Pod nánosem traumatu

Mnohokrát jsem přemýšlela, co a jak o tomto tématu napsat, a nakonec jsem si pokaždé řekla, že se mi do toho psaní nechce, není přece potřeba psát o všem. Je totiž dost velká pravděpodobnost, že mé myšlenky „na papíře“ vyznějí jinak, než jsou míněny. Ale což, zkusím to. Už jen kvůli Momo, jak naší slečně budeme říkat.

„To si snad mám klást sama sobě za vinu, že se ke mně, k malému bezbrannému dítěti, máma chovala hrozně?“ zareaguje možná po letmém začtení se někdo, kdo bojuje s psychickými potížemi, jež mají kořeny v jeho neharmonickém dětství. Dětství plném nepochopení, odmítání a trestuhodného trestání. A byl by právem rozzlobený nebo rozčarovaný, kdybych něco podobného tvrdila – jenomže tvrdit něco takového by mne nikdy nenapadlo.

To jen mám ve zvyku kromě porozumění dítěti, mezičasem už dospělému člověku, snažit se rozumět i tomu traumatizujícímu, špatnému rodiči. Ne kvůli rodiči, ale kvůli dítěti. Ne proto, abych omlouvala rodiče, abych tvrdila, že nemohl jinak, a už vůbec ne, abych vinila dítě. Jde mi o dítě, to doprovázím na cestě sebepoznávání a hledání cest ke změně. Ale dítěti lze pomoct tím účinněji, čím šířeji pochopíme kontext, souvislosti, čím více – od pacienta to nechtějme, ale od terapeuta ano – porozumíme motivům a spouštěčům jednání traumatizujícího rodiče.

Opakuji: ne proto, abychom rodiče pochopili a omluvili a vinu přenesli na dítě (proboha!), natož abychom něco podobného chtěli po dítěti (proboha!!!). Když se však v terapii podaří pojmout úvahy a vciťování takovýmto obsáhlejším způsobem, pochopíme nejen trauma, ale budeme to trauma schopni i odpreparovat od dalších vzorců, které s posttraumatickými potížemi nesouvisí natolik přímo. Pod nánosem potíží způsobených traumatizující zkušeností najdeme přirozenou osobnost. A tu je dobré znát.

Oklika na cestě k tomu zamrzlému rybníku:

Ne všichni rodiče dlouhodobě těžce traumatizující své potomky podobným způsobem mají stejnou osobnost. A prakticky identická traumatizace nemá stejný dopad na všechny děti, nevede ke stejným následkům v jejich dospělém životě. A opět – ani náhodou to neznamená, že by bylo možné omlouvat impulzivního, agresivního rodiče, jenž fyzicky ubližuje svému dítěti nebo ho trápí verbálně, argumentem, že je jeho dítě silná povaha a hodně snese nebo třeba že si o to „samo říká“ provokativním chováním. Ublížit dítěti fyzicky či slovně, i „jen“ necitlivostí nebo chladem, je nepřípustné za všech podmínek, jakkoli si agresor (a bohužel často i svědek toho zla, třeba druhý rodič) své chování zracionalizuje.

O hranici mezi pravým, destruktivním ublížením a přípustnou, zdravou a přirozenou reakcí na chování dítěte lze jistě polemizovat. Určitě bychom našli argumenty pro i proti plácnutí po zadku, pohlavku nebo křiku. Ideální by bylo, kdybychom měli v rolích rodičů (a vůbec vždycky) všichni tak jemně naladěné zpětné empatické okruhy upravující naše vlastní jednání, že by nás zabolelo, kdybychom tu hranici překročili, pocítili bychom, kdy už druhému ubližujeme, a okamžitě bychom ubližovat přestali. Velmi idealistická představa. Znám sice lidi, kteří mají takovou vnitřní kontrolu – ale zůstaňme nohama na pevné zemi. V reálném světě je lepší mít hranici přípustného útoku, slovního i fyzického, nastavenou na nulu, i kdyby třeba neublížil. Stejně se málokomu z nás i při největší snaze a lásce k našim dětem povede té nuly držet.

Čili: mnohdy lze ubližujícím rodičům rozumět. Ale v žádném případě, za žádných podmínek, u žádné jejich osobnosti (pokud nejsou nepříčetní a nesvéprávní – a ti přece nevychovávají děti) a u žádné povahy dítěte není ubližující rodičovské chování omluvitelné.

A tímto konstatováním bychom mohli úvahu uzavřít a důvody rodičů pro ubližování dětem z dalších zamyšlení vynechat. A obětem traumatu se o nich nejlépe vůbec nezmiňovat. K čemu destabilizovat již tak křehkou duševní rovnováhu, rozkolísat již tak nepevný pocit vlastní hodnoty? K čemu má dítě znát důvody a motivy svých rodičů („Aha, byla jsem fakt děsně zlobivé dítě! Tak to proto!“), když rodiče stejně žádný důvod neomlouvá a dítěti žádné zkoumání motivů nepomůže, činy rodiče už žádným pochopením nevygumuje, ani kdyby jim stokrát chtělo rozumět?

Člověk, jenž za námi přišel, protože se k němu v dětství signifikantní dospělí chovali tak nepřípustně, že mu následky toho špatného zacházení dodnes komplikují život, přišel kvůli svým potížím, kvůli bolesti, úzkostem, smutkům, nedůvěře, uzavřenosti a všemu dalšímu, co si s sebou nese. Ten traumatizovaný přišel proto, aby pochopil souvislost mezi svými potížemi a tím, čeho se na něm v dětství dopustili. Žádá pomoc ve své snaze pohnout se v životě dál. A kontemplace na téma „on za to ten můj děsný rodič vlastně taky nemohl, sám to neměl lehké“ ho na jeho cestě spíše zdrží.

Jenže: ono to „dítěti žádné zkoumání rodičovských motivů nepomůže“ přece jen není úplně pravda. Pomůže. Oklikou, zdlouhavěji, ale pomůže. Nepomůže tolik v pochopení a práci s přímými následky traumatu, ale o to víc nasměruje v onom „pohnout se v životě dál“. Když se totiž dopídíme k tomu, co spouštělo neadekvátní chování rodiče, pomůže nám to zpod vzorců fungování traumatizovaného člověka vydolovat jeho prapůvodní osobnost.

Pod tím, jak se chová a jak cítí, odhalíme jeho „předtraumatické já“. A to jeho život ovlivňuje mnohdy stejně jako „traumatické já“, dokonce čím více se traumatické já léčí, tím více se ozývá netraumatické já, bazální osobnost. Ta, která nejspíš spouštěla rodičovské zlo. Opakuji – nezpůsobovala je a její projevy v žádném případě rodičovské zlo neomlouvají.

Už rozumíte, proč se mi o tomto mém závěru z mnoha let sdílení lidských příběhů nechtělo psát? Je to velmi tenký led, na který se tady pouštíme. Ale než k němu dokráčíme, povídajíce si o dětech a jejich rodičích, stihne ten led snad trochu ztloustnout a pak po něm probruslíme bezpečněji.

Momo

„Byla jsem neposlušná, zlá holčička, která trápila svou maminku,“ má uloženo někde v hloubi duše od útlého dětství naše slečna, říkejme jí Momo podle malé hrdinky spisovatele Michaela Endeho – často si při povídání o jejím dětství na tu knížku vzpomenu, mé oblíbené dětské a pak vlastně i dospělácké čtení, a říkám si, že přesně taková by moje M. byla, kdyby si byla mohla žít po svém, svobodně.

Kdyby to samé o vině chtěl naší dospělé Momo v hádce tvrdit někdo jiný, třeba její máma, původce jejích dětských traumat a dospělých bolestí (i doslova, k tomu se ještě dostaneme), nebo bratr její mámy, nesouhlasila by a hádala by se a zlobila (a někdo jiný by upadl do apatie a smutku a dalšího by ovládla úzkost a ještě další by prožíval všechny zmíněné pocity dohromady), to ano, ale v podvědomí má tuto zprávu o sobě jako dítěti a člověku hluboce zakořeněnou.

Kořeny této iracionální viny jsou sice racionálně vysvětlitelné, i ty naše dospělé Momo a dospělí Momové naštěstí většinou postupně nahlédnou onu iracionalitu a změní své chápání souvislostí – ale na emoční rovině je změna velice těžká a zdlouhavá. Se svou mámou ani se svým strýcem se slečna Momo mimochodem léta nebaví. Vlastně ani nelze říct, kdo nechce a kdo byl odmítnut – prostě k sobě mají příliš daleko, odděluje je velká, hluboká nádrž plná pocitů viny a ublížení. Párkrát ji zkoušeli přeplavat nebo vypustit – nepovedlo se. Někdy jsou velké nádrže s bolestí bezpečně ukrytou na dně to relativně nejlepší, čím lze vyřešit trauma, i když si jistě všechny strany umí představit i ideálnější řešení.

Každé dítě, jež se narodilo se zdravým a funkčním emočním aparátem, má, pokud je traumatizováno, sklon hledat a nacházet problém v sobě a vinit za něj sebe – to víme z učebnic i z praxe. I důvodům, proč tomu tak je, rozumíme: jednak si dítě, aby se mu úplně nezhroutil svět a aby se mu nepropadla půda pod nejistýma dětskýma nožkama, potřebuje zachovat obraz hodného, moudrého a spravedlivého rodiče. Za každou cenu, i za cenu vlastního znehodnocení.

Zjednodušeně řečeno – zatím ještě víc potřebuje silného, hodného, milujícího rodiče, nebo alespoň jeho vizi, než hodného sebe. Tak si vytvoří tu vizi. A za druhé: být něčím vinen znamená mít to něco na svědomí, být v přímém vztahu k dění, být tím, kdo danou situaci ovlivňuje a formuje, tím, kdo si tvoří svůj svět. A mít vliv na dění, byť to je vliv, který vyvolá nevoli, trest a znehodnocení, je stále lepší než být bezmocným, pasivním účastníkem děje.

Všimněte si, kolik dětí – kromě těch úzkostných, u těch většinou vítězí obava z důsledků – si udělá něco po svém, ač vědí, že to vyvolá konflikt a často i to, že je za tu „svévoli“ čeká trest. Potřeba možnosti ovlivňovat, formovat okolní svět je pro ně důležitější než klid. Bez takovéto „potence“ by se cítili více nejistě, než jak je může znejistit negativní reakce dospělých na jejich činy a chování.

„Máma na mne křičí a nemá mne ráda, protože jsem ošklivá holčička, protože jsem nešika a stále něco rozbíjím,“ nebo něco podobného si říkají naše malé Momo a malí Momové. A to, že navenek dítě na obdobná vyjádření rodiče reaguje chováním, jež ani trochu nepřipomíná nejistotu a duševní bolest, naopak: „zlobí“ a ještě víc „provokuje“, to nikoho, kdo trochu rozumí dětské psychice, nepomýlí. Bohužel to většinou pomýlí rodiče. Ten „vychovává“, trestá – a vše marné, dítě jen provokuje a zlobí ještě víc. Narůstající nejistotu a zpochybnění sebe sama v hloubi dětské podstaty traumatizující rodič v agresivním koloběhu „záměrného zlobení“ a „zasloužených trestů“ nemá čas a kapacitu postřehnout.

Jistěže traumatizující rodič v naprosté většině případů své děti netraumatizuje schválně, nepřistupuje k dítěti se záměrem ublížit. I maminka slečny Momo je nejspíše schopná, rozumná paní, třeba i citlivá a zranitelná žena a možná tenkrát před lety každý večer usínala s lítostí, že se nechala unést svou impulzivitou, a slibovala sobě i spící Momo, že další den bude trpělivější. Velmi pravděpodobně poznala na vlastní kůži a na vlastní duši, jaké to je být jako dítě považovaná za zlobivou a nevděčnou, sama nejspíš byla v dětství traumatizovaná… Jenže v kombinaci se živou, intenzivní až hyperaktivní, zvídavou a neposednou Momo z její komplexní dospělé osobnosti na povrch znova a znova vyplavalo přesně to, co nemělo (nebo mohlo, ale jen trošku a mělo to zůstat pod kontrolou) – byla netrpělivá, nepřijímající, neodpouštějící, nestabilní, sobecká, nezvládala svou mateřskou roli. Dá se jí divit, když je na malou sopku jménem Momo sama? Nedá. Ale Momo za to nemohla.

Představme si rodiče, který je přesvědčený (a svým chováním a svými slovy předává svému potomkovi tuto sugesci), že jeho malé dítě je vinno. Že je hlavním viníkem všech jeho dospělých potíží, že může za jeho, tedy rodičovo neštěstí. Ne, neříká jen, že dítě způsobilo to nebo ono, že je nesoustředěné nebo že zase na něco zapomnělo, že nedalo pozor, že něco zkazilo, rozbilo – každé dítě něco zapomíná, nevšímá si, nesoustředí se, rozbíjí, vylévá, je příliš hlučné nebo neodpovídá na otázky. A každé dítě to o sobě alespoň občas uslyší. Ale náš modelový rodič věří a sděluje svému dítěti, že JE VINNO.

Už tato informace nám stačí na to, abychom se nemuseli zabývat zjišťováním okolností a zkoumat chování dítěte a „oprávněnost“ reakce matky nebo otce na ně – samotným přesvědčením o vině dítěte si rodič sám vystavuje rodičovské vysvědčení, už tímto tvrzením, aniž by o tom věděl, nám říká o svém patogenním způsobu rodičovství víc než dost.

Jako rodiče si můžeme najít tisíc důvodů, proč jsme v konkrétních situacích reagovali, jak jsme reagovali, někdy i neadekvátně, najdeme důvody v sobě, důvody v dítěti a důvody ve vztahu mezi námi a naším dítětem nebo důvody v rodině jako celku – ale nikdy nesmíme sami v sobě ani nikde jinde najít důvod sugerovat našim dětem vinu. Vina je něco jiného než vědomí souvislostí příčin a následků. „Nedal jsem pozor a rozbil jsem vázu a máma se teď zlobí“ je něco jiného než „jsem zlý a ubližuji mamince tím, že pořád něco rozbíjím a ona je potom nešťastná“.

Ale to jsme trochu odbočili z cesty k té lední ploše, k níž od začátku směřujeme. To jen proto, abychom si vyjasnili rozdíly v pojmech. Dál to totiž bude o hledání souvislostí mezi chováním dítěte a chováním rodiče, a v žádném případě ne o akceptaci vin a rodičovských tvrzení o nich.

Tenký led

Každé dítě si nese z dětství traumata. Každému dítěti se přihodí traumatizující zážitky a prožitky. Nejčastější jsou ty hraničící s běžnou dětskou zkušeností nebo i tvořící běžnou a zdravou součást takové zkušenosti u jednoho dítěte, ale u jiného, citlivého a zranitelného, mohou být běžné zážitky traumatizující. Na druhém konci spektra jsou ta nejděsivější traumata, jichž se bohužel děje také víc, než by většina z nás předpokládala. A mezi jedním a druhým krajem spektra jsou všechna další traumata a ublížení. U někoho je to trauma jednorázové, u jiného intermitentní – opakované trauma stejného charakteru, další dítě je terčem prakticky neustálého traumatizujícího rodičovského zacházení vykládaného jako „výchova“.

A pak je nejčastější případ: děti, jež zažívají ze strany dospělých vztahovou „všehochuť“, láskyplné i méně láskyplné až nenávistné chování, toleranci i netoleranci, přijetí i nepřijetí, zájem i nezájem, pochvalu i tresty. A některé z těch negativních dětských zážitků mohou dosáhnout objektivně nebo subjektivně takové závažnosti, že je dítě vnímá a zpracovává jako trauma. A bojuje s následky v tom méně šťastném případě celý život a v tom šťastnějším do vyléčení, vyčištění, vyřešení posttraumatických vzorců vnímání sebe a světa a chování k sobě a ostatním.

Často se tak stane až v profesionální terapii, ale může se to samozřejmě povést i bez terapie, v jiných bezpečných vztazích než v tom terapeutickém, včetně vztahu sama k sobě (ten poslední samozřejmě nelze vynechat nikdy). Svět by byl dost nesmyslné místo, kdyby v něm neexistovala šance na zahojení duševních ran, kdyby v něm dětské utrpení muselo automaticky znamenat utrpení doživotní.

A to už jsme u toho tenkého ledu. Tenkého zejména pro člověka, jenž byl v dětství vystaven traumatizaci. Protože takový a priori řeší pocity viny, jakkoli by tu vinu místo něj měli cítit ti, co mu způsobili traumata, a ne on sám. (A také tu vinu dotyční strůjci jeho neštěstí často cítí, abychom je všechny neházeli do pytle bezcitných osob bez vyšších citů a svědomí – jen to tomu dítěti příliš nepomůže.) I proto, pro toto všudypřítomné téma viny, pro ty pocity viny, vsugerované rodiči v dětství a často jimi dál posilované i v dospělosti, smíchané s nekonečným sebeobviňováním a z něho přirozeně plynoucí přecitlivělostí na každý náznak vyčítání a obviňování jinými, je velmi těžké ptát se lidí s traumatem v anamnéze na to, „jak to tenkrát bylo“. Nejen proto, že každé oživení traumatických vzpomínek bolí, ale také proto, že takové vzpomínání lehce vyvolá, respektive aktualizuje právě ty pocity viny. A pocity viny kromě ubližování jejich vlastníkovi také paralyzují a ničí jeho vztahy. Včetně vztahů s lidmi, kteří se snaží pochopit a pomoct.

Zkuste se slečny Momo zeptat, za co ji máma tloukla, kvůli čemu a jak se spolu hádaly, velká a malá, kdo víc plakal, ona nebo máma, co předcházelo situaci, v níž jí máma řekla „vypadni a už se nevracej, ať se o tebe stará někdo jiný“ – a nevzbudit v ní při tom pocity viny (a pravděpodobně také její uzavření se nebo smutek nebo hněv nebo nejpravděpodobněji to vše dohromady). Ne, nezkoušejte to. Ona vám to všechno jednou řekne sama, až se bude cítit bezpečně a bude k vám mít dostatek důvěry. Anebo neřekne.

Odstředivá povaha

Nejbezpečnější řešení by bylo vůbec nerozebírat konkrétní situace z traumatizující minulosti, nepitvat vztah s mámou, nezajímat se o chování Momo k ní. Jenže nejbezpečnější málokdy znamená nejúčinnější. My naopak chceme znát osobnost malé Momo, chceme pochopit její povahu, její původní dětské já, tenkrát ještě tvárné a nehotové, ale nedílně její. Chceme, zjednodušeně řečeno, znát tu malou Momo, kterou si v sobě slečna Momo nese dodnes, ač překrytou následky traumat. Říkejme jí třeba předtraumatická osobnost.

To je ta Momo, jež by byla dnes víc vidět, kdyby byla Momo měla jiné dětství, kdyby její osobnost nebyla potlačena a znejistěna – a kdyby jí nebyla neustále vyčítána. Dnes už hlavně jí samotnou. Je to ta Momo, jež se přese všechen útlak tu a tam objeví, nejčastěji v zásadních a vypjatých situacích s podstatnými lidmi, anebo naopak v situacích nebývalé blízkosti a otevřenosti. A často zkomplikuje věci nečekaným způsobem. „Malou Momo“ potřebujeme znát ne primárně anebo ne jen kvůli hojení jejích traumat, ale také proto, abychom jí usnadnili její další život – ten, v němž bude žít stále víc a víc svobodně, bez následků dětství, opravdu sama za sebe. Až bude žít to, s čím a pro co se narodila.

O Momo ti, kdo ji znali jako malinkou, říkají, že byla velmi živé a svéhlavé dítě. (Moc takových lidí jí do dneška nezbylo, zůstala takřka sama. S mámou nemluvila léta, tátovi volá na jeho narozeniny a o Vánocích.) Ale občas se někoho cíleně ptá, jaká byla. Třeba bývalé sousedky se ptala, našla ji v telefonním seznamu a pozvala ji na kávu, měla potřebu dozvědět se o sobě víc, nejen to, co si nese ve vzpomínkách na chování mámy k ní.

Momo byla dle všeho všestranně šikovná, chytrá holčička, intenzivní, se silnou vůlí a potřebou sebeprosazení. Vzdorovitá až bojovná, když bylo k onomu sebeprosazení zapotřebí bojovat nebo když měla ona dojem, že je to potřeba. Což bylo velmi často, jistě i proto, že neměla strach z konfliktu a rozuměla mu lépe než snaze o poklidná řešení, vyžadující trpělivost a kompromisy. I otevřenost a přímost jí byly bližší než opatrnost a takt – a toho, že jimi často ublížila jiným, si nejspíš nebyla vědoma, neděla to schválně, jak se zdálo její mámě.

Ráda si takovéto intenzivní, „chrlící“, „vyzařující“ děti představuji jako rychle se točící derviše. Ve víru neustálé „odstředivé“ dynamické aktivity, i té psychické, není prostor a čas vnímat druhé, signály z okolí k nim jednoduše nedoputují. Všimněte si, jak často se síla vůle a intenzivní vitalita osobnosti vylučuje s jemným naciťováním, s pozornou empatií. Není to pravidlo, ale stává se to často. A taková „odstředivá povaha“ je v mnohém je výhodná, ale také může leccos komplikovat. Například vyčerpat rodiče natolik, že z jeho osobnosti vypluje na povrch necitlivost a aktivní zlo. Ale ty živé, bojovné děti za to nemohou. Svou osobnost, své geny, své rodiče si nevybrali.

Zpátky k procházce po tenkém ledu, už snad můžeme, už se pod námi led neprolomí, už s námi dokonce může i Momo a nebude chtít rozbít led a házet nás do studené vody ani tam skákat sama. Čili zpátky k úvaze o chování děvčátka Momo – a dětské části v psychice dnešní velké Momo – a dopadům toho chování.

Momo nekrachují vztahy a není sama jenom proto, že byla traumatizovaná. Netrápí se v životě čistě jen proto, že se po zkušenosti s kritickou, nepřijímající a trestající mámou mylně vnímá jako neschopná, zlá, ubližující, nevěří sobě ani druhým, že zůstává opatrně uzavřená i vůči lidem, jimž by mohla důvěřovat – kdyby tu důvěru ve svět nebyla zničila její máma. Momo je sama, bez partnera, rodiny a blízkých lidí také proto, s jakou povahou se narodila, nezávisle na traumatech, kterým byla vystavena. A proto, že zatím neměla to štěstí potkat lidi, kteří by ji přijímali takovou, jaká je. Intenzivní, nevyhýbající se konfliktu, s jasnou představou o tom, co chce, a připravenou za to bojovat.

A – budu pro jistotu opakovat klidně i stokrát – neznamená to, že si Momo za vše může sama a že svou mámu (a nepřítomného tátu, ale ten „jen nebyl“, kdežto máma byla a bila) vnímá jako původce svých problémů neprávem. Neznamená to, že má její máma právo dávat cokoli za vinu jí. Znamená to jednoduše jen jedno: Momo má, tak jako každý z nás, traumatizovaný i netraumatizovaný, nějaké rysy osobnosti. A ty se projevují v jejím životě. A je dobře o nich vědět. A jedna z cest, jak se o nich dozvědět, je prozkoumat vztahy, které byly traumatické a traumatizující. Protože to bývají ty nejtěsnější vztahy, vztahy s nejbližšími lidmi. V atmosféře blízkosti člověka a známosti situace se naše přirozená osobnost projeví nejautentičtěji.

Někteří mí kolegové namítnou, že malé dítě ještě žádnou hotovou osobnost nemá, teprve se mu vyvíjí, právě i na základě životní zkušenosti. A budou mít pravdu, ano, jistě, dítě nemá hotovou osobnost, tedy ne psychiatricky a psychologicky definovatelnou, zaškatulkovatelnou, to škatulkování se smí až po dosažení dospělosti právě pro ten ještě neskončený vývoj. Ale na druhou stranu – každý rodič nebo učitel pojem „povaha dítěte“ zná velmi dobře z praxe. Nejen máma naší Momo by nám popsala osobnost své malé Momo – a chci naivně věřit, že by o ní řekla i mnoho hezkého, že by nemluvila jen o vzdoru, hádavosti a schválnostech. Každý rodič ví, že nejsou všechny děti stejné, ani ty nejmenší ne, že děti se nerodí jako nepopsané listy, čisté a připravené k popsání životem.

Žít sama za sebe

Takže ještě jednou, z jiného konce. Je dobré rozumět traumatům, která nás formovala a dodnes nám ovlivňují životy. Ale je prospěšné nezůstat v hledání odpovědí na otázky vlastních životů u traumat. A pojem vina by bylo vůbec nejlepší úplně vyškrtnout ze soukromého mezilidského slovníku.

Ať vinu a nevinu řeší právníci, mají na ni přesné právní definice. My ostatní bychom ideálně mohli ten termín úplně vypustit z našich slovníků a našich vztahů, mohli bychom nehledat vinu u druhých ani u sebe, jen konstatovat a chápat souvislosti. Kdo jsem, abych soudil, soudila?

Nemělo by to být tak složité, jak se zdá. Nesoudit je racionální rozhodnutí, pro nehledání viny se dá rozhodnout. Mnohem těžší je ovlivnit své emoce – hněv, zlost, pocity ublížení, nepochopení, pocity dluhu. Tam žádné rozhodnutí nestačí. Změna emočního nastavení a jím podmíněného vnímání je složitá, zdlouhavá cesta po mnoha tenkých i tlustších ledech. Tak alespoň o tu vinu si to zjednodušme, můžeme‑li.

A ještě jedno pozitivum za závěr: vždycky, když se rysy prapůvodní povahy vynoří zpod osobnosti posttraumatické, je to vlastně dobré znamení. Je to signál, že už mohou vyjít z úkrytu, že podvědomí už zaregistrovalo, že není potřeba mít tak velký strach. Ve chvíli, kdy ukáže i ty své stránky, které v dětství přispěly k traumatizaci, Momo (nebo někdo jiný, pro svá traumata uzavřený, opatrný) už věří, že by to člověk, jemuž svou osobnost ukáže, mohl vydržet.

Naše Momo dnes už více důvěřuje, že ten druhý unese její osobnost, že jí nebude vyčítat, že ji nebude obviňovat – a že ji nevyhodí ze svého života tak, jak to udělala její máma a vlastně i její táta. Je fakt, že tento nárůst důvěry a tolerance rizika blízkosti zdaleka neznamená, že je vyhráno. Momo, nedávno ještě ke všem stereotypně milá a usměvavá, ochotná pomoct všem, ale bez skutečných osobních vazeb, se najednou hádá se svým novým přítelem, křičí a zlobí se.

I ona, jako mnoho lidí léčících se z traumat si prochází těžkým obdobím nalézání sebe a učení se tolerovat se taková, jaká je. Velmi jí v tom může pomoct ten někdo, kdo její autentické já zvládne a bude mít rád. Zatím to vypadá, že jej našla a že to ani ona, ani on nevzdávají. Nic lepšího, co by jí (jim oběma) šlo přát, si neumím představit.