Po nehodě
Čím se řídí naše chování v krizových situacích a jak se vypořádat s následky?
Pořád se vracely – obrazy černého auta s vysokou nápravou. Naráželo do mě znova a znova. Při každém zavření očí. Později i v některých situacích, kdy jsem chtěla po přechodu projít na druhou stranu. Neschopnost spát, noční můry a později problém přejít přes přechod. To vše následovalo po autonehodě, která se mně a mé nejlepší kamarádce stala přímo na přechodu pro chodce, v dopravní špičce, v situaci, kdy metr před námi přecházela skupina několika lidí. Řidič později sdělil, že se díval na ně a šlápl na plyn…, než si ověřil, že má volnou cestu. Neměl. My zase měly pocit, že zastavuje. Ve chvíli, kdy jsem postřehla, že se rozjel, nestihla jsem už reagovat. Dnes píšu článek, který tolik potřebovalo mé mladší já – aby pochopilo, že má hyperaktivní, vzteklá a chaotická reakce byla naprosto normální a pochopitelná.
Vztek nás může upozorňovat na nějakou překážku na cestě, překročení našich hranic či prostě něco, co nás nějak brzdí, co nám vadí. Myslela jsem, že mě brzdí samotná nehoda a prvotní reakce řidiče, ale pletla jsem se. Brzdilo mě moje vlastní noření se do doho, co mohlo být a nebylo. Funkční pro mě bylo, když jsem svůj vztek přijala a použila ho k smysluplné akci. Ale chtělo to čas, než jsem toho byla schopná.
Akutní reakce
Prvotní reakcí na stres je zkrátka chaos a může pokračovat i později. Náročné situace v nás spouštějí celou řadu emocí a myšlenek. Naše chování je normální reakcí na nenormální situaci. Stejně pochopitelné jsou i následující pocity viny, vztek či další emoce. Mimořádná událost s námi zatřese – tvrdě nám připomene, že život nemáme vždy plně ve svých rukou. A to je děsivé. Obnovit ztracenou rovnováhu chce nějaký čas.
Reakce na náročné situace jsou silně individuální. Někdy se vám může zdát, že s druhým to vůbec nic nedělá. Každý však tyto situace zpracováváme jinak a je to úplně v pořádku. Hodně lidí se během nečekaného otřesu „emočně zmrazí“ a jednají racionálně nebo odpojeně, emoce jim doběhnou až potom. Někteří lidé nemusí mít silnou emoční reakci, ale zpracovávají vše jinak. Rozhodně bychom neměli druhému říkat, že něco „prožívá špatně“. Žádné špatně tady není. Stejně tak bychom neměli slibovat, že „to bude dobré“. Ale co tedy říkat nebo dělat?
Bezprostřední pomoc
Pokud jsme přímo přítomni nehodě či jiné náročné situaci jako svědci, je nejužitečnější s dotyčným člověkem prostě být a kotvit ho v realitě. Popisovat, co se stalo a co se teď děje. „Před chvílí se vám stala nehoda, sanitka už je na cestě, měla by tady za pár minut být. Jsem tady s vámi.“ Můžeme nabídnout teplou deku, bundu. Naším úkolem je zajistit bezpečí, a tedy doprovodit člověka na bezpečnější místo. Pokud je hodně v pohybu, tak mu to umožnit, ale nenechat ho například běžet někam do silnice.
Rozhodně není dobré člověka nějak planě utěšovat, moralizovat, či mu dokonce radit. Úplně stačí myslet na jeho bezpečí, popisovat, co se děje, a případně ujistit, že jde o normální reakci. Pokud člověk začne rychle a mělce dýchat, citlivě ho vedeme k návratu k pravidelnému dechu. Klidně to můžeme udělat i tak, že dýcháme s ním. „Vidím, že se vám teď špatně dýchá, zkusme se teď společně párkrát nadechnout a vydechnout… nádech… a výdech…“ Dbejme, aby byl výdech delší než nádech.
Když se potkáme s člověkem později, po uplynutí nějaké doby od náročné situace a víme o ní od někoho jiného, je dobré upřímně sdělit, že víme, co se stalo, a zeptat se druhého, zda o tom chce mluvit. Je dobré respektovat jeho vlastní rozhodnutí – to on si určí, kdy a co chce sdílet. Rozhodně bychom se ale neměli doptávat na detaily, to může být traumatizující. Stačí prostě naslouchat tomu, co člověk říká. On sám si nejlépe dovede určit, co je pro něj v pořádku říct.
Taky je dobré se doptat, jak mu je teď, a validovat jeho pocity. Opravdu nemusíme říkat nic chytrého, hledat v situaci hlubší smysl a vytasit se s nějakým moudrem. Tím bychom mohli házet sůl do rány. Pokud máme tendenci něco takového říct, je dobré se druhého nejdřív zeptat, zda by to chtěl slyšet. „Hele, teď jak jsi o tom mluvila, mě k tomu napadla taková myšlenka, jaký to možná mohlo mít smysl… Chceš ji slyšet?“ A pak respektovat, jak to chce druhý.
Někdy se jako lidi moc snažíme. Říct něco moudrého, co uleví duši. Reagovat přesně tak, jak druhý potřebuje. Ubrat trochu té bolesti. Ale ono většinou stačí tam prostě být, naslouchat a validovat to, co druhý zažil. Pokud bude daný člověk chtít, smysl si v tom později může hledat sám a podle sebe. Vnášet ho tam bez souhlasu dříve je jako stříkání dezinfekce do rány, ve které jsou ještě zaseklé kamínky. Bolí to jako čert a uleví to snad jen vaší neurotické mysli, „že jste aspoň něco udělali“. Být tam a naslouchat je sakra práce – a je to dost. Tak to stačí.
Co udělat pro sebe?
Pokud jste vy sami zažili podobný příběh, vězte, že vaše reakce byla tak normální, jak jen v dané nenormální situaci mohla být. Na základě vašich minulých zkušeností, vlastností a momentálního rozpoložení jste reagovali nejlíp, jak to šlo. Byl to obrovský šok a různé pocity můžou ještě nějakou dobu doznívat.
Užitečné bývá vyzkoušet způsoby, které vám v minulosti pomohly zvládnout těžké chvíle. Mnoha lidem pomáhá vyhledat oporu blízkých lidí. Někdy to však nestačí, je to prostě moc velký chaos, který je těžké zvládnout vlastními silami. Pokud na něj nechcete být sami, můžete zavolat na linky důvěry, kde jsou připravení poskytnout okamžitou krizovou intervenci – budou vám naslouchat, dají vám potřebné informace a pomohou vám také naplánovat, co pro sebe můžete udělat a jakou podporu vyhledat, aby vám bylo co nejlépe, jak to jde.
Pokud už uběhl delší čas anebo ve vás situace otevřela mnoho emocí, myšlenek a otázek, ve kterých je těžké se zorientovat, není od věci vyhledat psychoterapeuta nebo psychologa, který vás podpoří ve zkoumání toho, co cítíte a potřebujete. Odborníka je dobré vyhledat i v případě, že se po dané události potýkáte s obtížemi, které mají negativní dopad na váš život, a dosavadní strategie, které jste v podobných situacích volili, najednou moc nefungují.
Duševní zdraví si zasluhuje pozornost a péči vždycky. Nemusí jít o vážné duševní onemocnění, abyste měli nárok na podporu. Pokud cítíte, že by pro vás bylo nápomocné, abyste vyhledali podporu odborníka, udělejte to. To, co vás trápí, je právě tak velké, abyste to společně mohli zkoumat a díky tomu jste si mohli budovat lepší život.
Akutní reakce na stres ale není nemoc – je to přirozená reakce. Pokud něco takového zažíváte, nemusíte mít obavy, že jste se „zbláznili“. Emoce a myšlenky si můžete dovolit odžít tak, jak jsou. Jsou namístě. Právě se stalo něco nečekaného, těžkého, nenormálního. A vaše tělo to odžívá.
Dovolte si všechny emoce, které přijdou. Každá má své místo. Neviňte se za to, že nějaká, kterou jste čekali, nepřišla nebo přišla pozdě. Vaše tělo reaguje, jak nejlíp umí. A tím, že si vše dovolíte odžít, vytváříte prostor pro to, co je potřeba. Ať už sami, či s podporou krizového interventa nebo psychoterapeuta, dovolte si být tak, jak zrovna jste. Jste v pořádku právě takoví i se vším tím chaosem.
Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..