Pod tlakem

A právě na tomto místě bych chtěla čtenářům říct: Nemusíte na sebe tlačit. Nemusíte s rozhodnutím spěchat. Nemusíte se nikam posouvat a ani nemusíte o nic usilovat. Teď nemusíte nic. Dejte si chvilku. Dejte si prostor. Dejte si tolik času, kolik potřebujete. Nic nemusíte dělat teď.

Tak jsme si to pěkně společně řekli, ale asi sami tušíte, že takto jednoduché to nejspíš nebude. A máte pravdu! Člověk, který je pod tíživým tlakem s názvem Dělej se sebou něco! Pohni se! Rozhodni se, nebo se změň! si toto vlídné doporučení nejspíše přečte či vyslechne, ale jako by v následujících hodinách vybledlo. Onen tlak nikam nemizí.

Naopak s ubíhajícím časem cítíme, že už opravdu musíme něco udělat: učit se, sednout si k práci, přihlásit se ke zkouškám, jít cvičit… A tím seznam požadavků nekončí. Možná na sebe tlačíme se zásadním rozhodnutím, které nejsme schopni učinit. Ať je to jakkoliv, onen tlak nás může drtit. Jak si tedy dlouhodoběji ulevit? Jak zmírnit požadavky, které na sebe máme? Jak dýchat volněji a lehčeji?

Představy o štěstí

Za potřebou změň se, něco se sebou dělej se může ukrývat strach, že nám něco uteče, že když nesplníme požadavky, budeme špatní. Strach, že když něco nedokážeme, ztrácíme na hodnotě.

Míle je 35 let, tři roky žije s Petrem. Neplánují svatbu ani děti. Hodně pracuje a svoji práci má ráda, to ale není důvod, proč děti nemá. Doposud na to nebyla vhodná doba nebo partner – a teď to zkrátka nejde samo. U Míly neuplyne ani den, kdy by neměla pocit, že ostatní se alespoň svými tázavými pohledy ptají: Co jako hodláš se svým životem dělat? Ty snad nechceš děti a svatbu? Neříkej, že jseš jedna z těch feministek a kariéristek! Počkej, jak toho budeš v padesáti litovat. K čemu ti budou peníze, když všechen čas strávíš v práci…

Míla má pocit, že žije hezký, spokojený život. Když jsou s Petrem na dovolené, pryč od všech známých a kolegů, je jí blaze jako nikdy. Má pocit, že ji nikdo nesoudí a nikdo na ni netlačí. Důležití jsou jen oni dva. Jsou šťastní tak, jak jsou.

Ona sama neví, jaký život chce žít. Myšlenky na děti se vzdát nechce, ale ruku na srdce, možná je s Petrem mít nikdy nebudou. I tak se přece dá žít spokojeně, ne? Není přece jen jedna cesta? Nebo budu opravdu tak nešťastná, když je mít nebudu? Jsou děti jediným smyslem života? Míla je někdy zavalena velkými pochybnostmi a výčitkami, ostatní to ale nevidí. Vidí jen úspěšnou krásnou Mílu, která nežije dle nalinkovaného scénáře. A mnoho lidí má tendenci ji poučovat, jak je podle nich správné žít.

David je v jiné tíživé situaci – jeho život je prázdný. On sám to tak cítí. Ví, že nikdo z okolí by se neodvážil nic říct, nikdo z rodiny ani přátel by nekomentoval způsob, jak žije, ale on sám ví, že spokojený není. Pracuje jako lékař. To by v něm mělo budit hrdost, on ale cítí jen frustraci a nesmyslnost. Můžu být vyhořelý po pár letech? Můžu litovat, že jsem šel na medicínu? Stejně nevím, co jiného bych dělal. Prostě jsem chtěl udělat tátovi radost. Stejně to ale k ničemu není. Všichni ti nemocní lidé mě jen frustrují. To poslední, co cítím, je naplnění z práce. Chtěl bych od všeho pryč.

David žije sám. Sice v blízkosti původní rodiny, ale svoji vlastní zatím nemá. Před cizími ženami se stydí, nevěří si. Komunikace mu nejde lehko. Tak moc by chtěl někoho představit svým rodičům. Ti mu ani slůvkem nic nenaznačují – to on sám po rodině a dětech moc touží, ale zatím se to zdá být absurdně nereálné. A tak svá opravdová přání odsouvá do pozadí. Za práci, kterou nemá rád, ale alespoň mu zaměstná hlavu.

V noci nemůže spát. Častokrát se budí hrůzou, že udělal v práci chybnou diagnózu, způsobil něco tragického. Nebo se budí uprostřed scény, kdy mu rodiče vyčítají, jak mohl opustit tak skvělou práci a zapomenout na všechny ty roky zkoušek a atestací. David se cítí už pár let jak ve svěráku. Nemůže ani vpřed, ani zpátky. Uvízl. Jeho dny jsou šedivé a noční můry o to živější.

Co doopravdy chci?

Snad se mi podařilo na těchto příbězích čtenáři přiblížit onen tlak, který na sobě Míla a David mají. Tlak, že by měli nějak žít, něco dělat, nějak se rozhodovat. Že by měli splňovat požadavky, které se v jejich věku sluší, být vděční za práci, nebo ji naopak změnit. Že by se měli posunout. Odpovídat standardům. Činit kroky, které dělají jejich vrstevníci, a žít tak, jak se má.

Názory ostatních nás dokážou v mnohém ovlivnit. Nahlodají naše vlastní přesvědčení. A někdy zapomínáme na to, co bychom chtěli my sami. V těchto případech, kdy bytostně toužíme po spokojeném bytí, je ale zásadní, abychom odpověď na otázku Jak žít správně? našli sami v sobě.

To je mi zase rada…ale jak? Jak hledat v sobě? Vzpomeňme na Mílu, která na dovolené zažívá absolutní úlevu. Je tam jen ona sama s Petrem. Hlasy všech ostatních utichají, tam za ní nedosáhnou. Ztrácejí na významu. Tam může žít tak, jak by chtěla. A nejde o to, že nepracuje – do práce se vrací ráda. To hlavní je, že nemusí nikomu nic vysvětlovat ani se obhajovat, proč není doposud vdaná a proč kolem ní neběhají dva blonďatí svišti.

David nesnáší práci, kterou dělá. Každý den ho ubíjí a zbavuje obřího množství energie. Každá hodina, kterou stráví s pacientem, jej ničí. Nenaplňuje ho tak jako kolegy a rozhodně ne tak jako jeho otce. Chtěl mu tím udělat radost, protože je báječný a hodný syn. Ale vnitřní obrovské duševní dilema s názvem Jak mám změnit svůj život? ho pohlcuje a neumožní mu žít spokojeně.

David by ze srdce toužil dělat něco manuálně jako truhlář, dělník – chtěl by za sebou mít něco hmatatelného. Klidně by pracoval na stavbě. Pro rodinu by to ale znamenalo, že je hloupý, neschopný a méněcenný. Hlavně neskonči u lopaty. Nemysleli to zle, on teď ale zkrátka neví, co je správně. Může takhle zklamat rodinu? Může takhle změnit směr? Může žít život podle svých představ? Neselže sám před sebou?

Co se stane, když si zvolíme cestu podle sebe? Co se stane, když budeme žít stejně jako doposud? Co se stane, když nebudeme dělat nic? Co se stane, když převezmeme zodpovědnost za svůj život, svoje štěstí do svých rukou? Co se stane, když si dovolíme o nic neusilovat? Co se stane, když nebudeme chvíli poslouchat svět a budeme poslouchat sami sebe?

Druzí lidé umí někdy velmi dobře využívat metod zastrašování. Předkládají nám nejčernější scénáře našeho vlastního neštěstí. Ani si mnohdy neuvědomí, na jaké duševní peklo nám tím zakládají. V dobré víře nám dávají životní doporučení: Přece bys nenechala školy, když už jsi tam tak dlouho. Tolik času, energie a peněz! Přece nepromarníš příležitost! Přece ho neopustíš po tolika letech…

Velmi snadno ale zapomenou, že jediným expertem na náš vlastní život jsme my samotní. Jen málokdo zná opravdu důkladně náš životní kontext. Naše hluboké vnitřní pocity, sny, naše tajemství. Jen málokdo zná naše duševní i tělesné obtíže. Ale většina lidí velmi rychle pronese soud o tom, co bychom měli či mohli. A zapomenou, že takovéto věty často uvíznou v paměti na nebezpečně dlouhou dobu.

Tudíž, vaše cesta je jen vaše. Nikdo nemá právo vám říkat, jací byste měli být nebo jaký život byste měli žít, pokud tím neškodíte někomu jinému. Vy sami můžete určovat, co vás bude dělat spokojené. Díky čemu budete žít šťastně. Nikdo nemá právo za vás rozhodnout, co je pro vás dobré, aniž byste to tak chtěli.

Není jedna správná cesta

Mnohdy onen zvláštní vnitřní tlak vytváříme sami tím, že nevíme, kudy se vydat. Tolik možností, scénářů, tolik cest, po kterých můžeme jít. Obvykle každá přináší nějaká pozitiva a negativa. Každá má svoje úskalí, lákadla a nebezpečné úseky. Každá nám něco nabízí a něco bere.

• David ví, že by mohl dát výpověď. Samozřejmě, že to ví. Ale neví, jestli to opravdu chce udělat. Bojí se zklamání, vlastních výčitek, a hlavně se bojí, že ani další práce mu nic pozitivního nepřinese. Že to bude vlastně to samé.
• Míla ví, že by mohla o děti usilovat intenzivněji. Sama si ale není jistá, zda chce podstupovat celé medicínské martyrium. Slyšela příšerné příběhy. Páry v jejím okolí se pod tlakem léčby často rozpadly. S Petrem mají dohodu, že časem zkusí adopci. Doufá, že k tomu nedojde, jelikož neví, jak by se k tomu postavila její rodina. Má plno otázek a pochybností.

Oba mají na sebe obří tlak, že se musí rozhodnout. Že musí teď něco udělat. Že si musí vybrat směr, vykročit a něco dokázat. Sobě, okolí, světu. Možná ale teď nemusí nic. Možná teď v sobě mohou nechat uzrát ten správný pocit. Impulz, který je povede. Možná ještě není správný čas něco dělat. Možná to uvnitř ještě neuzrálo. Možná do jejich života vstoupí ještě něco, někdo nebo jen nová myšlenka, která jim pomůže. Možná teď stačí jen tak být.

Míla i David každý den v podstatě vstávali s tím, že by měli svůj život žít jinak, ať už z jakéhokoliv důvodu. V momentě, kdy se rozhodli „nedělat nic“, jako by z nich část tíhy spadla: Vždyť vlastně teď nic měnit nemusím. Nemusím se teď rozhodovat. Můžu ještě chvíli počkat. Vím, že jsem nespokojený / nespokojená, to ale neznamená, že musím něco udělat zítra. Možná potřebuji ještě něco dalšího zjistit, možná si potřebuji potvrdit pohled rodiny, možná potřebuji získat oporu. Možná potřebuji opravdu vědět, že mi současná situace nic nepřináší, a tak dále.

Všechno má svůj čas. Někde v hloubi duše to víme, ale jakmile se dostáváme pod tlak od sebe či okolí, mnohdy na to zapomínáme. Sami se vystavíme stresu, že teď musíme něco udělat jinak, změnit svůj život nebo nastavit nové podmínky. Že teď musíme udělat zásadní rozhodnutí. Nemusíme. Můžeme pokračovat v tom, co děláme a jak to děláme, a získat třeba jen utvrzení nebo oporu pro nastávající změnu.

David potřeboval vědět, že jeho otec z něj nebude zklamaný, když se rozhodne opustit lékařství. Nebyl. Davidovi to přineslo ohromnou úlevu. Ujištění, že může udělat krok jiným směrem, aniž by byl špatný syn. David zatím stále pracuje jako lékař, ale rozhlíží se po nové práci. Když nemá službu, u kamaráda v dílně pomáhá s drobnými truhlářskými pracemi. Je nadšený. Dostal nový impulz. Žádné zásadní rozhodnutí neučinil a ani se nechystá.

Míla dál žije s Petrem a žije spokojeně. Je jí 38 let, stále není těhotná a nejspíš nebude. O adopci spolu intenzivně mluvili. Objevilo se mnoho pochybností. Možná na ni nedojde. Teď je spokojená a víc nechce. Její matka, babička, teta a kolegyně mají možná pravdu a jednou toho bude moc litovat. Neví. Jen ví, že nemá patent na štěstí druhých. Začala dobrovolničit jako dětský klaun a chtěla by s dětmi pracovat daleko víc. Bude canisterapeutkou – vidí v tom smysl a svoji životní cestu. Pořizuje si terapeutického pejska. Teď je šťastná a pak se uvidí.

Život nabízí mnoho cest, scénářů a možností. Občas vůbec není lehké pustit se původní představy. Naši blízcí a mnohdy my samotní máme jasnou představu, co znamená „spokojený život“. Ale není jediná správná cesta, jeden způsob. Je mnoho různých scénářů a my sami máme právo si vybrat.

Stejně tak máme právo i chvíli stát a rozhlížet se. Poznávat a zjišťovat, kam nás naše volba může (alespoň zhruba) zavést. Máme právo vykročit a zjistit, zda jsme nevykročili špatně. Máme právo se kdykoliv vrátit. A rozhodně máme právo chvíli sedět na lavičce, jen tak odpočívat a pozorovat svět.

Nemusíme nic. Nikam směřovat a o nic usilovat. I takovéto životní momenty nám mnoho dávají. Dočerpáváme síly. Získáváme odstup a nadhled. Získáváme pro sebe prostor a vytváříme půdu pro rozhodnutí. To, že z pohledu ostatních nečiníme žádný intenzivní pohyb, že nedržíme tempo s ostatními, je úplně jedno. My sami jsme odborníkem na svůj život. Nikdo nemá právo nám říkat: Tudy půjdeš! A jestliže ne, budeš nešťastný/á.

Sami poznáme, až bude správný moment vykročit. A vykročíme, až budeme chtít. Každému čtenáři bych přála, aby ho na cestě provázela lehkost. Bez tlaku, že musí rychle někam dojít a tam zkrátka být. A stejně tak lehkost k rozhodnutí, že až bude vhodný čas jej učinit, stane se. Do té doby je možná jen potřeba pozorovat. Sebe, svět či druhé lidi a nečinit nic. I v tom se často skrývá mnoho duševní práce.