Podvádí mě?

Podobné jednoznačné závěry nás všechny provázejí od školky. Smíšené skupinky tady ještě nejsou v kurzu, a když se náhodou objeví holka, která si se zájmy bandy kluků nezadá, je to „kluk v sukni“ – a kluk v dívčí skupince je zas „nějak moc citlivý“.

Když se zdá, že přichází doba, kdy smíšené skupinky začnou zajímat všechny, obvykle to připisujeme prvním láskám a zájmu o druhé pohlaví. Holky jsou najednou nevěsty, školka pořádá svatbu na zahradě, rodiče se baví s nostalgickou vzpomínkou na vlastní předškolní zážitky.

Přátelství je v tomto období na okraji zájmu. A složitě se z něj dostává do centra dění. A to i přesto, že právě ve školce může vznikat takové, které pak vydrží na celý život. Kdybychom mu věnovali více pozornosti a méně vyhledávali budoucí nevěsty a ženichy, možná bychom se naučili leccos o ženské a mužské komunikaci, o rozdílech v tom, co vnímáme jako důležité, nebo i o tom, co zkrátka kluk může naučit holku a holka naopak kluka.

Pokud tuto příležitost vynecháme a zároveň nemáme v okolí někoho, kdo nám naši absenci předškolního přátelství vynahradí, může se dříve nebo později stát, že komunikace s partnerem začne mírně drhnout, protože čekáme, že ten druhý uvažuje stejně jako my sami. Nejsme‑li komunikačně zdatní, zvyklí na rozdíly, změny a diskusi, může podobné očekávání přinést zmatek i zklamání.

Lekce nevinné upřímnosti

Představte si, že do manželova zaměstnání nastoupí nová kolegyně. Zatímco vám dvakrát sympatická není, on po čase nepokrytě připouští, že je pěkná, líbí se mu a má ji rád. Říkáte si, vážně? Opravdu to dokáže vyslovit přede mnou, svou manželkou? On v tom problém nevidí, po několika rozhovorech se s vámi ale na toto téma přestane bavit. Zdůvodňuje to tak, že nechce být vystaven vašim komentářům a pocitům viny.

Přemýšlíte, jak to tedy je a co je za tím. Opravdu je k vám upřímný? Proč tedy nechce být vystaven výčitkám a pocitům viny? Cítíte narůstající nejistotu a pochybnosti, špatně se vám spí, dokonce zvažujete návštěvu psychologa. A manžel o tom nic neví. Stejně by to asi nepochopil.

Teď by tady měla být. Lekce z předškolních přátelství a nevinné upřímnosti. Možná by nám v takových situacích pomohla vyslovit svoje pocity podobně otevřeně, jako manžel popsal svůj vztah ke kolegyni. Možná bychom byly víc připravené na to, že zatímco my špatně spíme, jeho ani nenapadá proč. Možná totiž nerozumí tomu, proč bychom za tím, co říká, měly vidět něco jiného než to, co bylo řečeno.

Aby pro nás ženy byla představa snazší, můžeme si místo více či méně hezké a sympatické dámy představit typického pohodáře s hezkýma očima a nakažlivým humorem, který se náhle stane součástí jinak téměř veskrze dívčího kolektivu. Vážně musíme svoje sympatie tajit? Opravdu musí každý vtipný pohodář nebo sympatická blondýnka znamenat ohrožení jinak převážně spokojeného manželského vztahu?

Pokud si odpovědí nejsme jistí, je těžké vyhnout se výčitkám a obviňování a nemyslet na všechny křivdy, které už se staly a s tématem nových kolegů zdánlivě souvisí. To ale na jistotě nepřidá, zvlášť tehdy, kdy manžel či partner prostě přestane mluvit. Proto je dobré zkusit na to jít jinudy.

Říkáte si kudy? Myslím, že klíčový je v podobných situacích pocit vlastní pohody. Pokud ji totiž vnímáme, ve vlastním vztahu se cítíme fajn a máme za to, že funguje a dává nám v zásadě všechno, co od vztahu nutně potřebujeme (ať už je to cokoli), může naše přátelství s opačným pohlavím fungovat bez větších obtíží a našemu vlastnímu vztahu podle mě do jisté míry dokonce pomáhat. Kamarád může být totiž místy otevřenější než partner a dát nám tím otevřenou zpětnou vazbu, inspirovat. A to ať už to má v plánu, nebo jen tak mimoděk.

Mluvte o sobě

Pokud vás napadá, jestli je partner či partnerka normální a kde jsou vlastně hranice toho, co normální je a co už ne, myslete především na sebe. Čeho vy si na vašem vztahu ceníte? Co vám dodává jistotu a klid a co vám naopak dobře nedělá?

Možná zjistíte něco jiného než vaši blízcí a kamarádi, ale ať už to je cokoli, je to důležité. Jakékoli hranice totiž nejsou pevné a nemáme je postavené všichni stejně. I ta nejbližší kamarádka může snést víc, nebo ve srovnání s námi naopak nic. Proto možná potřebujete něco jiného než ostatní. A není na tom nic špatného – naopak. Když si uvědomíte, čeho potřebujete ve vztahu víc a čeho naopak méně, nemusíte vlastně vůbec mluvit o kolegyni, rozházených ponožkách nebo o nepřeučitelných zlozvycích vašeho partnera.

Můžete totiž mluvit „jednoduše“ o tom, jak to máte vy. Co potřebujete, čeho si ceníte, jak se cítíte, nebo o co byste neradi přišli. Prostě o sobě. Aby tomu druhému taky mělo šanci dojít, že to cítíte jinak a že potřebujete, aby to věděl. Že někde v povědomí máte třeba i články o tom, že přátelství mezi mužem a ženou neexistuje, a že se pak necítíte dvakrát bezpečně. Nebo že se teď s manželem nějak málo smějete a díky kolegovi jste zjistili, že i to je pro vás důležité.

Pokud přemýšlíte nad tím, že mluvit o sobě a vynechat z toho obviňování a výčitky je všelijaké, jen ne jednoduché, můžete si pomoci několika způsoby:

• Vyberte s partnerem místo, kde se oba budete cítit fajn.
• Zařiďte si vše, co potřebujete pro svoji pohodu (vodu, jídlo, deku, hudbu, prostě cokoli, co vám alespoň částečně pomůže odbourat nepříjemné pocity).
• Začněte tím, čeho si ve vašem vztahu vážíte, co funguje, co je pro vás důležité.
• Neřiďte se tím, co je „normální“, ale tím, jak to máte přímo vy a váš partner. Pokud je to pro vás oba tak v pořádku, nemusíte nutně hledat něco jiného.
• Mluvte za sebe (mně vadí, potřebuji, bojím se, mrzí mě apod.).
• Pokuste se společně najít něco, čím si můžete vzájemně pomoct, abyste se cítili líp.

Samozřejmě nemusíte kolegyni vašeho partnera (nebo vy, pánové, kolegu vaší ženy) zdravit s úsměvem. Důležité ale je, abyste znali svou roli a cítili jste se bezpečně. Ať už vám k tomu pomůže pojmenování vlastních pocitů, seznámení s partnerovými kolegy nebo vynechání článků o mužsko‑ženském přátelství, nečekejte, že partner či partnerka pochopí, co je pro vás normální. Vyslovte to.