Peníze a nevědomí

V orálním období, které končí přibližně v prvním roce života, dítě dosahuje slasti prostřednictvím úst, respektive sáním. To je spjaté s přijímáním potravy, teplem, blízkostí matky a bezpečím. Následně s růstem zubů dítě zjišťuje, že ústy dokáže mnohem více, než si dosud myslelo. Je touto oblastí fascinováno, ústa mu poskytují uspokojení, prostřednictvím nich prozkoumává okolí, předměty, vydává různé zvuky a zjišťuje, co vše s nimi dokáže.

Podle Melanie Klein, významné dětské psychoanalytičky, se neochota vydávat peníze, přílišná šetřivost až chamtivost zakládá právě v orální fázi vývoje, kdy je dítě zcela závislé na prsu, který poskytuje potravu, tedy uspokojení slasti. V jeho vnímání je prs mocný a plodný.

Pokud neposkytuje mléko tak, jak dítě potřebuje a jak si přeje, dítě si myslí, že si mléko nechává pro sebe, a má tak nad dítětem moc. Upírá mu dosahování slasti a nabývání pocitu bezpečí, který za normálních okolností poskytuje. Dítě je vůči němu zcela bezmocné. To v něm vzbuzuje chamtivost a chce si prs zcela přivlastnit, což může vést k projevům agrese. Nejedná v úmyslu prs zničit, ale vlastnit ho a ovládat.

V návaznosti na vývojovou úroveň své psychiky kojenec používá obranný mechanismus štěpení: když prs poskytuje mléko, je dobrý – pokud jsou však s kojením spojeny nějaké obtíže, začne pro něho být „zlý“. Zlý prs pak v dítěti vyvolává agresi. Štěpení v psychice dítěte chrání dobrý prs právě před těmito zničujícími tendencemi, které v něm vyvolává zlý prs. Nedokáže si spojit, že je to stále ten samý prs, dokáže na něho nahlížet pouze jako na dobrý, nebo zlý.

„Zlý prs“ se pak na symbolické rovině stává zdrojem úzkosti, že nebudeme dostatečně zaopatření, nebudeme mít dostatek, což se později může vázat k lpění na penězích a k jejich hromadění. Neustálý pocit nedostatku peněz a obavy z chudoby jsou právě přenesená úzkost z neuspokojivého kojení, respektive dostatečného přísunu slasti v kojeneckém věku. Člověk usiluje o bohatství, které by mu mělo přinést bezpečí, klid, uspokojení, všemohoucnost a nezávislost.

V tomto období se také mohou zakládat předpoklady pro závistivost. Dítě nedokáže snést, že existuje něco (prs), co má nad ním takovou moc. V tomto případě si nechce prs chamtivě přivlastnit a ovládnout, ale chce ho zničit, aby už neměl šanci ho dále trýznit.

Závist je specifická v tom, že je namířena proti dobrému prsu. Nevzniká v reakci na frustraci a bolest, ale na objekt, který poskytuje uspokojení a slast. Podle Melanie Klein nadměrná závistivost pramení z rozporuplného a nevyzpytatelného přístupu rodičů k dítěti, kdy jej „navnadí“ na přísun lásky a bezpečí a poté ho opakovaně zklamávají.

Špinavé peníze

Sigmund Freud spojuje peníze s exkrementy. Právě kontrast mezi něčím cenným na jedné straně a naprosto bezcenným na straně druhé jej vede k domněnce, že mohou mít něco společného. Tento předpoklad vychází z pohádek a příběhů, kde se spojení peněz a něčeho nečistého a odpor vzbuzujícího objevuje hojně. Časté jsou motivy, kdy se lstí nebo neprávem nalezený poklad promění v bláto, zlato je považováno za ďáblovy exkrementy, tedy má v sobě obsaženou výraznou nečistou část, a tak dále.

Maďarský psychoanalytik Sándor Ferenczi navrhl teorii, která rovněž dává exkrementy a peníze do souvislosti. Někdy (bohužel) nastane situace, kdy si dítě začne hrát se svými výkaly. Následně je usměrněno, že toto opravdu není na hraní, a tak přesměruje svou pozornost k blátu. Tím se rovněž zamaže, až si následně začne hrát s pískem, který je už přijatelný. Další fází je hra s kamínky, které v primitivních kulturách představují symbol hodnoty. Takto se dle Ferencziho postupně vyvíjí fascinace exkrementy po společensky přijímanou formu.

Na konci orálního období se uspokojování slasti postupně přesouvá do oblasti anální. V této době, která je přibližně ohraničena prvním až třetím rokem života, je dítě zaměřeno na oblast vyměšování, která mu přináší slast. Je fascinováno látkami, které skupenstvím připomínají exkrementy.

V análním stadiu se dítě poprvé setkává se zkušeností vydávání a zadržování, což může následně formovat jeho postoje k vydávání a zadržování peněz v dospělosti. Velmi významným aspektem je, že se setkává s pravidly a mantinely společnosti, které mu v různých podobách předávají rodiče a další dospělí. Je třeba, aby se vzdalo potěšení, které mu přináší nekoordinované vylučování, a naučilo se dodržovat určitá pravidla.

Do hry vstupuje mnoho proměnných. Někteří rodiče začnou s učením toaletních návyků příliš brzy, když dítě ještě nemá mentální kapacitu, aby pochopilo, co se po něm vlastně chce, případně zatím fyzicky nedokáže ovládat svěrače vůlí. Rodiče mohou být znejistěni poznámkami okolí (Pořád ještě nosí plínky?) a vyvíjet na dítě neadekvátní tlak. Každé dítě má svůj čas a své tempo. Pokrok je nelineární, po řadě „úspěchů“ může přijít období, kdy se vrátí vývojově zpět a stane se nehoda.

Jiní rodiče mohou mít příliš rigidní přístup a k učení na toaletu přistupují velmi striktně a učebnicově. Pokud se vše zdaří, je to v pořádku, dítě je šikovné a čisté, pokud ne, je dítě „hanba, ostuda a špinavé“, tlak na něho narůstá, což může vyvolávat různé reakce.

Je prospěšné, když je dítě za svůj výtvor v nočníku pochváleno, respektive za to, jak je šikovné, že svou potřebu udrželo, usměrnilo a dokázalo si říct. Je to pro něho velice citlivé a důležité téma, jelikož exkrement je něco, co patří jemu. Ale všeho s mírou – není třeba kvůli tomu stavět slavobrány.

Zároveň není vhodné, když rodiče vyjadřují přehnané znechucení. To může v dítěti vyvolávat ambivalentní pocity, jelikož rodiče odsuzují něco, co je jeho výtvorem. Může si to pak přeložit jako odmítání jeho samotného nebo že produkuje něco špatného. Stejně jako bylo náročné se vyprázdnit, něco ze sebe vydat, může být následně v dospělosti náročné utratit peníze.

Do tohoto období vstupuje vzdor, což může toaletní návyky také ovlivňovat. Zde dítě získává zkušenost s tím, že může něco ovládat svou vůlí, a také pozoruje, co to dělá s okolím a jaké jsou jeho reakce. Může mu jít na ruku a požadavkům vyhovět, nebo může poprvé zažívat, že něco samo ovlivňuje, a postavit si hlavu.

Pokud dítě vnímá své okolí jako bezpečné, cítí se milované a přijímané, nemá obtíže ze sebe něco vydat a nezadržuje to. Naopak dítě, které se takto necítí, například kvůli nevyladěnosti rodičů, přílišnému tlaku a nárokům, nezájmu a podobně, může zadržováním defekace projevovat svou vůli a vzdor. Je si vědomo, že rodiče po něm něco chtějí a je v jeho moci a rozhodnutí jim to poskytnout, anebo také ne. Odmítnutím být po vůli rodičům může také odmítat je samotné.

Dítě poprvé zažívá, že je něco jeho výtvorem, a jakmile se to adoruje nebo naopak shazuje, může to mít vliv na utváření jeho osobnosti. Pokud dojde k fixaci jeho psychiky v análním období (například proto, že je vylučování komplikované a pro dítě zatěžující a náročné), vyvine se osobnost typická takzvanou anální triádou: pořádkumilovností, tvrdohlavostí a skromností.

V případě, že rodiče kladou na učení se toaletním návykům velký důraz, na vylučování se nahlíží jako na něco nečistého a v tomto smyslu se o něm i mluví, může se v dítěti vytvořit silný vnitřní konflikt. Rodiče vlastně odsuzují něco, čím je dítě fascinováno a co mu přináší slast, a vyjadřují nad tím odpor. To v něm může vzbuzovat pocity studu, nepřijetí a pohoršení nad sebou samým.

Pak zafunguje obranný mechanismus reaktivní formace, kdy se zaujetí vyměšováním a exkrementy otočí o 180 stupňů a přetvoří se v lpění na čistotě, pořádku, organizovanosti a šetřivosti. Ve vystupňované formě se skromnost mění v lakomství a hrabivost, pořádkumilovnost v pedantství a tvrdohlavost v umanutost.

Přehnaná pořádkumilovnost může být na nevědomé úrovni reakcí na fascinaci výkaly a špínou. Lakomost jako společensky přijatelná poloha zadržování výkalů je kompenzací zalíbení v nečistém. Tvrdohlavost a skromnost lze chápat jako reakce na vydávání ze sebe.

Fixace v tomto období se později může projevit v obsedantně‑kompulzivní struktuře osobnosti, pro kterou je charakteristická rigidita a nepružnost, nutkavost, přehnaná potřeba kontroly. Konkrétními projevy může být také neustálé mytí rukou a posedlost čistotou a uklízením. 

Psychoanalytická teorie nám nabízí rámec, jehož prostřednictvím můžeme nahlížet na náš vztah k penězům, respektive na to, jak k nim přistupujeme a jakým způsobem s nimi nakládáme. Také může být vodítkem pro vysvětlení nadměrného hromadění nebo naopak vydávání se.