Plodná samota

Otevřenost neexistuje bez uzavřenosti, píše Henri Nouwen ve své knize Duchovní život jako cesta. Neustálý důraz na komunikaci a sdílení, náš moderní nepsaný příkaz, že pro sebe navzájem musíme být průhlední a dostupní, ve výsledku tvoří vyprázdněné, závislé a dusivé vztahy. Slova podle něj ztrácejí svou sílu, pokud se nezrodila z ticha vlastního nitra, protože právě ticho a uzavřenost jsou podkladem pro následné skutečné propojení.

Mnoho lidí netrpí nedostatkem sdílení, ale naopak nadmírou prázdného tlachání na jakékoliv téma nebo zacyklenými neutichajícími konverzacemi, které ale samy o sobě bez pevného původního podkladu nemohou opravdové propojení vytvořit. Nouwen se podivuje nad moderními kancelářemi s otevřenými dveřmi, které hlásají „neváhejte mě kdykoliv vyrušit“, stejně jako nad otevřenými konverzacemi budícími dojem, že lidé nemají žádné tajemství od financí až po intimní život.

Vnitřní naplnění

Dobrý poměr mezi lidským, potřebným a vnímavým sdílením a schopností uzavřít svůj svět, nasytit se z jiného zdroje, bývá těžkým oříškem. Různorodé potřeby, situace, vztahy a rozpoložení dynamicky mění rovnováhu a je dobré jí věnovat celý život bdělou pozornost; vědět, co je zrovna potřeba, čeho je moc nebo málo. Extrémní vychýlení jen jedním směrem (ať už k přílišné otevřenosti, nebo uzavřenosti) se dříve nebo později projeví obavami, vnitřní nepohodou, nervozitou, pocitem nenasycenosti, přesycenosti apod.

Rupi Kaur píše ve své knize básní Květy slunce, že pokud se cítíme sami, jsme to my, koho potřebujeme v té chvíli nejvíce. Právě dnes se dočítáme mnoho návodů na téma, jak mít rádi sami sebe, jak se přijímat apod., dokreslené občas líbivými frázemi a zářícími obrázky. Přesto to, co si ponecháváme pro sebe a co nás skutečně vnitřně naplňuje, je ve výsledku paradoxně nesdělitelné a určitým způsobem nepředatelné. Není to nic, čím se pyšníme, co stavíme na odiv, co se může stát manuálem pro všechny, a nejde ani o ezoterické zjednodušení, že odteď už nikoho nepotřebujeme.

Henri Nouwen mluví v této souvislosti o přechodu od osamocení ke kreativní samotě, která může – jeho slovy – zrodit z vyprahlé pouště tisíce květů. Nepíše o beznaději a zoufalství osamělého života, ale o péči o třeba jen malý díl vlastní, v hlubším slova smyslu opravdu posvátné uzavřenosti. Taková uzavřenost nikoho nevyhání na pusté pláně, ale v konečném výsledku člověka naopak otevírá a propojuje se světem a lidmi. Pohostinný prostor pro sebe sama se stává hluboce osobním místem. Často právě taková místa vnímáme u druhých podprahově jako určitou plnost, která je přitažlivá a otevírá vztahy.

Části osobitého vlastního světa si ve vztazích odkrýváme, ale aspoň něco z něj zůstane v dobrém smyslu skryto. Směs viditelného, neviditelného a proměnlivého poskytuje hlubokou dynamiku od blízkých až po ty nejbližší vztahy, pro lidská oddalování a přibližování. Ctít unikátnost světa druhého a dotýkat se jí bez ničivé neohrabanosti tvoří esenci intimních setkání.

Instantní otevřenost

Moderní komunikace nám otevřela možnosti být si více nablízku, aby ale zakládala skutečnou blízkost, potřebujeme být obezřetní a vnímaví. Neustálé sdílení zážitků, myšlenek a vlastního života nás může pomalu a nenápadně v jiném smyslu duševně vyprazdňovat a ochuzovat.

To, co jsme si kdysi nechávali nějakou dobu pro sebe, abychom až poté sdělili pomyslný destilát našich pocitů, myšlenek a zážitků, dnes automaticky a bez čekání posíláme ven. Chceme, aby se odehrála interakce mezi námi a světem, přáteli, rodinou, a to nejlépe co nejdříve. Chceme cítit, že jsme začlenění, vidění, něčím významní a že nejsme nikdy sami. Můžeme neustále klikat a vytvářet tak pomyslný nikdy nekončící aktivní dialog mezi námi a čímkoliv ve virtuálním prostoru. Něčím nebo někým, co se stále „hýbe“ a odměňuje nás. Propojením se stáváme součástí ostatních lidí, světa, společnosti, znamená pro nás nezůstat v koutě, neizolovat se.

Stává se ale, že ve světě rychlé komunikace propadáme impulzům, nepřemýšlíme, proč sdělení zveřejňujeme, jaké vztahy nebo poselství tím vytváříme. Obsesivně klikáme, vystavujeme, vyřizujeme, odesíláme, a vytváříme si dokonce už i nové online zodpovědnosti: co všechno musíme vidět a na co všechno musíme reagovat. Výsledkem může být jakýsi výměnný obchod „rychlých emocí“, kolo, které se roztočilo, a nevědomá mysl už ho nedokáže zastavit.

I k moderní komunikaci se hodí myšlenka Henriho Nouwena o posvátnosti vlastního prostoru, nutné nedostupnosti a nesdílnosti, které vytvářejí skutečnou blízkost. Lpět uvědoměle na takovém prostoru je dnes (možná více než jindy) důležitým doplňkem dynamické a instantní komunikace. Vědomí, že někde existuje místo, kde se můžeme propojit nejen s nevirtuálním světem, ale i se sebou, kam nedovolíme nikomu vstoupit, je předpokladem k tomu, abychom mohli otevřít prostor pohostinnosti vycházející ze skutečného zájmu a přijetí.

Přednáška 19. září 2024