Pláč vnitřního já

V dětství byla moje matka vždy až moc starostlivá, řešila za mě hodně věcí a já nedokázala nic udělat za sebe, napsala nám do redakce čtyřiadvacetiletá Eliška. Pak na mě byla ale naštvaná, že něco nezvládnu sama, třeba když jsem v patnácti málem nedokázala odejít na internát. Někdy okolo dvaceti mi došlo, jak moc mi tím ztížila život, a přišla na mě fáze, kdy jsem pomalu matku nechtěla ani vidět. Za nějakou dobu jsme si o tom ale promluvily a začaly pracovat na nápravě a lepším nastavení hranic. Náš vztah se velmi zlepšil.

Před pár měsíci jsem se s partnerem odstěhovala 150 kilometrů od domova a vyšlo na povrch pár vztahových problémů. Od té doby mám zhoršenou úzkost a často mě až absurdně silně rozbrečí myšlenka, že bych teď nejraději jen objala matku. Vůbec nevím, co se sebou a proč to vzniklo tak náhle po přestěhování, když jsem už předtím bydlela samostatně a později s partnerem – sice ve stejném městě, ale s rodiči jsem se zas až tak často nevídala. Jak vysvětlit sama sobě, že utíkat za matkou není možnost? Cítím se jako malé dítě.

Když rodiče přespříliš pečují

Hned na začátku bych chtěla ocenit, Eliško, že na sobě takto pracujete, a také vaši sebereflexi. Sama jste si zvládla uvědomit, že počínání vaší maminky vám spíše nepomáhalo. Dokázala jste i přes hněv nebýt v roli oběti, ale situaci jste si spolu vyříkaly a začaly jste na vašem vztahu pracovat. Toto vnímám jako velmi dospělé jednání.

Někteří rodiče se domnívají, že když budou za své děti dělat téměř všechno, ulehčí jim život. Často to myslí dobře, ale bohužel se mýlí – příliš ochranitelským chováním naopak svým dětem mohou dost ublížit. Neboť tento přístup děti velmi oslabuje, znevýhodňuje a buduje v nich závislost na okolí.

Při pohledu zvenčí si lidé často říkají, jak je skvělé mít takto jednoduchý život, někteří ho mohou člověku i závidět, ale nejedná se o žádnou výhodu. Naopak: když rodiče o dospívající dítě přespříliš pečují, snaží se ho přehnaně chránit před každodenními starostmi, dělají spoustu věcí za ně a nevystavují ho životním událostem, dítě pak nemá žádný prostor, aby se mohlo samo rozvíjet.

Nemůže objevovat svět, zažít frustraci, chybování, dotahovat věci do konce, neučí se řešit problémy a různé zapeklité situace. Člověk, který neměl možnost poprat se se životem, si nevybuduje dostatečné obranné mechanismy a začne se života bát. Přesně tak, jak popisujete, že jste měla v patnácti letech obavu jít na internát. Člověk se cítí slabý a zranitelný, svět ho velmi často děsí. A co se děje dál?

Psychické dopady

Nastávají úzkosti, strachy, člověk se začne vyhýbat nepříjemným situacím. Může se stát až závislým na rodiči, který mu umetá životní cestu i daleko v dospělosti, nebo si najde životního partnera, který svou starostlivostí rodiče připomíná.

Pokud je člověk vnitřně silný, dojde k tomu, že se bude chtít odseparovat od rodiče a začne poznávat život i s jeho strastmi, jak jste to dokázala vy. Cesta bývá velmi trnitá, neboť se musí naučit potýkat s těžkostmi tohoto světa a učí se to teprve až v dospělosti. Takové počínání vyžaduje odvahu, odhodlání a sílu.

Další fází může být hněv na rodiče. Jde o naprosto přirozenou a oprávněnou emoci, která k tomuto procesu patří – hněv nám pomáhá nalézt vlastní hranice a umět si je před okolím uhájit. Je v pořádku si tyto emoce dovolit a dát jim volný průchod, aby hněv v člověku neulpěl.

Někteří lidé v roli oběti zůstanou, jsou plní hněvu, bolesti a pak obviňují rodiče. Z této fáze se nemohou (nebo nechtějí) dostat a pak celý život ukazují prstem na někoho venku, kdo „za to může“. Člověk se tímto způsobem zacyklí v kruhu a už se dál jako osobnost nevyvíjí. Jeho častým tématem bývá obviňování druhých, neboť nezvládl převzít odpovědnost sám za sebe.

Vy jste, Eliško, tuto fázi překonala, rozhodla se vše si s matkou vyříkat a pracujete společně na vašem vztahu. Jakmile se člověk dostává do této fáze, že se odpoutá od hněvu a pozice oběti, otevírá se mu nová epizoda života. V té se učí chápat svou situaci, přijmout ji, získává cenné zkušenosti. Učí se přijmout sám sebe a pochopit i rodiče.

Tato fáze umožňuje člověku být dospělý. Zde může dojít i k odpuštění, které je velmi důležité, a to nejen pro rodiče. Člověk poznamenaný nevhodnou výchovou v sobě často nese negativní emoce, jež mu ovlivňují život. Pokud mají dospělé děti s rodiči špatný vztah, nemusí se s nimi stýkat, ale jejich vlastní psychické rovnováze pomůže, když svým rodičům odpustí. Tím se v nich uvolní emoce a mohou začít svobodně žít vlastní život.

Návrat do neuzavřených bolestí

Zmiňujete, Eliško, že dokud jste žili s partnerem ve stejném městě, kde žije i matka, cítila jste se dobře. Jestliže člověk neměl v dětství možnost naučit se opřít sám o sebe a vybudovat si dostatečnou vnitřní sílu, může v něm dřímat vnitřní nejistota, o které se nemusí nikdy dozvědět. Ukáže se, pokud se dostaneme do nejistoty, která připomíná minulost, nebo do nějaké jiné krize.

Tím, že jste žila v rodném městě, kde žila i matka, mohla jste podvědomě cítit pocit bezpečí, který vám matka v dětství dodávala. Mohla to být vaše podvědomá opora, díky které jste se cítila dobře. Takto žije hodně lidí, aniž by v sobě pocítili nejistotu, a pokud nedojde k diskomfortu, ani se o své Achillově patě nemusejí nikdy dozvědět.

Jakmile se člověk vzdálí od domova či místa, kde cítil bezpečí, je vržen do nové situace. Poznává nový kraj, jiné lidi a dochází znovu k obnažení nejistoty, kterou mohl už někdy prožívat, a to nejspíše v dětství. Po zvládnuté etapě se otevírá další propast. Pocity nejistoty se najednou začnou vracet zpět a člověk se začne cítit, přesně jak popisujete, „jako dítě“.

Negativní zkušenosti, které nebyly zpracované, se usadí v těle a člověka psychicky poznamenají. Jakmile je v dospělosti konfrontován s podobnou zkušeností (což může být ve vašem případě vzdálení se od domova a podvědomého pocitu bezpečí), začnou se projevovat emoce, které prožíval již někdy dříve. Toto může být vysvětlení, proč se cítíte jako dítě.

Péče o zraněnou duši

Toto uvědomění a procítění může být velmi frustrující a bolestivé. Lidé v takové situaci často cítí bezmoc: „Tolik jsem toho zvládla a zase jsem na začátku.“ Jde o přirozenou reakci, není důvod kvůli takovým pocitům cítit selhání, nebo se dokonce vzdávat. Lepší je tato fakta a pocity v sobě přijmout, nebojovat s nimi. Jakmile začneme bojovat, blokujeme si osobní rozvoj. Zkuste to všechno přijmout, vnímejte svoje pocity.

Období, kdy jste se učila vystavovat různým situacím v životě, už je dovršené. Jste dospělá a fyzicky si vše potřebné dokážete zajistit sama. Nyní přichází období, kdy se ozývá poraněné vnitřní já. Začíná etapa, kdy je třeba začít pracovat s emocemi a pocity. Je to jemná péče o zraněnou duši.

Zkuste se vnitřně ztišit, zaposlouchejte se do svého vnitřního já. Pláče? Vnímejte ho. Zkoušejte být k sobě laskavá. Dovolte si být sama se sebou i se svou bolestí, všechno si prožít. Věřím, že to může moc bolet, ale tato fáze pro vás může být léčivá v tom, že si dovolíte něco, co jste si v dětství dovolit nemohla.

Nyní se na vše díváte jako dospělá žena a máte možnost sama sebe opečovat, což nebylo možné, dokud jste byla malá holčička. Je to další fáze potřebná k tomu, aby se zahojilo vaše poraněné vnitřní já. Buďte k sobě trpělivá, laskavá a neutíkejte před bolestivými pocity. Útěkem by se nic nevyřešilo, naopak by se tyto stavy v budoucnosti mohly objevit znovu, neboť by nebyly odžité.

Zkuste si své pocity nezakazovat, netrestejte se za ně ani za to, že si připadáte jako dítě. Naopak ono poraněné vnitřní dítě teď potřebuje objetí, lásku, péči, pozornost, něhu. Je na čase naučit se být oporou sama sobě, pečovat o svou zraněnou duši. Dovolte si plakat, abyste si tuto tíhu mohla odžít a zbavit se jí.

Někdy je vhodné nebýt na vše sama a požádat o pomoc. Pokud máte k někomu v okolí důvěru, doporučuji svěřit se mu s vašimi pocity, vyprávět mu o tom, zažít blízkost, sdílení. Nebo vyhledat terapeuta, který vám bude sympatický a budete se s ním cítit bezpečně.

Mohou pomáhat imaginační cvičení, kdy si člověk odžije bolest, kterou prožívá, a získá díky přijetí korekční emoční zkušenost. Zkušený terapeut klienta vede v imaginaci a dochází k přímé práci s psychickým zraněním. Tato cvičení jsou velmi úspěšná a účinná.

Z toho, co píšete, vnímám, že se v životě nevzdáváte a úspěšně nelehké výzvy zvládáte. Už jste zdolala velmi těžké překážky, věřím, že zvládnete i tuhle. Přeji vám hodně síly a odvahy.