Peníze v hlavě

Sama se snažím debatám o hmotných statcích vyhýbat, ale vždycky mě odněkud doženou. Zejména s Denisou Proškovou, autorkou knih o penězích pro děti. Známe se přes dvacet let, a tak jsem zrodu knížek Kde rostou peníze a Aby vám peníze dobře sloužily a nikam neuletěly přihlížela velmi zblízka. S jejich dotisky a překlady do jiných jazyků se často vracíme k tomu, jak je vybalancování vztahu k financím obtížné i pro dospělé.

Navíc máme společnou účetní, která se za léta, co se přehrabuje v našich má dáti–dal, stala naší důvěrnou kamarádkou a účastnicí podobných debat. Nevím, zda se mám radovat z tvrzení, že neznají člověka, který by uměl tak šetřit jako já. Toto „ocenění“ mě přivedlo k zamyšlení nad finanční nití mého spořivého životního příběhu.

Rodinné vzorce hospodaření

Obě prarodičovské větve byly až do převratu v roce 1948 bohaté. Nebýt dědečkova výhodného sňatku s babičkou, dcerou úspěšného ševce (iniciátorkou však byla babička, která pohledného cesťáka s textilem přebrala kamarádce), dalo by se říct, že obě rodiny se vypracovaly z nuly, aby se na ní za pár let opět ocitly.

Moji rodiče jako potomci bývalých lidí, jak se tehdy říkalo vykořisťovatelům, financemi neoplývali. Otec nás poměrně tvrdou rukou učil s penězi hospodařit od chvíle, kdy jsme zvládli sčítání a odečítání. Pětadvacet korun kapesného jsme měli pro své potřeby a abychom z něj šetřili na dárky.

Museli jsme každý měsíc vyúčtovat, kolik a za co jsme utratili. Když jsem na školním výletě v šesté třídě ztratila peněženku s 11 Kčs, následoval proces, jímž by se mohli inspirovat vyšetřovatelé zneužití dotací EU. K tomu jsem hltala román David Copperfield a byla zděšená osudy lehkomyslného pana Micawbera, který střídal punčové večírky s vězením pro dlužníky.

Velký dojem na mě udělala také Marie Curie Sklodowská neohroženě mířící za vědeckým snem bez ohledu na bídu, hlad a zimu. Do toho spořivá babička z maminčiny strany trpělivě rozmotávala motouzy z balíků, balicí papír používala i z druhé strany a vůbec nám svou extrémní šetrností pila krev…

Do dospělosti a pokoje v pražském podnájmu jsem vyrazila v 21 letech s naspořenými 7 000 korunami (celou střední školu jsem brigádničila). Umanutá představa, že se budu na volné noze živit výtvarnou činností i za cenu utrpení Marie Curie, mě donutila sáhnout do nenáviděného babiččina skrblického repertoáru.

K stáru s úžasem zjišťuju, že vlastně dělám všechno, čím mi babička lezla na nervy. Našla jsem se v cirkulární ekonomice, nevyhazuju nic, aniž bych zkusila, zda by to někdo nemohl využít, ale na rozdíl od babičky nemám problém si dopřát kadeřníka, kosmetiku nebo drahý wellness pobyt.

Bankomate, otřes se!

Když se tak rozhlížím kolem, zjišťuju, že ne všechno kolem peněz je dané výchovou. V řadě spořivých rodin se „chudým“ rodičům narodily „bohaté“ děti. Jejich vychovatelé si na pokusech o nastolení řádu v příjmech a výdajích velmi brzy vylámali zuby. Heslo na finančním praporu mnoha třicátníků zní: Co si užiju, to mi nikdo nevezme.

Bez ohledu na to, jak se kolem nás mění společenské systémy, výška inflace a státního dluhu, se domnívám, že by rodiče neměli finanční edukaci vzdávat. Jen je potřeba výchovu přizpůsobit aktuálním podmínkám, zejména tomu, že děti dnes peníze fyzicky téměř nevidí. Leda když je za pomoci kouzelné kartičky vyplivne bankomat, tak podobný pohádkovému Oslíčkovi Otřes se.

Denisa Prošková dává před pojmem finanční negramotnost přednost laskavějšímu termínu finanční bezradnost. Jakákoliv edukace – ať jde o lyžování, vaření, nebo hospodaření – by podle ní měla probíhat s respektem a pochopením. A doporučuje mluvit i o emocích, které hmotné statky vyvolávají už od prvních krůčků po pískovišti.

Děti by měly od malička vědět, že vždycky budou lidé materiálně bohatší, ale i chudší, což ovšem nic nevypovídá o jejich schopnostech a charakteru. A že závist jen bere energii: lepší je si úspěchy navzájem přát a mluvit i o důležitých věcech, které za žádné peníze koupit nejdou.

Rodiče si často myslí, že děti všechno tak nějak samozřejmě odkoukají, jenže o věcech, které nevidí, si mohou vytvářet zcela fantaskní představy. Proto by měly vědět, proč máma s tátou chodí do práce, co tam dělají, a že za to dostávají peníze, které putují do banky a z ní do bankomatu. A ten jim nedá nic, co by do něj rodiče neposlali.

Na příkladech rodiny Penízkových a zvířátcích z lesa jsou v knize Denisy Proškové cesty hmotných statků čtivě a jednoduše popsány a ilustrovány půvabnými obrázky. V dalším dílu se větší děti dozvědí třeba i o dluzích a různých pastech, které k nim vedou.

Rovnováha dávání a braní

Jenže co když děti nemáte, koloběh financí důvěrně znáte, ale pořád vám někde drhne? Denisa Prošková při sbírání podkladů ke svým knihám přišla na spoustu věcí platných i pro finančně bezradné dospělé. Základem spokojenosti s vlastním hmotným zabezpečením je podle ní nesrovnávat se a přijmout, že stejná startovací čára pro všechny nikdy neexistovala, neexistuje a existovat nebude; pokusy o absolutní spravedlnost ostatně vedly k jedněm z nejhrůznějších událostí 20. století.

Jiný pohled na otázku, proč peníze způsobují takové emoce, nabízí jaroměřská psycholožka Michaela Peterková: Spolu s mocí a sexem peníze patří k základním motivátorům. Dávají svobodu a zároveň ji umějí vzít. Utrácením a pořizováním zbytečných věcí si člověk může kompenzovat vnitřní pocit prázdnoty. Pokud mu třeba chybí pěkný vztah, intimita či sebedůvěra, toto prázdno vyplní šedesátou kabelkou nebo novou televizí. Utrácení a šetření je odrazem dávání a braní v obecném významu, tak jak to máme nastavené v životě. Pokud nejsou v rovnováze, nastává problém, který se může projevit ve finanční rovině.

Pokud jste se octli v pasti finanční nerovnováhy, měli byste se vydat zpátky časem na průzkum svého životního příběhu. Možná tam najdete příslovečné zakopané psy v podobě různých traumat, od nichž se vaše problémy odvíjejí. A pak zkuste dát tuto oblast života do pořádku – svépomocí, s koučem či psychoterapeutem.

Připravte se na to, že stejně jako u odvykání kouření či abstinence se to neobejde bez předsevzetí, hledání náhradního uspokojení i vlastních silných stránek a tréninku vůle. A také bez selhání a pádů, které patří ke všemu, co se člověk učí.

Psychoterapie může být i řešením hlubokých problémů s vlastní hodnotou, projevujících se nadměrným utrácením nebo nadměrnou úzkostlivostí spojenou s extrémním šetřením. Sice vás s největší pravděpodobností bude nějaké peníze stát, ale pokud se povede nasvítit a odstřelit skryté části ledovců pod hladinou vašeho života, bude to dobrá investice.

Přinese větší spokojenost a schopnost prožívat jiný druh radosti než je ta z impulzivních nákupů nebo ze sledování rostoucích cifer na účtu. Na opravdovou radost ze života je inflace krátká!