Podlehněte únavě

Pokud podobné věty (ať už v duchu, nebo nahlas) pronášíte, věřte, že nejste sami. Dnešní doba únavě příliš nepřeje a odpočinek, nicnedělání či lelkování je pro mnoho lidí známkou lenosti, neochoty či – ještě hůř – neschopnosti. Dosahování výsledků, výkon, úspěch, vytíženost, efektivita a kalendář nabitý k prasknutí bývají naopak zdrojem obdivu. Kýženým výsledkem.

I jako děti můžeme od dospělých slýchat: Podívej, jak je šikovný! Co všechno už dokázal. Jak úspěšný je ve sportu, ve škole, co všechno dělá v práci! Podívej, co už má a kde je. A co ty? Co hodnotného děláš ty? Kéž by odpověď v takových chvílích byla: No, možná z tvého pohledu hodnotného nic. Odpočívám. Užívám si dne. Poslouchám své tělo. Dělám malé věci a nehledám uznání. A tak je mi dobře.

Jenže pronést tato či podobná slova je pro mnoho z nás nepředstavitelné. Doslova nereálné. Kolem sebe vidíme (i skrze sociální sítě) zdánlivé vzory. Jsou to lidé, co vstávají v pět ráno a než jdou do náročné práce, běhají, uklízí, učí se španělsky, po osmi produktivních pracovních hodinách opečují své děti, stihnou trochu kultury, veřejně prospěšné činnosti, no a do toho ještě vypadají k vzteku krásně, svěže a odpočatě.

Jak to dělají? Jsou tak perfektní, efektivní, stále nabití energií? Co to se mnou je, že jsem k ničemu? Že ze sebe nevymáčknu tolik? Chodím jen do práce a domů… přesto si připadám jak vyždímaný hadr.

Tíživá únava může pramenit z každodenní rutiny stejně jako z extrémních výkonů

Kryštof je unavený z ničeho. Bojuje se svojí vůlí a často bojuje sám se sebou. S váhou, jídlem, s prací, úzkostí. Nejvíc však bojuje s přetrvávající únavou. S vyčerpáním, od kterého si nejde odpočinout. Spánek nepomáhá – je to vlastně spíš naopak. Budí se rozlámaný s hlavou zatíženou divnými myšlenkami. Ať pomyslí na jakoukoliv činnost, nechce se mu ani začít.

V koutku mysli ví, že by měl. Ale když si představí, že jde na procházku, zaběhat si, nakoupit, uvařit, uklidit, daleko spíš otráveně padne na postel nebo sedne k počítači. Hraje hry, občas pracuje. Pro život mu to stačí. Ví, že unikne. Ví, že tam je v bezpečí. Sám ale cítí, že šťastný z toho není.

Veronika nepolevuje. Trénuje, cvičí, maká od rána do večera. Je hrdá na to, že je takový dříč. Je hrdá na svůj život a úspěchy. Není žabař. V očích svého otce září a líbí se jí to. Zasloužila si jeho respekt. Poslouchá ji. Konečně.

Přesto poslední dobou se jí stává plno zvláštních věcí. Zapomíná na pracovní úkoly. Dokonce dostala od vedoucího výtku za chyby v reportech. Nečekaně ji to zdrtilo. Navíc její tělo divně stávkuje. Často ji pobolívá hlava a záda. Dříve bolest potlačovala, trénovala a pracovala za všech okolností. Teď to nejde. Je to čím dál silnější a bolavější. Někdy už nezabere ani prášek.

Petra už prostě nemůže. Děje se to už několik měsíců, možná i víc než rok. Dostala se do děsivého kolotoče mezi rodinou, prací, péčí o své rodiče a péčí o domácnost. Má pocit, že ani v jedné oblasti nemůže ubrat, polevit. Přece nemůže v práci říct: Šéfe, mrzí mě to, ale potřebuju trochu zvolnit. Tuhle agendu už dělat nebudu. Vždyť by se jí vysmál, možná by ji dokonce vyhodil! A stejně tak doma. Všichni jsou zvyklí na její péči. Na komfort teplých večeří, úklidu, praní a žehlení, které Petra zajistí. Je pozdě to měnit.

Petra měla před pár týdny dopravní nehodu. Přehlédla auto. Doteď nechápe, jak se to mohlo stát. Od té doby vnímá svoji nesoustředěnost a roztěkanost. Často zapomíná zamknout auto nebo byt. Ztrácí své pracovní poznámky. Všechno to jsou drobnosti… zatím, ale jako by to nebyla ona. A do toho všeho se jí rozjela nepříjemná vyrážka na rukou. Ne a ne zmizet, naopak. Určitě už si jí všimli i v práci. Stydí se za ni a zakrývá ji, jak jen to jde.

Kryštof, Veronika i Petra mají pocit, že se v jejich životě vlastně nic dramatického neděje. Nic, co by stálo za zmínku, natož aby své útrapy s někým sdíleli. Naopak: za svoje současné rozpoložení se spíše stydí. Stejně tak za pocity únavy a neschopnosti, které je začínají provázet na každém kroku a jsou jak betonová koule u nohy.

Zkusme se ale na moment podívat na únavu jako na přínosnou informaci, zprávu ohledně životního stylu. Možná se v jejich životě právě děje něco náročného, co jim bere velké množství životní energie. Možná, že je únava signálem, prosbou, vyslaným přáním jejich těla: Prosím, udělej něco jinak! Nepokračuj takhle dál. Ničí tě to. Není to pro tebe dobré. Ani pro tvoje tělo, ani pro tvoji mysl. Zkus něco změnit!

Kryštof si racionálně zhodnotil, že přece odpočívá dost. Že nemá být z čeho unavený. Pocity bezesmyslnosti, prázdnoty, samoty a opuštění odhání a nepřipouští si je. Je pro něj obtížné jim čelit. A tak raději prchá k počítači, hrám a jídlu.

Veronika je kofeinový závislák. Káva ji provází od rána do večera. Čas od času též energeťák, cigareta, zkrátka cokoliv, co dokáže zahnat známky únavy či nesoustředěnosti. Její potřeba výkonu jde nad rámec psychických i fyzických sil. To ale nemění nic na tom, že úspěch je pro ni jedinou důležitou hodnotou. Kvůli uznání ostatních je ochotná se zničit – nebo alespoň doposud byla.

A Petra? Petra považuje svoji únavu za projev selhání a slabosti. Za úpadek, který nepřipadá v úvahu. Byla vychovávána k tvrdé práci, ke striktní roli ženy jako pečovatelky. Musela se starat o sourozence i rodiče. Nikdo se jí na nic neptal. Jako dítě šlapala jako hodinky, bez odmlouvání. Ani v dospělosti nevnímá, jak moc posouvá vlastní hranice kvůli komfortu ostatních. Jedinou osobou, o kterou zapomíná pečovat, je ona sama.

Když si nedáte pauzu vy, udělá to vaše tělo

Jestliže únava v našich očích znamená poklesek, něco, za co se stydíme, co od sebe odháníme, ignorujeme symptomy. Ignorujeme prosebné zprávy. Tělu i duši v tu chvíli vzkazujeme: Nezajímá mě, co potřebuješ nebo co se s tebou děje. Musíš fungovat. Já to potřebuji. Všichni to ode mě čekají. Nemůžu zklamat je ani sebe. Teď tě umlčím. Budu předstírat, že je vše v pořádku, a budu dál fungovat dle plánu.

Nicméně asi tušíte, jak to dopadne, když opomíjíme řeč našeho těla. Když pohlížíme na únavu jako na něco nevhodného. V duchu hesla když neposloucháš, budu křičet začne tělo stávkovat. Intenzita příznaků obvykle zesiluje. Tak, abychom slyšeli. Abychom něco změnili. Nebo abychom alespoň začali přemýšlet, zda není nejvyšší čas začít se těmto zprávám věnovat.

V praxi známe mnoho případů, kdy dlouhodobě prožívaný tlak a stres podnítí vznik tělesné choroby. Od astmatu, vyrážek, bolestí zad a hlavy až po karcinomy a zhoubná onemocnění. Únava může být jedním ze symptomů, který doprovází náročný, stresující životní styl.

Kryštof, Veronika i Eva žijí každý jiný životní příběh. Spojuje je pocit, že jim dochází síly. Že už nemohou. Že nemají kde brát. V jejich těle se velmi pravděpodobně hromadí katecholaminy a kortizol, stresové hormony, které nepříznivě ovlivňují naši mysl, tělo, imunitu. A rozhodně v tom nejsou sami

Rozsáhlá metanalýza z roku 2015 sledovala vliv chronického stresu a porovnávala data z mnoha studií, které zahrnovaly do výzkumu přes 160 tisíc osob. Statistika jasně ukázala, že životní stres významně zvyšuje riziko nádorových onemocnění a následného úmrtí.

Tím nechci žádného čtenáře děsit. Hlavně ne v tom smyslu, že jakýkoliv tlak nebo těžká chvíle v našem životě je špatná, že ihned smrtelně onemocníme – to rozhodně ne. Co bych si ale moc přála: aby tento článek byl zdviženým prstem, vlídným přátelským upozorněním pro ty, kteří svoji únavu upozaďují, odmítají, potlačují či přebíjí. Protože pokud tam je, bude se projevovat víc a víc, dokud nezačneme poslouchat.

Námahy tak akorát

U Petry a Veroniky většina čtenářů tuší, že by nejspíš měly polevit a dopřát si kýžený odpočinek. Ale co Kryštof? To je přece úplně něco jiného. Vždyť ten má pohodu. Žádné povinnosti, dělá si, co chce, a odpočívá až běda…

Ano, máte pravdu. Kryštof si dopřává klid. Ale stejně jako u Petry a Veroniky jeho životní styl je dlouhodobě nešťastný a nezdravý. Tlak a stres na něj doléhá z prázdnoty a samoty. Jako by každý den musel jen přežít. Bez něčeho hezkého, bez radosti a potěšení, bez smyslu. To jej ničí stejně jako turbulentní shon a plný kalendář v případě Petry a Veroniky.

Klíčovým kouzelným slovem, které zde hledáme, je balanc. Jelikož – jak mnohý čtenář dobře ví – žádný extrém není správný.

Veronika i Petra se budou učit ubrat plyn, alespoň v jedné oblasti. Budou se snažit o malé kroky vlídnosti vůči sobě. Jde to těžko. Zprvu se to zdá nereálné. Nevědí, jak vystoupit ze zaběhlé rutiny. Nevědí, kam vmáčknout odpočinek, aniž by při něm myslely na práci. Jelikož odpočinkem zde není myšleno, že se zapíšou na kurz jógy, ze kterého se nakonec stane další položka na seznamu povinností.

První krok je vůbec si uvědomit, jak jejich život vypadá. Zapsat si svůj den. Vidět jej před sebou. Ti, kdo nevědí, kam dřív skočit, se možná i zděsí, kolik povinností na sebe vzali. Možná vyškrtnou či delegují jednu drobnost – tohle nemusí dělat oni, někdo jim může pomoci. Nebo si uvědomí, že na sebe nemusí mít v nějaké oblasti až tak velké nároky: Třeba se nic nestane, když neuvařím teplou večeři sedmkrát týdně, ale jen třikrát. Možná mohu do posilovny chodit jen ob den. Možná mohou o víkendu pomoci s úklidem mé děti…

Ostatním se může zdát, že jsou to prkotiny. Je přece jedno, jestli půjde do posilovny pětkrát nebo jednou. Vždyť vypadá skvěle! A nemusí utírat prach každý den. Ani na sebe nemusí dobrovolně brát práci kolegyně… Okolí obvykle vidí plno oblastí, kde si zarytí pracanti mohou dovolit zvolnit.

Pro Petru a Veroniku to jsou však velké, ba přímo obří životní kroky. Je to práce s úzkostí, s jejich osobností, s jejich potřebou výkonu, ale stojí za to, jelikož jinak si samy pod sebou podřežou větev. Zatím ještě drží, ale dost možná už dlouho nevydrží.

Při únavě z prázdnoty může být první krokem zkusit včlenit do svého života jakoukoliv smysluplnou činnost. Nemusí být energeticky náročná, ale musíme z ní mít dobrý pocit: něco tvořit, pěstovat, pečovat o druhé. Můžeme zkusit udělat krok z naší ulity. Krok ze stereotypu. Vystoupit ze samoty.

Může to být dobrovolničení, předčítání seniorům, sázení stromků, pěstování květin, brigáda v kavárně. Může to být zájmový kroužek, který nás naplní hřejivým pocitem a odvede naše myšlenky k činnosti. To nám může dobít baterky i na několik dní.

Kvalitní odpočinek je kouzlo. Hezky to popisuje i takzvané Paretovo pravidlo. Italský ekonom, statistik a matematik Vilfredo Pareto jím původně vyjádřil myšlenku, že 80 % majetku vlastní 20 % populace. Toto pravidlo bylo později přeneseno téměř do všech společenských věd. Například 80 % důsledků vychází z 20 % příčin. V psychologii je využíváno hlavně v oblasti time‑managementu, kdy jím vyjadřujeme, že 80 % práce uděláme během 20 % našeho času.

V našem běžném životě to někdy vypadá tak, že i přes únavu trávíme mnoho neproduktivních hodin pracovními úkoly. Dlouho do noci zpracováváme tabulky, články, prezentace. Děláme chyby a jsme neefektivní. V tu chvíli bychom možná měli zvážit, zda neubrat jednu hodinu práce a nevěnovat ji kvalitnímu odpočinku. Zda bychom si neměli nejprve zavřít oči, dopřát si masáž, relaxaci nebo jen zírání do zeleně a až pak se pustit do práce.

Čím kvalitněji si odpočineme, tím můžeme být efektivnější – čas vůbec nemusí rozhodovat. Nezapomeňme na onen balanc. Na energii, kterou musíme doplňovat. Nikoliv instantně kofeinem, cigaretou, cukrem nebo adrenalinem. Nikoliv výčitkami a strachem: Co bude, když na moment polevím.

Únava je přirozená, dobrá věc. Je znakem, že právě procházíme nebo jsme si v nedávné době prošli něčím náročným. Doma, v práci, ve vztazích, nebo na nás dolehly události, které se dějí okolo nás. Je správně, pokud si dopřejeme kapku dobrého odpočinku. Pokud podlehneme prosbám, o které si říká naše tělo.

Nakonec třeba zjistíme, že se nic děsivého nestalo. Pár dní prospíme, pár dní meditujeme nebo čteme knihy. Sbíráme síly. Přehodnocujeme a dáváme si odstup. A pak naskočíme – ve správnou chvíli, až budeme mít energii. Okolí to pochopí, pokud si to dovolíme my sami. Pokud k sobě my sami chceme být hodní.

Jelikož nemůžeme být efektivní 100 % našeho času. Věděl to italský génius v 19. století a od té doby to není jinak. Někdy stačí jedna dobrá hodina, kdy sršíme energií, a uděláme toho mnohem víc než za osm takových hodin, kdy jsme bez šťávy a odpočinku.

Jestliže se vám po přečtení článku klíží oči nebo je máte při poslechu již zavřené, podlehněte únavě. Spěte, relaxujte, lelkujte. Naberte síly. Pak zvládnete cokoliv.