Poblouznění

David je třicetiletý marketér, který nastoupil do nového zaměstnání. V kantýně narazil na Kláru z oddělení financí. Velmi ho zaujala, nevěděl o ní ale vůbec nic. Občas ji potkával na chodbě, ve výtahu nebo na obědě. Myslel na ni čím dál víc. Ze sociálních sítí zjistil, že je Klára vdaná, má ráda turistiku a psy. Aby zvýšil pravděpodobnost, že ji potká, začal chodit často do kuchyňky pro kávu, na toaletu a v kantýně trávil čas i po tom, co dojedl.

Když se s ní potkal, zřetelně mu to zlepšilo náladu a vlilo krev do žil. Pokud ne, byl rozmrzelý a protivný. Jednou se na ni ve výtahu odvážil usmát a ona úsměv kolegiálně opětovala. Její reakce ho vystřelila do sedmého nebe. Po zbytek dne byl téměř euforický a z těch několika vteřin ve výtahu čerpal ještě několik dní. Rostla v něm naděje, že se Kláře také líbí, a také touha po emoční odezvě z její strany.

Zcela nekontrolovatelně začala obsazovat jeho mysl. S kým se asi baví, jakou kávu pije, jak chodí oblečená, kdy odchází z práce. Takto myšlenky na ni dál živil. Musel vynakládat velké úsilí, aby se soustředil na práci a nezanedbával koníčky. Spoustu času trávil ve svém fantazijním světě, kde si Kláru vykresloval jako dokonalou bytost. Přisuzoval jí všechny kladné vlastnosti, které člověk může mít. Vytvořil si z ní bohyni, kterou bezmezně uctíval. Bez ohledu na to, že byla vdaná a měla svůj život. Vymýšlel si příběhy, ve kterých vystupovali společně.

Čím více se pohyboval ve svých fantaziích, tím více se odkláněl od reálného života. V práci se stále snažil vytvářet příležitosti, aby se s Klárou potkal. Když se mu to jednou povedlo u kopírky, spadlo mu pár papírů na zem. Klára zrovna přicházela a podala mu je. Byl tak paralyzovaný, že nedokázal ani poděkovat. V jeho mysli však její počin potvrdil to, po čem tolik toužil. Také se o něho zajímá a reaguje na jeho signály náklonnosti. A opět se vznášel na obláčku euforie.

Druhý den ho ale čekal tvrdý náraz na zem. Na poradě, které se účastnili kolegové z oddělení marketingu a financí, ho Klára vyzvala, aby se vyjádřil k návrhu, který právě diskutovali. Nevěděla však, jak se jmenuje, a tak se ho na to zeptala. Bodlo ho u srdce. Ona neví, jak se jmenuje? Hluboce ho to zasáhlo. Když se s ní dále snažil navázat oční kontakt, ani se na něho nepodívala. Z práce odcházel naprosto zlomený.

Zrušil veškeré své plány a večer strávil přemítáním nad Klárou a prohlížením jejích fotografií. Měl náladu pod psa. Následující týden Kláru v práci až do středy nepotkal. V dobrém rozpoložení ho udržovalo vědomí, že na ni už určitě musí narazit. Ve výtahu náhodou vyslechl rozhovor jejích kolegyň, které se bavily o tom, že má Klára dovolenou. Davidova nálada se rázem zhoupla do minusu. Odpočítával dny, kdy se Klára vrátí zpět do práce. Nic ho nebavilo. Zajímal se jen o to, kdy se s ní opět uvidí.

Obsese, nebo láska?

David se potýká se stavem, který psycholožka Dorothy Tennov označila pojmem limerence. Jedná se o romantickou přitažlivost k jiné osobě, která se postupně mění v obsedantní potřebu po emocionální odezvě z její strany. Prostřednictvím rozhovorů a dotazníkových šetření zaměřených na výzkum romantické lásky Tennov zjistila, že podstatná část respondentů popisovala podobný jev, a to nedobrovolnou a obtěžující touhu po pozornosti jiné osoby, která byla z různých důvodů nedostupná. Mohl to být učitel, šéf, kolega, bývalý partner, soused nebo také celebrita.

Objektem limerence je většinou osoba, kterou známe málo, což umožňuje nahlížet na ni jako na pomyslné projekční plátno, kam si můžeme libovolně promítat své fantazie o ní. A jelikož to jsou fantazie, mnohdy vůbec nekorespondují s realitou. Náš obraz dané osoby podléhá silné idealizaci, vyzdvihujeme to kladné a zcela přehlížíme nedostatky. Vše s ní dáváme do souvislosti, někdy až magicky propojujeme jevy, které spolu vůbec nesouvisí. My v nich však vidíme znamení.

Pokud jsme v přítomnosti dotyčné osoby, jsme zcela ochromeni, jako bychom zamrzli, nejsme schopni slova. Toto poblouznění většinou trvá od šesti měsíců do tří let, avšak může trvat i mnohem déle. Můžeme je zažít jednou za život, ale také vícekrát. Týká se všech věkových kategorií a je nezávislé na naší sexuální orientaci.

Hnacím motorem limerence tedy není primárně sexuální přitažlivost, i když samozřejmě hraje také svou roli. Hormony, které se vyplavují, když se s dotyčnou osobou potkáme nebo ji jen uvidíme, postupem času vytvoří na tomto člověku závislost. Následně bažíme po vyplavování těchto hormonů, protože nám dělají dobře. Avšak jen zdánlivě. A jako každá jiná závislost nám postupně začne ovlivňovat život, protože jí začneme vše podřizovat.

Daným člověkem se neustále až chronicky zabýváme a přemýšlíme o něm. Vtíravé a neodbytné myšlenky na něho nám obsazují celou mysl. Trávíme spoustu času denním sněním, v rámci něhož si představujeme různé scénáře, prohlížíme si jeho fotografie, dokola čteme konverzace s ním (pokud jsme s ním nějaké vedli), vyhledáváme o něm informace na internetu, sledujeme jeho sociální sítě a nadbíháme mu, abychom se s ním alespoň letmo setkali.

Tyto rituály slouží k udržení pomyslné blízkosti s danou osobou. Naše nálada je závislá na tom, zda jsme objekt limerence potkali, případně zda s ním proběhla komunikace, ať už verbální nebo neverbální. Pouhé náhodné střetnutí pohledů si ihned vykládáme jako projev zájmu. Veškeré činy této osoby vztažené k nám máme tendenci zveličovat a brát je jako potvrzení jejího zájmu o nás.

Sestupná spirála

Naše rozpoložení se pohybuje v extrémech. Pokud dotyčná osoba pozornost a náklonnost oplatí, dostavují se až euforické pocity. Pokud se tak neděje, propadáme se do zoufalství, smutku a depresivního ladění. Mohou se objevovat i sebevražedné myšlenky, jelikož život bez objektu naší touhy nemá smysl.

Trpíme také neustálým a mnohdy až paralyzujícím strachem z odmítnutí. Určitý čin dané osoby však nemusí znamenat, že nás odmítá, může se jednat o naprosto běžnou konverzaci, kterou vedeme denně s mnoha lidmi. Sami si však její chování vysvětlíme jako odmítnutí, ke kterému jsme velmi citliví a máme k němu velmi nízkou toleranci.

V případě Davida by taková situace mohla vypadat tak, že s ním Klára nenastoupila do výtahu, protože právě přišla kolegyně, se kterou potřebovala něco probrat. Jiný by se nad tím vůbec nepozastavil, u Davida tato situace spustila přemýšlení o tom, co udělal špatně a co je špatně s ním, které pokračuje pochybami o sobě samém, o tom, zda je vůbec hoden lásky. V případě odmítnutí člověk prožívá pocity zoufalství a samoty, což v něm opět vzbuzuje potřebu hledat důkazy, že se o něj dotyčná osoba zajímá.

Limerenci udržuje a vyživuje nejistota ohledně náklonnosti druhého vůči nám. Čím je naše nejistota vyšší, tím více prahneme po citových projevech. Tím se limerence liší od zamilovanosti, kdy si partneři projevují náklonnost navzájem a pozornost je oboustranná. Bez opětování je to bolavé a těžké, postupem času však zamilovanost vyprchává. Limerence v tomto případě naopak sílí a mění se v destruktivní obsesi.

Počáteční fáze limerence je velmi podobná začínajícímu stavu zamilovanosti. Často přichází s osobou, se kterou to nejméně čekáme, a mnohdy to bývá zcela nekontrolovatelné. Avšak funkce limerentního objektu je záchranná: má nás zachránit od našich těžkostí a „doplnit“ to, co nám v důležitých vývojových fázích chybělo. Limerenci charakterizuje touha po našem potvrzení a projevu zájmu, nikoliv touha po oboustranném a dospělém vztahu se vším, co k němu náleží.

Přestože je limerence zaměřená na jinou osobu, kterou jsme zcela fascinováni, ve skutečnosti jsme to my sami, kým jsme pohlceni. Jde nám zejména o to, abychom my byli spokojení a šťastní, a toho dosáhneme tím, že nám dotyčná osoba opětuje emoce.

Původ limerence

Na limerenci je možné se podívat optikou teorie objektních vztahů Melanie Klein. Dítě je na začátku života zcela závislé na svém pečovateli. Ten by měl saturovat jeho biologické potřeby, ale také ty emocionální. Dítě má vrozenou potřebu blízkosti, lásky a reciprocity. Pokud se mu tohoto dostává, pečující objekt vyhodnotí jako dobrý a bezpečný, pokud ne, pečující objekt je zlý a dítě pociťuje opuštění a zoufalost. Následně vytváří fantazie o tom, proč tomu tak je.

U limerentního člověka je to v podstatě totožné. Pokud se mu od objektu jeho touhy dostane pozornosti a náklonnosti, byť třeba jen domnělé (sám si to tak přeloží), přicházejí pocity štěstí, naplnění, spokojenosti až euforie. Pokud se ze strany téhož objektu člověk nedočká žádné odezvy, nebo dokonce přijde odmítnutí (což může být opět pouze vlastní vysvětlení, které nepřiléhá k realitě) a lhostejnost, ovlivní to celé jeho prožívání, což má dopad na běžné fungování.

Může se tedy jednat o hluboce uloženou emocionální zkušenost s primárně pečující osobou, která z různých důvodů nebyla emočně k dispozici tak, jak jsme potřebovali. Limerencí tuto zkušenost opakujeme s nadějí, že tentokrát to bude jiné a my se dočkáme toho, po čem tolik toužíme.

Z hlediska teorie citové vazby představuje limerence úzkostný typ, kdy jsou vztahy zdrojem úzkosti, protože se člověk neustále obává opuštění, odmítnutí a má vysokou potřebu potvrzování náklonnosti a lásky. Trpí strachem a úzkostí z hrozby, že mu toto nebude dostupné. Jedná se tedy o dlouhodobě nenaplněnou potřebu lásky, potvrzení a péče a chronický pocit ohrožení. Čím více je láska neopětovaná, tím více touží po reciprocitě.

Je to v podstatě nevědomé toužení po emočně korektivní zkušenosti. Dotyčný má zkušenost s láskou, která je bolestivá, neopětovaná a ohrožující. Chce tuto zkušenost reparovat. Bohužel si však nevědomě vybírá takové objekty, u kterých to s největší pravděpodobností nebude možné. A tak stále dokola opakuje již prožitou zkušenost ze své minulosti. Žije v naději, že tentokrát se mu reciprocity dostane, avšak tato naděje nestojí na reálném základě, ale na fantazii.

Dalším vysvětlením může být Fairbairnovo libidinózní ego. To je část našeho já, která touží po bezpodmínečné lásce, pozornosti, péči a náklonnosti ze strany pečující osoby. Toto jsme v dětství potřebovali zakoušet od rodičů. V dospělosti se tato nenaplněná touha nevědomě přenáší na osoby, které tuto naši potřebu nikdy nenaplní. Může to být v „plnohodnotném“ vztahu, v němž ale neustále narážíme na nepřijetí, odmítání a nepochopení. Anebo to může být fascinace limerentním objektem, který o našem „vztahu“ k němu vůbec nemusí vědět. Opět se tedy jedná o opakování zkušenosti, kterou jsme zažívali v raném věku.

Limerence také může představovat úhybný manévr před skutečnými vztahy a útěk od reality. Pokud je pro nás realita z jakéhokoliv důvodu příliš zatěžující, můžeme se takto upnout na danou osobu a věnovat jí téměř veškerou naši pozornost. Tím se výrazně snižuje naše kapacita zabývat se záležitostmi, které nás trápí a tíží. Útěk do fantazie přináší určitou úlevu. Také může být nevědomou obranou proti opuštění. V rámci limerentního „vztahu“ jsme v pomyslném bezpečí.

Pod taktovkou limerence si „žijeme“ jednostranný vztah. Není plnohodnotný, ale je pouze náš. To znamená, že nad ním máme v jistém slova smyslu naprostou kontrolu. Respektive nad tím, jak na něho nahlížíme a jak si ho vytváříme. V naší fantazii je totiž možné vše. Vstupují do toho reakce limerentního objektu, které s naší představou nemusí být vůbec totožné.

Může se tak jednat o způsob ochrany nebo odmítnutí plnohodnotného, recipročního a reálného vztahu, jelikož ten je z různých důvodů vnímaný jako ohrožující. Významnou roli může hrát určitá ztráta nezávislosti, kterou plnohodnotný vztah mnohdy přináší.

Vztah k sobě

Je důležité nahlédnout, co za rozvojem limerence stojí: dívat se na to, jakou vztahovou dynamiku jsme zažívali v našem dětství s nejbližšími osobami a jak tato dynamika vypadá dnes. Jakým způsobem navazujeme vztahy? Co nás na druhých přitahuje? Do jaké míry vnímáme takzvané red flags a jak s tím následně nakládáme? Také může být užitečné podívat se na to, co nám limerence přináší, k čemu je nám dobrá. Od čeho prostřednictvím ní odkláníme pozornost? Před čím nás může chránit?

Neméně důležité je podnikat konkrétní kroky, abychom intenzitu limerence snížili, až bude možné ji postupně eliminovat zcela. K limerenci se přistupuje jako k závislosti, je tedy důležité přerušit kontakt s limerentním objektem, což někdy bohužel není plně možné. V našich rukách však je to, zda k němu budeme utíkat v denním snění, budeme trávit čas prohlížením jeho fotografií, které jsme už viděli stokrát, budeme nad ním přemýšlet. Tyto činnosti je třeba stopnout a nahradit je jinými, které nás vyživují a prospívají nám. Mnohdy to bývá návrat k tomu, od čeho jsme se pod působením limerence odklonili.

Přemítání a vyhledávání kontaktu s dotyčnou osobou se stalo zvykem. Čím déle se v limerenci nacházíme, tím je tento zvyk silnější. Je dobré ho postupně oslabovat, například odklonem pozornosti k činnosti, kterou máme rádi, nebo nahrazením jinou myšlenkou. Je dobré odložit růžové brýle a podívat se na objekt limerence reálnýma očima. Připomínat si, že je to také „jen“ reálný člověk, nikoliv božské stvoření.

Vyživujícím je také obrácení pozornosti k sobě, což je velmi důležité nejen u limerence. Když jí jsme pohlceni, v podstatě se odkláníme sami od sebe. Středobodem našeho zájmu se stane dotyčná osoba a my se zabýváme pouze jí. Vše podřizujeme tomu, abychom od ní dostali „odměnu“ ve formě projevu zájmu. Pokud se nesnažíme o odezvu z její strany, trávíme čas tím, že se jí různě zabýváme. Zanedbáváme péči o sebe samotné. Jde tedy o návrat k sobě, k tomu, kdo skutečně jsme, co nás baví, co nás sytí a čím naplňujeme své potřeby.