Perfektní vězení

Překvapilo mě, že perfekcionismus jako psychologický problém poprvé popsal pedagog a psycholog Asher Pacht až v roce 1984! A teprve z roku 2017 pochází dělení perfekcionismu:

• Orientovaný na sebe – nároky klademe na vlastní osobu.
• Orientovaný na druhé – perfektní výkony očekáváme od okolí.
• Ten nejnebezpečnější: společensky předepsaný – okolí tlačí na stále vyšší výkon nás všech.

Těžký život perfekcionistů si vzala na mušku Margaret Robinson Rutherford v knize Perfektně skrytá deprese – Smutek maskovaný perfekcionismem. Perfektně skrytou depresi (dále jen PSD) zde představuje jako soubor chování, jemuž se říká syndrom, tedy jakési podhoubí klinické deprese a dalších psychických poruch, nikoli jako klasickou diagnózu.

Žonglování s názvy diagnóz nemám ráda, protože se mnohdy nadužívají. Problémem všech moderních syndromů, které zaplavují knižní trh, je podle mě rozmělňování pohledu na psychické poruchy i lákavá možnost schovat se před diagnózou a její léčbou právě pod nálepku přijatelnějšího syndromu.

Ale na druhé straně – uvědomit si, že někdy zametáme větší či menší smítka pod příslovečný koberec tak dlouho, až o tu hromadu zakopneme a zlámeme si nohu, má něco do sebe. Pod maskou dokonalosti se totiž často odehrávají bolestivá dramata.

Hrdinné přiznání zranitelnosti

Během covidové doby jsme ve výskytu duševních onemocnění dohnali americká čísla z roku 2019 – nějakým duševním problémem trpí už každý pátý Čech. Vydělíme‑li počet svých známých číslem pět, možná se trochu lekneme (i když je pravda, že psychicky stabilní lidé se obklopují podobnými, a naopak – lidem s duševními problémy se zdá, že v jejich okolí je „blázen“ skoro každý).

V tisku se vyhrožuje kolapsem psychiatrické a psychologické péče o děti a mladistvé. I tady nám Američané mohou být varováním – v roce 2019 tam ve věkové skupině 10–34 let byla sebevražda druhým nejčastějším důvodem úmrtí.

Takže bychom se možná měli pod pokličku svých perfektních životů podívat a honem vylít všechny ingredience skrývající riziko budoucí otravy. Nebát se směle sundat masku, kterou si nasazujeme, abychom před světem skryli svou zranitelnost, jak se píše v úvodu knihy.

Okolí se do nás sice velmi často agresivně zakousne (zejména pokud své zranitelné místo ukážou ti doposud neprůstřelní a obdivuhodní), ale pokud více lidí bez otravného fňukání přizná, že je něco bolí, společnost se možná začne měnit a chovat citlivěji. Díky různým blogům, 13. komnatám a otevřeným zpovědím slavných máme docela dobře nakročeno.

Smutná hra na schovávanou

Základní mantra perfekcionistického skrývání zranitelnosti zní: Neměl/a bych si stěžovat. Ve srovnání s většinou ostatních lidí mám snadný život. Tváří v tvář válce na Ukrajině pak člověku přijde nemravné stěžovat si i na rakovinu, když má zajištěnou léčbu a bydlí v domě, kde je teplo, teče voda a svítí světlo.

Máme‑li však v sobě nelítostného vnitřního kritika, který nás znovu a znovu žene na zteč, jednoho dne můžeme zjistit, že po bezcitném zacházení se sebou samým už ani nevstaneme z postele. Ale každý máme šanci vykročit z vězení dokonalé osoby, objevit klid pramenící z přijetí vlastního já se všemi nedokonalostmi, sílu zranitelnosti i příjemnou rovnováhu mezi tím, co dáváme a dostáváme.

Člověka trpícího PSD totiž vůbec nenapadne, že by měl nakročeno k průšvihu. Na rozdíl od netečných či podrážděných depresivních nešťastníků uvažujících o sebevraždě, kteří se často ani nemyjí nebo celý den jen leží v posteli, je přece činorodý, elegantní, voňavý, plný elánu, úsměvů a nápadů!

Zatímco klasická deprese s sebou nese nedostatek vitality, u PSD chybí sebepřijetí, ztráta vitality je jeho rizikem. Je to podobné jako první krutá dieta v adolescenci, kdy je člověk v euforii z hladu, tajících kil a obdivných komplimentů a cítí se být pánem nad svým životem. Ovšem jen do chvíle, než se poprvé přejí do bezvědomí… a pak zase a znovu.

Umlčte našeptávače

Perfekcionista tančící svůj nebezpečný tanec nad propastí deprese bývá extrémně zodpovědný puntičkář s přísně kritickým vnitřním hlasem. Řídí se rozumem a umí se odpojit od emocí. Starostem čelí potřebou mít všechno pod kontrolou a měřítkem jeho vlastní hodnoty je úspěch.

Proto je neustále ve službě ostatním, ale vlastní potřeby zanedbává bez známky soucitu se sebou, protože co by za to ostatní dali, kdyby měli a dokázali to, co on. Možná se u něj objevují – opět perfektně tajené – poruchy příjmu potravy, úzkosti, obsese či závislost na návykových látkách. Může mít i problémy s emoční blízkostí, protože ta se na rozdíl od vítězné kariérní jízdy dá jen obtížně kontrolovat.

• Jak jste na tom s bolestnými emocemi? Děláte všechno pro to, abyste je potlačili, a zkoušíte to už tak dlouho, že zraňující situaci někdy ani nepoznáte?
• Léčíte případné citové zranění tím, že posílíte kontrolu nad událostmi – místo toho, abyste prožili, pochopili a odpustili to, co se stalo, zesílíte stráže a alarmy?
• Pečujete o druhé, ale nedovolíte jim pečovat o vás (mezi námi, kdo by se do toho hnal dobrovolně, zejména u člověka, který působí jako neochvějná socha Svobody)?
• Věříte, že lásku si musíte zasloužit tím, že budete plnit požadavky druhých?
• Je pro vás obtížné požádat o pomoc?
• K vlastnímu trápení a bolestem, které u druhých opečováváte, přistupujete bez soucitu jako k selhání?
• Uznáváte jen životní pozitiva, negativa jsou známkou, že jste něco zanedbali, spletli či zkazili…?
• Máte na sebe vztek, když cítíte hněv nebo smutek?
• Obviňujete z toho, jací jste, své rodiče, místo abyste svůj handicap uznali a pracovali s ním bez pocitu hněvu a křivdy?

Tak co? Kdo v popisu poznal sebe nebo někoho ze svých blízkých? Komu se už nechce poslouchat panovačného skřítka našeptávače a touží si odpočinout od honby za dokonalostí dříve, než se mu přepálí pojistka v mozku? Dá se najít vlastní hodnota nejen v tom, co děláme, ale i v tom, že prostě jsme? A zase jsme u té zpropadené bezpodmínečné lásky, kterou nám rodiče nedali. Jenže jedině s ní můžeme tomu protivnému našeptávači ucpat pusu!

Kniha nabízí celou řadu zamyšlení a člení proces na pět fází:

1. uvědomění si problému,
2. odhodlání čelit mu,
3. konfrontace s vlastními přesvědčeními a jejich třídění,
4. spojení s emocemi,
5. změna ke svobodnějšímu spontánnímu životu v přítomnosti.

K případné četbě je potřeba přistoupit tak, jako bychom přišli na první lekci předplaceného kurzu. Mít připravený deník a odhodlání vydat se s doktorkou Rutherford pěkně pomaličku na náročnou cestu. Autorka čtenáře velmi empaticky a živě doprovází a upozorňuje na všechna možná rizika, která ho cestou mohou potkat, chválí, povzbuzuje a konejší… a přesně odhaduje, na kterém místě knihy by mohlo dojít k dekompenzaci.

Je si vědoma toto, že PSD může klinickou depresi nějakou dobu maskovat, a v kazuistikách uvádí i varovné případy, kdy zdánlivě bezchybný a úspěšný člověk bez varování ukončil svůj život poté, co k němu zcela ztratil chuť. Ostatně podle Andrewa Salomona opakem deprese není štěstí, ale právě chuť do života.

Výsledkem jejího znovuobjevení by mělo být odhození perfekcionistické masky a pohled do zrcadla na vlastní obličej bez filtrů a make‑upu provázený láskyplným úsměvem. Zkrátka: dokonalá nedokonalost!