Pláč pro psa

Zmatený „nepejskař“

Kovaní chovatelé, kteří vědí, že bez psího parťáka jejich životu něco podstatného chybí, většinou těmto situacím předcházejí dvojicí různě starých psů. Jeden dožije, je po něm smutno, ale denní rutina zůstane v podobných kolejích a smečka se brzy rozroste o štěně nebo pejska z útulku.

Pak jsou tu tací jako já, jimž psí zkušenost jednou bohatě stačila a brzy začnou objevovat všechna pozitiva nezávislosti. Nemusím letět z práce domů, chodit venčit v noci a v nečase, shánět hlídání na dovolenou, případně vybírat dogfriendly ubytování, sledovat hárání, chodit na veterinu… Těmito argumenty bychom však nikdy neměli častovat člověka, který pejska právě pochoval. Na pozitivní přeznačkování ztráty si každý musí přijít sám. Jinak je to podobné, jako sdělit člověku, jemuž vyhořel byt, že aspoň nemusí uklízet. I když i to je logická pravda.

Na tyhle všechny týpky kouká zmatený „nepejskař“ a tahá z kapsy jedno moudro za druhým. Od Ty naděláš přes Nojo, stejně už sotva chodil po již zmíněné Tak už máš svobodu a klid a nemusíš… Ustát to bez naštvání je někdy nadlidský výkon. Ostatně, komu někdy někdo umřel, ten by mohl také sestavit hitparádu neuvěřitelných hovadin a podivných rozpačitostí, které v rámci kondolencí vyslechl.

První setkání s majestátem

Smrt domácího mazlíčka často bývá prvním reálným setkáním s konečností života a s pohledem na neživé tělo blízkého tvora. I když každému z nás v dětství zemřeli dědečkové a babičky, zpravidla k tomu došlo v nemocnici, mnohdy jsme ani nešli na pohřeb a nezřídka vyslechli obligátní zdůvodnění o spinkání a nebíčku. Najednou před námi leží mrtvý čtyřnohý parťák, s nímž jsme nachodili možná tisíce kilometrů a který léta patřil ke všemu, co se v rodině šustlo. Někdy dokonce suploval dítě či partnera, nebo byl jediným živým tvorem pro osamělého seniora. A rada Tak si kup nového má stejnou logiku jako říct někomu po rozvodu Najdeš si zítra jinýho a lepšího.

Někdy z nás odchod zvířecího parťáka vytáhne i spoustu starých neodtruchlených bolestí a ztrát – ať už je to náhlý odchod rodiče, když jsme byli malí, úmrtí kamarádky, se kterou jsme zrovna byli pohádaní, i lži rodičů o tom, že morče uteklo, zatímco jsme byli ve škole. Žádný ze svědků pláče „pro psa“ nemá tušení, z jaké hloubky a z jakých zdrojů bolest pramení a co všechno s sebou slzy odplavují.

Velkou váhu při psím odcházení má i připomenutí vlastní smrtelnosti, kterou zpravidla v rámci zachování psychické rovnováhy po většinu života vytěsňujeme, ale o tom tu už byla uveřejněna spousta článků.

Kdo zaplní prázdno?

Nezkušený pejskař je zpravidla silou smutku sám zaskočen. Kamarádka mi uprostřed pláče řekla: „U člověka to znám a chápu, se psem je to pro mě nová zkušenost.“ Mimochodem, právě ona na mě kdysi dávno koukala nechápavě, že brečím pro sousedčina jezevčíka, našeho věrného parťáka při venčení.

Specifické prázdno po psovi nelze zaplnit ničím jiným než dalším zvířetem, ideálně zase psem. Znám lidi, kteří si neúnavně pořizují štěňata stejného plemene (kdybych se někdy vzmužila, bude to zase drsnosrstý jezevčík), někdy jim dokonce dávají stejné jméno, aby vše bylo co nejpodobnější minulosti. Další zase střídají plemena, aby pejsky mezi sebou neporovnávali.

Pokud se rozhodneme s psím životem nepokračovat, zvykání si na jinou realitu chvilku trvá. Já čekala rok, než mě přešlo toužení přece jen si všechny ty psí radosti a strasti zopáknout. Nebýt zavilých rodičů tvrdících, že pes k nim už nikdy nesmí a budu si ho muset na víkendy nechat hlídat, asi bych psí štafetu jela dál jako většina bližních.

Prostě každý, kdo se rozplývá blahem nad štěňátkem, by se měl v první řadě sám sebe zeptat, jak se dokáže smířit s nepoměrem délky psího a lidského dožití. A taky s tím, že smutek je dlouhý proces. Se vším, co z našeho života odchází, odcházejí i kousky minulosti, která se už nikdy nepromění v budoucnost, a známá místa vnímáme s nostalgií. Sem jsme chodili venčit, tady v tom rohu byl pelíšek, miloval naši chatu, plaval s námi v rybníce a při zašustění mikrotenovým sáčkem se vždycky odněkud vynořil s toužebným výrazem v očích…

Tohle všechno se časem obrousí a nikdy úplně nezmizí. Stane se součástí vzpomínek, které nás jednoho dne už nerozbrečí. Jdeme dál, možná sami, ale bohatší o spoustu krásných zážitků i lásky. Nespěchejme na sebe, každý to má jinak. Nechme smutek pozvolna odplouvat a hlavně se nebojme připoutat k jinému živému tvorovi ze strachu, že ho zase ztratíme.