdysi krásný a blízký vztah dvou lidí proměnil ve válečnou zónu. A také potkávám stále víc lidí, kteří nevěří v trvalé vztahy. Zdá se, jako by vztahům na celý život odzvonilo.

Ale opravdu je v současné době téměř nemožné vybudovat si trvalý a stabilní vztah, který by neztroskotal na jednom z mnoha úskalí partnerského soužití, jak stále častěji slyším ze všech stran? Nebo své vztahy sabotujeme sami, pomalu a nenápadně? Pojďme se podívat na zoubek nejběžnějším a nejzhoubnějším příčinám rozvratu našich partnerských vztahů.

Hypotéka vztah nenasytí

Začnu nejméně nápadným, a proto nejnebezpečnějším zabijákem vztahů. Je jím pomalé a plíživé vyčerpání vztahu, o který není pečováno. Dovolte mi úvodem malý příběh – složil jsem jej ze střípků různých příběhů, abych neohrozil tajemství a identitu klientů, ale jeho obsah je reálný.

Adam a Barbora se poznali na vysoké škole. Vztah jim klapal skvěle, dokonce spolu několikrát během studií vycestovali na delší dobu do zahraničí, a když se občas na cestách i v životě dostali do nějaké náročné situace, dokázali si s tím poradit a táhnout v těchto chvílích za jeden provaz. Oběma se zdálo, že není nic, s čím by si společně neporadili, a těšili se na společnou budoucnost. Vzali se ještě před koncem školy.

Pak začal oběma shon – nejprve nová práce, následně hypotéka, a pak Barbora trochu neočekávaně otěhotněla. Adam se snažil zvýšit si kvalifikaci, aby měli pro rodinu víc peněz, a tak si k práci přibral ještě další studium. Barbora si po porodu prošla těžkým obdobím (dítě se několik měsíců v noci budilo každých 45 minut), ale byla na ně sama, protože Adam býval dlouho v práci a po večerech se učil.

Když mu Barbora řekla, že ho potřebuje, řekl, že tomu rozumí, ale že to jinak nejde. A že jemu také chybí podpora a ocenění za to, co pro rodinu dělá, a pochopení, že to také nemá lehké. Takto skončila i každá další jejich debata na toto téma.

Po čase se situace zdánlivě uklidnila – Barbora si zvykla náročné situace s jedním a později i druhým dítětem zvládat sama, bez Adama, a Adam si zvykl zvládat svůj stres z práce bez Barbory. Ale z lidí, kteří kdysi táhli za jeden provaz, se postupně stali lidé, kteří své problémy spolu nesdíleli ani neřešili. Ze starostí a potřeb toho druhého se stala přítěž. Adam i Barbora měli dost práce s těmi vlastními.

A v tomto bodu příběh vztahu Adama a Barbory vlastně skončil, i když spolu ještě nějakou dobu žili. Drželo je při sobě to, že oběma záleželo na dětech, ale na sobě navzájem jim už nezáleželo. To, že nakonec jejich vztah zanikl, bylo tedy už jen otázkou času. A co bylo poslední kapkou k jeho definitivnímu rozpadu, není ve skutečnosti důležité.

Nedostatek péče a zájmu o vztah zabíjí vztah pomalu, dlouho, nenápadně a „ránu z milosti“ pak většinou nechá na nějaké druhotné příčině – dost často třeba tomu, že se jeden z partnerů zamiluje někde jinde.

Podobně jako vztah Barbory s Adamem dnes končí desítky vztahů. Vyhasnou, protože se o ně nikdo nestará: není na to čas a/nebo energie. Nejdřív je totiž potřeba zajistit živobytí, dostavět dům, splatit půjčku, rozběhnout kariéru, postarat se o děti, nemocné rodiče… Aktuálně důležitějších věcí, než je vztah, se za dobu partnerského soužití objeví celá řada a většina z nich má vysokou prioritu z naprosto pochopitelných důvodů.

Pro vztah je ale jedno, jaký máte důvod. Je jedno, zda jsou vaše důvody racionální, či malicherné. Vztah potřebuje čas, pozornost a péči obou partnerů, aby mohl prospívat. Bez těchto ingrediencí pomalu uschne. Není možno jej tedy zanedbávat nekonečně dlouho bez následků, ať už jsou důvody jakékoliv.

Otázka priorit

Osud vztahu Barbory a Adama se začal naplňovat v okamžiku, kdy aktuální problémy a existenciální starosti pohltily veškerou jejich energetickou a časovou kapacitu a oni tomu nevěnovali pozornost. Vlastně si toho spíš ani nevšimli v tom frmolu, do kterého byli pohrouženi.

To se občas stane skoro každému. Upřednostňovat krátkodobé a střednědobé cíle před těmi dlouhodobými je člověku jaksi přirozené. Většinu času totiž nerozlišujeme mezi akutním a důležitým. Akutní a důležité nám splývá. Věci, které „hoří“, dáváme ve svém pomyslném žebříčku prioritních úkolů na první místa. A tak se věci, které ještě alespoň jakž‑takž fungují, dostávají do pozadí.

Na tuto tendenci je proto třeba si dávat pozor a vědomě ji korigovat. Projevuje se to ve všech oblastech našich životů, nejen ve vztazích.

• Kolik firem řeší problém s koncepčním dlouhodobým rozvojem, protože na kroky, které jsou k tomu potřeba a které by umožnily další růst firmy, nezůstává prostě čas?!
• Kolik lidí nechodí preventivní prohlídky u zubaře či praktického lékaře?!

To jsou jen další příklady toho, jak ignorujeme věci pro nás bytostně důležité (jako třeba zdraví), protože je tu vždycky něco co „hoří“ víc. A to je speciálně u vztahů velký problém – zdravý vztah totiž sice nějaké to zanedbávání určitý čas ustojí, ale v okamžiku, kdy se projeví první skutečně vážné následky dlouhodobého zanedbávání, bývá už pro vztah skoro pozdě.

Těmito vážnými projevy jsou úbytek zájmu o druhého, rezignace, nechuť až odpor k blízkosti a sdílení. Jak si asi umíte představit, v okamžiku, kdy se plně rozvinou, bývá už velmi obtížné vztah zachránit. Bohužel, dost často je až toto okamžik, kdy se partneři (pokud vůbec) rozhodnou vyhledat pomoc.

Cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly

Kdyby nedostatek péče o vztah spadal do oblasti trestního práva, asi by se řadil mezi nedbalostní trestné činy. Při nich škoda nevzniká ze zlého záměru, ale vlivem zanedbání povinností ze strany osoby nebo osob zodpovědných. (Právníci mezi vámi nechť mi odpustí případné nepřesnosti a zjednodušení.) 

Ani u podvyživených vztahů není (minimálně na začátku) motivem zlý úmysl. U Adama stál na počátku dobrý úmysl zajistit materiální potřeby a zázemí pro budoucí rodinu – to je ušlechtilý záměr. Ale jistě víte, co se říká o cestě do pekel a dobrých úmyslech, že?

Bohužel pro Adama a Barboru, vztah má i jiné než materiální potřeby, a jejich zanedbání vedlo ke konečnému odcizení. Nejen partner, i vztah jako takový má své svébytné potřeby. Vztah nestačí jen zajistit, je potřeba v něm žít, zabydlet ho svou přítomností. To znamená být tu pro druhého, a to stojí čas a energii. Spoustu času a energie – což je v časech, kdy náš životní obzor (víc než kdykoliv v historii) překypuje možnostmi, ale nedostatkovými komoditami (také víc než kdykoliv v historii) jsou právě čas a energie, docela problém.

Ve skutečnosti bývá větším problémem pro vztah nedostatek energie než nedostatek času. Pokud na sebe partneři nemají moc času, ale únavou a vyčerpáním navzdory svému vysokému životnímu tempu netrpí, mohou se to málo času, co na sebe mají, naučit využívat velmi efektivně a intenzivně. Naopak pokud mají partneři sice dostatek času, ale sil na to být spolu se jim už nedostává, pak je jedno, kolik času stráví ve své blízkosti – být tu pro druhého není totéž co být doma.

Jak se vyhnout špatným koncům?

Odpověď je vlastně jednoduchá: začít se o vztah konečně starat. Abyste se dostali do tohoto bodu, je třeba

1. přijmout svůj díl zodpovědnosti (také) za nemateriální potřeby vztahu
2. uzpůsobit tomu priority a power‑management, tedy nakládání se silami.

Pokud např. celý den běháte, zařizujete a řešíte všechno možné a pak přicházíte domů s tím, že teď chcete mít konečně klid, pak vězte, že něco není v pořádku. Domov je především místo pro rodinu a vztah, místo pro odpočinek je to až v druhé řadě.

Pokud to máte nastaveno opačně, budete mít nejspíš tendenci případné problémy neřešit a odkládat, a to se vám nakonec nevyplatí. Věty jako teď na to opravdu nemám náladu nebo jsem unavený (unavená), nemůžeme to nechat na jindy?, zaznívají‑li příliš často, jsou signálem, že nejspíš aktuálně nedokážete dávat vztahu, co potřebuje.

Právě v takové chvíli má smysl se zastavit a uvědomit si, co pro vás má skutečně smysl, a jestli to, čemu věnujete tolik energie, má pro vás opravdu takovou cenu, že pro to stojí riskovat vztah. A pokud zjistíte, že to za to nestojí, položte si otázku, co s tím tedy uděláte?

Většinou není potřeba sahat k radikálnímu řešení – často stačí jen zvolnit a přerozdělit síly lépe. Ale rozhodně se nevyplácí mávnout nad tím rukou. Lhostejnost totiž zapouští kořeny rychle a vytrhnout ji bývá těžké.