Placebo není švindl

Boží služebníci v klášterech se starali o špitály, v nichž péče o duše nemocných byla mnohem pečlivěji propracována než péče o jejich těla, což jim rozhodně nelze vyčítat či klást za vinu, neboť taková byla tehdy úroveň medicínských znalostí a možností.

Ze všech sedmi svátostí, které člověk mohl získat, byla ve špitálech nejčastěji udělována svátost umírajícím, poslední pomazání. Ta měla duchovně posílit člověka a přinést i odpuštění hříchů.

V praxi to dnes vypadá tak, že kněz na nemocného vloží ruce a modlí se za něj, posléze jej pomaže požehnaným olivovým olejem a říká při tom určenou krátkou modlitbu.

Tehdy jí ale předcházel velký rituál s procesím zpívajícím žalm, který začínal slovy: Placebo Domino in regione vivorum (Bohu se zalíbím v krajině živých). Jak Placebo Domino zpívá Placido Domingo, si můžeme poslechnout zde.

Služebníci Boží si časem všimli, že po skončení celého rituálu se zlepšil stav nejen nemocných obdařených svátostí, ale celé řady dalších. Lidem tehdy totiž dost záleželo na tom, jak mají srovnané účty s Bohem. Mnohým se ulevilo, když dostali záruku, že nepůjdou do pekla, a po úlevě psychické následovala také úleva tělesná. Tak se zrodil název placebo.

Placebo v dnešním medicínském pojetí představuje neúčinnou látku, nejčastěji příslušně upravený mléčný cukr, která je podána jako lék, se všemi rituály, které k tomu patří. Část pacientů na ni reaguje stejně, jako kdyby dostali plnohodnotný farmaceutický přípravek: utiší se jejich bolesti, klesne teplota, ustoupí některé nepříjemné příznaky.

Nejde přitom o sugesci, protože na placebo reagují i pokusná zvířata, u nichž s žádným takovým mechanismem nelze počítat. Placebo efekt je mnohem složitější proces spočívající v nastavení obranných funkcí organismu do výhodnějšího režimu. Spíše než o mechanismy sugesce zde jde o složitý systém podmíněných reflexů a naučených odpovědí.

Od Boha k myším

Zakladatel interdisciplinárního přístupu nazvaného psycho‑neuro‑imunologie Rober Ader před několika desetiletími prokázal placebo efekt u geneticky poškozených myší se zánětlivým onemocněním, které zkracovalo jejich život na polovinu normálního dožití.

Jestliže byly léčeny cyklosporinem, lékem potlačujícím určitý typ imunity, jejich délka života byla jen o 10 % kratší, než u myší zdravých. V pokusu dostávaly myši buď samotný cyklosporin, nebo cyklosporin současně s chuťově výrazným sacharinem, nebo cyklosporin také kombinovaný se sacharinem, ale každou látku jiný den.

V polovině předpokládané doby přežití byla léčba cyklosporinem ukončena a myši buď nedostaly nic (první skupina) nebo dostávaly dále sacharin. Ty, které dostávaly samotný cyklosporin, stejně jako ty s cyklosporinem a časově odděleným sacharinem, brzy uhynuly. Naopak ty, které měly párovaný cyklosporin se sacharinem během aktivní léčby, přežívaly na samotném sacharinu mnohem déle.

Jako kdyby si jejich organismus pamatoval, že s výraznou sladkou chutí přichází současně léčebný účinek a jako kdyby sama tato vzpomínka těla vyvolala příslušnou odpověď.

Tohle vysvětlení je pochopitelně značně zjednodušené, ale v zásadě odpovídá tomu, co je dnes známé o placebo efektu. Podání placeba není šizení pacientů, je to cesta, která se obrací k sebeúzdravným mechanismům každého z nás. K mechanismům, o nichž toho zatím víme málo, protože medicína se více zaměřuje na potírání chorob než na to, jak si tělo pomáhá samo.

Mezi lidmi jsou placebo‑reaktoři, ale také lidé, na které placebo nepůsobí. Zatím není jasné, kudy (kromě této vlastnosti) mezi nimi vede hranice, protože ve většině zjišťovaných charakteristik se příliš neliší.

Placebo ve farmaceutickém výzkumu

Placeba se běžně využívá ke kontrole účinnosti léků, a to tak, že jedna léčená skupina dostává aktivní látku a druhá jenom placebo, ale upravené tak, že se navenek vůbec od léku neliší. To je takzvaný „slepý pokus“.

Přednáška 24. října 2024