Pevné objetí se šíří dál

Kamarádčin devítiletý synek je extrémně těžce postižen. Kromě autismu má hlubokou mentální retardaci, DMO, časté epileptické záchvaty. Je hyperaktivní, nekomunikující, inkontinentní. K tomu si přičtěme hypercitlivost na smyslové podněty často ústící do autoagrese a těžké poruchy spánku.

Vlivem rodinné situace je kamarádka na  náročnou péči o syna téměř sama. Není divu, že i u ní se začaly objevovat vážné zdravotní potíže. Ráda by své dítě  svěřila čas od času na přechodnou dobu do nějakého zařízení, stacionáře, respitu. Aby prostě mohla fungovat. Takových institucí nebývá zrovna na výběr. V tomto případě ale komplikuje situaci ještě jedna docela zásadní věc.

Kamarádka totiž žije ve městě, které je baštou školy lásky. Co to znamená? Bojí se svěřit dítě do péče zařízení, ve kterých se dá předpokládat výskyt příznivkyň teorií Jiřiny Prekopové. Má pádné důvody (podložené případy, o kterých ví z první ruky) k obavám, že by se její dítě mohlo stát „obětí objetí“.

Metodám na první pohled připomínajícím „pevné objetí“ se v zařízeních určených pro postižené děti někdy nelze vyhnout. Mělo by jich být ale užíváno jen ke krátkodobému akutnímu odvrácení nebezpečí, nikoli k iluzornímu „rozproudění lásky“ mezi vysíleným dítětem a objímatelem.

Na vysvětlenou: Škola lásky je programem skupiny kolem Jiřiny Prekopové. Spousta krásných slov, vět a ušlechtilých formulací směřuje k propagaci takzvaného pevného objetí. Tato „terapie“ spočívá v dlouhodobém znehybnění dítěte (buď vsedě nebo zalehnutím) a jeho držení až do úplného zemdlení čili slovy propagátorů proudění lásky. Jako životní styl je šířena například prostřednictvím projektu Jdeme společně s láskou mezi pedagogy i pracovníky pomáhajících profesí.

Patří pevné objetí do škol a školek?

Je spousta věcí, které nám (jako matkám) nejdou do hlavy. Jiřina Prekopová na jednu stranu tvrdí, že její terapie se smí provádět jen za dozoru vyškolených terapeutů a má být užívána jen mezi nejbližšími osobami. Na druhou stranu však dává signál nejen ke každodennímu používání této techniky v rodinách, ale i k jejímu praktikování ve školách a jiných zařízeních. Ve své knize Pevné objetí říká na toto téma: „Často dostávám dotazy, zda se smí pevně objímat i v mateřských školkách, školách nebo dětských domovech. Ano, smí! Bylo by dokonce mé toužebné přání mít vychovatele, kteří by k tomu byli ochotni!“

Její přání se, jak se zdá, naplňují. Cesta k praktikování terapie pevným objetím (TPO) příslušníky pedagogických a jiných pomáhajících profesí se ukazuje být otevřena právě pomocí „školy lásky“ a kouzelné formulace o „pevném objetí jako životním stylu“.  Dokladem je například tato bakalářská práce s názvem Terapie pevným objetím v prostředí mateřské školy. Kamarádce (a nejen jí) doslova běhá mráz po zádech, když čte popis „pevného objetí“ u malé holčičky se souborem diagnóz velmi podobných postižení jejího syna:

Problém nastal v den, kdy její oblíbená učitelka nebyla přítomna. Natálka již od příchodu do třídy plakala, nebylo možné ji utišit žádnými běžnými prostředky (mazlením, chováním, houpáním, hrou). V momentu, kdy začala plakat a křičet, až modrala, jsem si ji posadila na klín a pevně jsem Natálku objala, mluvila jsem na ní klidným hlubším hlasem. Říkala jsem jí, že ji máme ve školce rádi a víme, že tu s námi nechce být, že chce za maminkou a chce svoji paní učitelku apod. Stále jsem jí opakovala, že i když se zlobí, přesto ji tu rádi máme, jen ať se vykřičí a vypláče, že to je v pořádku. Stále velmi křičela a modrala v obličeji, její oči jako by ztrácely barvu. Křičela a snažila se vymanit z objetí. Celé to trvalo asi 45 minut. Potom se vysílila, pláč slábl, až se jí ulevilo, uklidnila se a uvolnila v mém náručí. Mluvila jsem na ni klidným hlasem, že ji máme rádi a že je hodná a šikovná holka, až se na mě poprvé začala usmívat.

Přednáška 19. listopadu 2024