Počkej

Pavla před několika lety opustila místo ve velké společnosti. Tehdy si byla svým rozhodnutím naprosto jistá – věděla, že to není nic pro ni. Chtěla se věnovat gastronomii. Byla to vášeň. Dala do toho celé své úspory, všechnu energii, čas, myšlenky. Nakonec ji její rozhodnutí stálo i vztah.

Vlastně si to všechno uvědomuju až teď zpětně, vypráví mi Pavla. Tehdejší přítel mě dlouho podporoval, ale vadilo mu, že na něj nemám tolik prostoru. „Asi pro tebe nejsem důležitej,“ slýchala jsem neustále. Tehdy jsem chodila domů úplně grogy. Chtěla jsem spát, být v klidu. On si představoval, že budeme jezdit po výletech a zažívat dobrodružství. Trávili jsme spolu míň a míň času, chodil ven sám. Pak se odstěhoval. Proběhlo to bez hádek, byla jsem až příliš vyčerpaná, abych mu odporovala.

Podniku se nijak extra nedařilo, já jsem ale byla přesvědčená, že to prostě vyjít musí. Neúspěch nepřicházel v úvahu. Selhání by byla ostuda, tak jsem to vnímala. Bylo mi z toho zle. Poháněl mě neskutečný strach, že dám okolí za pravdu. Že jsem to neměla dělat. Že mě pálilo dobré bydlo. Že se mám držet toho, na co mám školu. Že do mě rodiče investovali čas a peníze zbytečně… Zkrátka že se potvrdí moje špatná intuice. Selžu a nikdy si to neodpustím.

Pavla byla vyždímaná tělesně i psychicky. Dlouhá léta si nešlo odpočinout. Jako by musela celé roky platit za jedno rozhodnutí. Tehdy si myslela, že bylo dobré. Možná se zmýlila. Tolikrát si to vyčítala, byla na sebe naštvaná, že se jí nedaří. Že se nejspíš spletla a tím si zkazila celý život. Navždycky.

Navštěvovala odborné semináře, dávala peníze do svého rozvoje. Scházela se s lidmi, kteří se v gastronomii už mnoho let pohybují. Měla pocit, že to přece musí fungovat. Dělá vše správně, s láskou, chutí, vášní. Nakonec vyhořela. Skončila téměř bez financí, s obřími výčitkami: Neměla jsem to dělat. Všechno je teď špatně. Nemám nic. Kdybych to tehdy udělala jinak! Kdybych věděla, co vím dneska, zůstala bych tam, kde jsem byla.

Všechno nejde vymyslet

Možná znáte podobné myšlenky ze svého života, o některém momentu přemýšlíte podobně. Možná vás provází podobná urputnost stát si za svým rozhodnutím i po letech, ačkoliv se ukazuje, že to vlastně nebylo ono. Možná vás drtí pomyšlení, že jste se mohli splést. A jako těžký balvan na vás leží myšlenka: Já to přece musím zvládnout. Teď to nesmím vzdát. Nesmí se ukázat, že jdu špatným směrem.

Nemusíte to „zvládnout“ – a třeba byste ani neměli. Ale ruku na srdce, kolik z nás na sebe klade obří požadavek rozhodnout se správně, ať už o čemkoliv. O studiu, které trvá několik let, o práci, ve které budeme už napořád spokojení, o partnerovi, který bude přece na doživotí. Rozhodnout se v tuhle chvíli o tom, co budeme za několik let chtít, potřebovat, co pro nás bude nejlepší.

Někdy nás život před rozhodnutí postaví. Máme před sebou volbu, která na nás může vytvářet tlak: Teď to vymysli. Teď to udělej tak, aby to fungovalo. Teď musíš vědět, zda je to správná cesta. A jestli to správně neuděláš, nerozhodneš, zkazíš si život. Už nikdy to nenapravíš. Všechno bude špatně.

Snadno pak může přijít pocit bezmoci. Psychiatr Daniel Siegel píše, že v pocitu bezmoci ztrácíme kontakt s druhými i sami se sebou. Zasekneme se. Ustrneme. Bojíme se vykročit. Zahltíme se myšlenkami. Snižuje se schopnost reagovat a uvažovat v souvislostech. Místo abychom byli přítomní a všímaví k sobě i k okolí, začínáme být odcizení, osamělí a ochromení.

V takovém stavu se Pavla ocitla. Všechno obětovala nejistotě, důvěřovala svému přání. Nevyšlo to. Má pocit, že všechno zkazila a už nemá sílu. Pavla v sobě ale má víc, než tuší. Přes všechna příkoří stále hledá, jak by mohla vystoupit ze spirály, v které se pocitově točí strmě dolů. A právě v tomto bodě je důležité se zkoušet „zastavit“, fyzicky i mentálně. Podívat se na to, co se to s námi a v nás děje.

Můžeme chvíli nereagovat, nejednat. Dýchat. Pozorovat. Počkat. Zpomalit nebo se úplně zastavit. Může to ale být velmi těžké, jelikož obvykle jsme nastaveni na scénář: „Když něco zkazíš, hned to vyřeš, změn, sprav.“ Jenže ono to mnohdy nejde.

Něco nemůžeme urvat silou nebo to není závislé na našem jednání či rozhodnutí. Třeba nám situace, ve které jsme se ocitli, bere tolik síly a energie, že zkrátka není žádná kapacita na změnu. Můžeme ale začít laskavostí k sobě. Vědomým přístupem k tomu, co si říkáme, co po sobě chceme a za co se bičujeme, když to není.

Mnoho lidí nad sebe pověsí děsivý, obrovský, kritický a mnohdy nekompromisní bič. Třeba na něj byli zvyklí od dětství, kdy slýchali tvrdá „motivující“ slova nebo zažívali jen podmínečné přijetí: Jen tehdy, když něco dokážeš, tě budeme mít rádi. Kdo by z toho neměl zamotanou hlavu. Kdo by pak po sobě i v dospělosti automaticky nepožadoval výkony, úspěchy a kdo by sám sebe nekritizoval za slepé uličky, do kterých vcházíme všichni.

Bez nich by to ale nešlo. Musíme zkoušet, poznávat. A zákonitě to prostě někdy nevyjde. Miminko, které se učí lézt, vyzkouší desítky způsobů. Nakonec najde ten, který je pro něj nejlepší. Miminkům necháváme volnost – víme, že si to udělají, jak sama potřebují.

S vlídností dále dojdeš

V dospělosti na sebe můžeme mít tlak vědět všechno předem. Měli bychom se zamyslet, zvážit všechny proměnné a udělat ten jediný správný krok. Jenže skutečnost je taková, že mnohdy to správné poznáme, teprve až vykročíme. Zjistíme, že se něco nedaří, že nám tělo, mysl, duše dává najevo: Tudy ne. Neznamená to, že je s námi něco špatně, jenom teď potřebujeme něco jiného.

Pavla takovou zprávu dostávala. Věděla, že je na konci sil – a brala to jako selhání. Kdo z nás by občas až příliš neupínal pozornost a snahu k tomu, co by mělo být, namísto toho, co doopravdy je. Daniel Siegel k tomu říká: Naše vlastní ustaranost, naše vnitřní zaneprázdněnost může limitovat způsob, jakým vnímáme jeden druhého i sebe.

Pavla se učila být vlídně přítomná sama v sobě. Není to žádná tragédie. Nežiju svůj sen, ale byla jsem odvážná. Nevyšlo to. Stane se. Není se mnou nic špatně. Třeba mě to zavedlo někam, kde bych jinak nebyla. Dívám se kolem sebe a na sebe tak, jak jsem. Ne očima druhých. Ne očima rodičů. Zkouším se dívat laskavě. Zkouším vidět to, co se opravdu děje…

• A jak se vnímáte vy? Jste na místě, kde je vám dobře?
• Pokud ne, čím to je? Jakou představu jste o sobě měli? Kde se vzala?
• Jak vnímáte sebe, své tělo a duši teď?
• Co je na situaci, v níž se nacházíte, dobrého?
• Co jste zvládli? Co jste dokázali?
• V čem by mohlo být přínosné, kde teď právě jste?

To je jen pár příkladů, jak bychom o sobě mohli začít přemýšlet, pokud se na chvíli zastavíme. Ale možná správně cítíte, že jsme stále v rovině myšlenkové. Ponořme se na moment ještě hlouběji. Do emocí, prožitků, pocitů, které se v nás dějí.

Pavla si uvědomovala lítost, smutek, zklamání. Zavaloval ji pocit provinění vůči ostatním, že nenaplnila očekávání. Dovolila si, aby tyto pocity dolehly s veškerou intenzitou. Už jen to umožnilo jejich uvolnění. Pavla se rozplakala, roztřásla a nechala své emoce mluvit. V bezpečném prostředí si dovolila oplakat tolik momentů, kdy plakat nemohla. Když byla k smrti vyčerpaná, ale musela se věnovat podniku, zaměstnancům, plánům, výplatám…

Ulevilo se jí, že všechno může ven. Dlouho v sobě měla pocit, že emoce musí skrývat. Neměla by ve svém „šťastném a úspěšném světě“ mluvit o tom, že se jí nedaří, že je nešťastná a neví, co má dělat dál. Že se možná rozhodla špatně a teď toho lituje. Obří stud znemožňoval, aby šla jakákoliv nešťastná emoce ven. Nyní si dovolila přijmout, že je v pořádku, jak se právě teď cítí. Bylo to náročné období a vlastně pořád je. Nemusí hned vědět, co se svým životem dál. Může počkat.

Signály života

Představme si na chvíli ten klid. Přirovnala bych jej k letnímu odpoledni na zahradě. Ležíme na dece, díváme se na mraky. Je nám dobře. Ať se děje cokoliv, teď nic nemusíme. Můžeme jen tak odpočívat a dívat se. „Nic neděláme“, přesto se toho během této doby děje plno. V našem těle, v naší mysli i v našem okolí.

Někdy stačí, když jenom začneme víc vnímat, co nám právě tyto zdroje informací – vnější i vnitřní prostředí – říkají. Kdy hlas, kterým mluví naše tělo, intuice a samotný život, nepřehlušují obavy, výčitky a kritické komentáře zvnitřněných osob, které si nosíme uvnitř.

Pavla daleko častěji zkoušela vnímat signály vlastního těla. Bolest, únavu, nechutenství, nervozitu. Začala si uvědomovat, že pokaždé, když šla domů za přítelem, cítila tlak v hlavě. Už před dveřmi tušila, že přijdou další výčitky. Rozchodem se vlastně oběma ulevilo. Stejně tak si uvědomila, že jí fyzicky není dobře ani u rodičů – jako by se neustále měla omlouvat, že něco neví, neumí.

Když trávila čas v přírodě nebo ve svém podniku, bylo jí dobře. Tam byla ve svém živlu. Jako by mohla projevit, kdo skutečně je. Objevovala další podobná prostředí a dopřávala si jich víc, stejně tak lidí, se kterými jí bylo dobře. Začala se více „ladit na potřeby svého těla“, aby nabrala dech a získala sílu udělat případný další krok. Zatím nevěděla, jaký bude, ale chtěla najít oporu v sobě.

Takže další článek o všímavosti? O zpomalení, zastavení se, vnímání toho, co se děje… Ale bez toho se zkrátka nehneme. Někdy můžeme mít pocit, že tu „správnou cestu“ ze sebe vydřeme: Tak makej! Zaber! Dělej se sebou něco! Musíš to zvládnout. Stanov si konkrétní kroky. Dej si cíl a běž za ním…

Jenomže tvrdý přístup a kritický hlas nás mnohdy dobře nevedou. Naopak naladění se na nás samotné, poslouchání vlastního těla a laskavost je cesta možná delší, ale o mnoho příjemnější, klidnější a častokrát i smysluplnější. Jako bychom přestali spěchat na konkrétní dovolenkové místo a zastavili se. Rozhlédli se, zda nám něco zbytečně neuniká. Zda po sobě nechceme extrémní rychlost, „abychom už tam dávno byli“. Můžeme zkusit vystoupit ze spěchu, sednout si a dívat se, co s námi dělá místo, kde právě jsme.

Je totiž možné, že si třeba řekneme: Ty jo, vždyť ono je tady docela hezky. Vždyť já nemusím nikam spěchat. Vůbec tam nemusím dojet… Můžu to udělat jinak. Můžu si odpočinout a dýchat. Můžu teď být prostě chvíli tady.

Tento článek je pro ty, kteří zrovna potřebují kapku lehkosti. Pro ty, kteří v sobě nosí kritické hlasy svých rodičů, učitelů, spolužáků. Kteří po sobě někdy chtějí zázraky a berou to jako normu. Kteří se srovnávají s nereálnou představou a jsou nešťastní, že neplní nároky. Je to cesta – k sobě. Nikoliv do světa, za cílem, za úkolem. Cesta, jak chvíli počkat.