Perfekcionismus prvorozených
Když má první dítě samo o sobě sklony být co nejlepší, není potřeba ho „vylepšovat“.
Narodí se do rodiny jako první. Jako první dostávají veškerou péči, pozornost a lásku rodičů. Mohlo by se to zdát velmi výhodné: mít rodiče pouze pro sebe. Jenže kromě výhod prvorozeného dostává takové dítě i výhradní přísun toho, co už tak ideální není.
Lucie vypráví: „Jako dítě jsem byla velmi hodná, poslušná, šikovná, pozdější drobné neúspěchy jsem prožívala jako konec světa. Jako dospělá studentka vysoké školy jsem potom zvládala studia a k tomu dvě práce na částečný úvazek. Po narození dcery jsem měla ambice být nejen vynikající matka, ale u toho také bravurně zvládat domácnost a později i práci. Co se týká mateřství, jako osobní selhání jsem prožívala porod, který nebyl podle mých představ. A když jsem během dne usnula na gauči a nestřežila jsem nonstop své novorozeně, připadala jsem si opravdu neschopná.“
Společný rys prvorozených – perfekcionismus
Nejen u Lucie, ale i u jiných prvorozených vnímám perfekcionismus jako společný znak. Budu ráda, pokud tuto charakteristiku prvorozených nebudete brát jako definitivní. Samozřejmě můžete být prvorozeným a nebýt perfekcionistou. Je to ale určitý rys, který se u prvorozených výrazně vyskytuje, a všimla jsem si toho již dávno. Až později jsem zjistila, že existuje něco jako sourozenecké konstelace.
Proč bývají prvorození perfekcionisté?
Protože jsou k perfekcionismu hnáni (ať vědomě, či nevědomě) svými rodiči. Vše, co se svými prvorozenými rodiče zažívají, je pro ně poprvé. První přebalování, první koupání… Dokonce ještě před tím, než se tento človíček narodí, se pozornost upíná výhradně k němu. Všechno je příliš důležité a rodiče jsou plni očekávání a nadějí. Ne že by svým v pořadí dalším dětem třeba nevybírali jméno nebo nezařizovali pokojíček či nekupovali oblečení, ale u prvorozených tyto skutečnosti bývají velkolepější.
Děti své rodiče bezvýhradně milují a snaží se udělat, co jim na očích vidí. Proto prvorození někdy tak spěchají, aby už začali chodit nebo mluvit.
Ještě „větší“ to bývá, pokud jsou sami rodiče prvorození nebo jedináčci. To pak k veškerým „obyčejným“ přípravám musíme připočítat i založení spoření, výběr školky ještě před narozením, a když to trochu přeženu, v některých případech i představy o budoucích koníčcích či vysokých školách. To už je pořádná dávka idejí, které jsou vkládány do přicházejícího, zatím nic netušícího potomka.
Děti své rodiče bezvýhradně milují a snaží se udělat, co jim na očích vidí, jen aby dospělí projevili radost a byli spokojení. Proto prvorození někdy tak spěchají, aby už začali chodit nebo mluvit – netrpělivě se očekává, kdy už to přijde. Možná už v tuto chvíli chce být dítě dokonalé a schopné.
Výchova rodičů totiž bývá často trochu paradoxní. Snaží se být co nejvíce opatrní, dokonalí, bývají však nejistí a často nedůslední. Na druhou stranu v jiných věcech zase velmi přísní a příliš nároční. Tím ženou své děti ke stále lepším a lepším výkonům. Nedá se jim to ovšem moc zazlívat, nikdy předtím ještě děti nevychovávali a často dělají, jak nejlépe dokážou.
Rodič jako nedosažitelný cíl
Jiná žena, říkejme jí Karolína, vypráví: „Mám dceru, která začala velmi brzy a dobře mluvit. Ano, možná mým očekáváním a nedočkavostí. Tím vznikla taková zrádnost – slovy se projevovala jako starší, než ve skutečnosti byla. A já občas zapomínala, kolik jí ve skutečnosti je, a měla jsem na ni velké nároky. I když jsem se později snažila hlídat, dcera se snažila být příliš dokonalá. Až tak, že nebyla schopná v klidu zvládnout, když se jí nepodařilo napoprvé obout botičky nebo hned vymyslet, jak postavit kostky.“
Prvorození jsou často velmi citliví na kritiku. Proto se je nesnažte neustále opravovat a dělat věci za ně. Nechte je, ať si na to přijdou sami.
Čím to může být, že i když Karolína své nároky a požadavky začala regulovat, měla její dcera stále tendence být perfektní a nesnesla neúspěch? Dá se to vysvětlit třeba tím, jaký vzor děti mají. Jejich nejčastějším a někdy jediným vzorem jsou totiž právě vlastní rodiče. Na rozdíl od staršího sourozence jsou rodiče pro malé dítě při snaze je dohnat nedosažitelným cílem.
Když se pak syn nebo dcera snaží být tak skvělí jako maminka nebo tatínek, tak i když budou dělat všechno, jak nejlépe dokážou, nebude to nikdy dost a budou se honit za stále lepšími výsledky. Potom ani rozdílná výchova nemusí hrát velkou roli, úplně postačí tento nedosažitelný vzor.
Jde dětem pomoci s jejich perfekcionismem?
Přednáška 24. října 2024Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..