Peklo srovnávání

Možná i vám někdy přijde na mysl, že nemáte důvod být na sebe hrdí, přestože toho zvládáte hodně. Že to, co jste v životě „vybudovali“, vlastně za moc nestojí. Na rozdíl od těch úžasných věcí, které se daří ostatním. V mnohém to souvisí s tématem sebevědomí, o kterém jsem psal v článku Nejsem dost dobrý. 

Lidé, kteří se neustále srovnávají s druhými, jsou často chronicky nespokojeni sami se sebou, prožívají přemíru nejistoty. Někdy má srovnávání pozitivní podpůrný sebemotivační efekt a s jeho pomocí se nám daří cítit se hodnotnější, úspěšnější, silnější. V mnoha případech je to spíše neurotická a nesmyslná snaha neustále se ujišťovat o své hodnotě.

Bohužel tento způsob je pro klidný život nevýhodný. Je příliš mnoho lidí, se kterými ve srovnání nevyjdeme dobře. Existuje hodně krásnějších, bohatších, inteligentnějších, vtipnějších, zábavnějších, subjektivně úspěšnějších… Takže opravdový a trvalý pocit triumfu a spokojenosti touto cestou nalézt nejde.

Hledáme svou cenu

Ten, kdo neumí docenit sám sebe, stává se závislým na ocenění ostatních. Pokud jsou však ostatní blízkými osobami, na jejich hodnocení přestává záležet, protože se stávají součástí širšího ega jedince. Právě proto mnoho lidí touží po slávě, tedy po ocenění i cizími lidmi.

Přesto jsou blízcí lidé důležití. Především v dlouhém období vývoje, kde se pokládají základy porozumění tomu, co jsou významné charakteristiky člověka a kladné i negativní hodnoty obecně. Pokud vyrosteme v prostředí, kde nám nikdo nedává najevo lásku, náklonnost a radost, že existujeme, je obtížné dospět k trvalému přesvědčení, že na nás záleží a že máme svou cenu jako důležité bytosti.

S velkou pravděpodobností budeme značnou část života v zajetí myšlenek ohledně vlastní nepodstatnosti. Je dost možné, že budeme svou důležitost ze světa dobývat. Třeba se rozhodneme stát se lékaři. Ne proto, že máme k medicíně vztah, ale protože je to těžké studium a uznávaná profese.

Můžeme očekávat pocit úlevy, ověření naší hodnoty. Snad by mohlo přijít i uznání od našich blízkých. Od těch, kvůli kterým absolvujeme takové úsilí a děláme dnes něco, z čeho v podstatě nemáme radost… Pokud nakonec uznání přichází, tak jen neuspokojující.

Žádné uvolnění a katarze neprobíhá, frustrace a pocit vlastní nedůležitosti trvá. Bohužel ze své praxe mohu říct, že jde o poměrně častý příběh. Tedy ne konkrétně výběr medicíny, to je jen příklad.

Proč a jak srovnáváme

Srovnávání se i vzhledem k naší kultuře jeví na první pohled jako příhodná věc. Měříme zrychlení aut, časy sprinterů, porovnáváme spotřebu elektrické energie, výši pojistky, cenu a kvalitu másla v různých supermarketech. Takže jde o zažitý mechanismus.

Někdy si selektivně vybíráme pár vlastností, v extrému jednu vlastnost či charakteristiku, kterou potom používáme jako nástroj k srovnávání a orientaci toho, jak si stojíme mezi ostatními. Na další oblasti zapomeneme. Přitom mezi těmi ostatními mohou být mnohé dovednosti či charakteristiky a vlastnosti, které by nás mohly ukázat v tom nejlepším světle – kdybychom svou pozornost dokázali nasměrovat touto cestou.

Umět docenit sám sebe v dobrém, to je dovednost, která si žádá sebereflexi osvobozenou od přílišné sebekritičnosti. Ta znehodnocuje vše, na co bychom mohli být právem hrdí. A tak je mnohdy praktické naučit se ji otupovat. Své klienty směřuji k tomu, aby si začali všímat i těch kladných stránek, které ignorují. Ať se zdají sebenepatrnější. Schopnost rozesmát druhé, tolerance, laskavost, obětavost apod.

Je důležité oddělovat dvě věci. Touhu po ocenění nás jako osobností a toho, co děláme, umíme či neumíme. Do značné míry se tyto dimenze překrývají. Tím víc, čím víc se identifikujeme s předmětem naší činnosti. Pokud mi bude velmi záležet na tom, jak dobrý jsem ve vyjednávání, tak když jako vyjednavač nebudu najednou úspěšný, může to mít destruktivní vliv i na celkové vidění sebe: už za nic nestojím, patřím do starého železa…

Možná že moje vyjednávání už za nic nestojí a je snad čas přehodnotit představu o této schopnosti, která v současné době z různých důvodů nemusí být dostatečná. Ale to je něco jiného, než jestli za něco stojím já jako člověk. Použitá formulace však naznačuje, že toto rozdělení nevnímám a považuji se za jaksi nehodnotného.

Jaká je naše cena?

Při hledání vlastní hodnoty máme velmi málo jasných vodítek. Podle čeho lze určit, zda vůbec nějakou cenu máme? Srovnávání v tomto ohledu je postavené na hlavu, protože už formulace otázky Jakou mám cenu? je scestná. Odvíjí se od naší tendence srovnávat a hodnotit věci a lidi kolem sebe. Ale zároveň je to umělý konstrukt, který nás udržuje v přesvědčení, že můžeme být důležitější či méně důležití než jiní.

Neexistuje univerzálně použitelná šablona, dle které by šla určit objektivní důležitost člověka. Na vysoké škole jsme jednou dostali zadání v rámci diskusní hodiny ve skupinkách dojít k závěru, komu zachránit život ve vyhrocené situaci. Na výběr jsme měli možnosti v tomto duchu: kněze, lékaře se znalostí léčebného postupu na smrtelnou nemoc ohrožující mnoho lidí, malou dívku, bohatého podnikatele (který zřejmě zaměstnává mnoho lidí) a automechanika – otce několika dětí.

Neshodli jsme se ani v rámci skupinek, ani skupiny jako celku. Každý sledoval v rozhodování jinou linii. Argument pro záchranu jednoho vyvolal mnoho otázek a sporných bodů i srovnání s ostatními. Velmi banální úloha ve svém zadání, velmi náročná v řešení, které není označeno jako správné. Jediné, co se ukáže, je způsob rozhodování diskutujících a snad i část jejich hodnotového systému.

Škálování důležitosti existence podle jakýchkoli parametrů je zavádějící. Neexistuje kritérium, podle kterého bychom mohli objektivně nalézt odpověď. Je důležitější život doktora, dítěte, učitele, bezdomovce? Z praktického hlediska mohou někteří lidé být v daný moment prospěšnější širší mase. Ale je to důkaz vyšší hodnoty? Dle mého není. Je to jen trochu jasnější kritérium, které nám svou přímočarostí může vyhovovat. Hodnota člověka je neurčitelná. Důležití jsme většinou jen pro naše blízké. Širému světu jsme stejně úplně jedno.

Zbývá odrazit se od subjektivních představ, které bývají z principu nepřesné. A jak jsme zvyklí hodnotit a srovnávat ostatní, hodnotíme a srovnáváme s nimi i sebe.

Něco dokázat

Co to vlastně znamená něco dokázat? Pro každého něco jiného. Do značné míry jsme odkázáni na vlivy, které nám pomáhají nalézt si ty správné hodnoty a v jejich rámci se dále vyvíjet, něco dokazovat. K těmto vlivům patří okruh lidí, kteří nás mají odmalička na starosti a fungují jako významní životní učitelé. Myslím tím rodinu. To je jeden vliv. Ale máme další.

Vrstevnická skupina, ve které se v dětském věku nejčastěji poprvé setkáváme s výraznější jinakostí a rozmanitostí v tom, jak na věci nahlížet a jak je chápat. Školy, které nás trochu sjednotí v záběru toho, co bychom všichni měli znát, ale také přidávají svou představu o tom, jací bychom měli být. A všechno to završuje kultura naší společnosti jako celku.

Čím máme lepší možnosti k cestování, jsme navíc ovlivňováni i lidmi z širého světa, stejně jako my jsme inspirací pro ně. Navzájem se ovlivňujeme svými myšlenkami a porovnáváme hodnotové systémy tedy nejen v rámci jedné kultury, ale mezikulturně.

Ptáte se, jak může náš hodnotový systém ovlivnit cestování? Když z našich podmínek, kde pokládám za velkou hodnotu být movitý, odcestuji kamsi, kde většina obyvatelstva žije v hladu a špíně, možná přestanu základní věci brát jako samozřejmost a představu bohatství mi ve snech nahradí přání zůstat v míru, zdraví a v čistotě.

Být nejlepší

V rámci tématu srovnávání a sebeoceňování hodně uvádím příklady, které se týkají zaměstnání. Je to z toho důvodu, že v praxi se s tímto jevem v souvislosti s prací setkávám nejčastěji. Jak takový rozhovor může vypadat (a může samozřejmě vypadat i zcela jinak), ukazuji v modelovém dialogu.

• Klient: Jsem ve firmě tři roky a teprve teď mě povýšili. Už jsem myslel, že mě spíš vyhodí. Myslel jsem, že dělám všechno správně. A pár lidí povýšili, i když byli služebně mladší. Nejspíš jsem si jenom myslel, že jsem dobrý.
• Terapeut: A ta pozice, kterou teď máte. Je asi zodpovědná. Už předchozí vaše práce byla odborně hodně náročná, a teď navíc vedete tým lidí…
• To jo, hodně zodpovědná. Točíme velké peníze. Kdybychom to po…, tak to odnese hodně lidí.
• Takže jestli to chápu správně, povýšili vás z důležité funkce na ještě důležitější a zodpovědnější místo a k tomu vám svěřili tým odborníků.
• Ano.
• Po třech letech…
• Ano. Ale už tam povýšili i dřív než po třech letech…
• Rozumím. Máte pocit, že jste měl být povýšený také dřív.
• To ani ne. Spíš jsem měl už dávno představu, že si odborně zasloužím vyšší pozici. Myslel jsem, že jsem v tom, co dělám, opravdu dobrý.
• A teď, když vás povýšili až po třech letech, myslíte si, že jste se možná mýlil. Že tak dobrý nejste. Jinak by vás povýšili dřív. Chápu to správně?
• Ano, tak jsem to myslel.
• A kdyby vás nepovýšili ani teď? Co by to o vás říkalo?
• Že jsem v tom, co dělám, spíš horší. Nebo vyloženě špatný. Už jsem vlastně přemýšlel, že půjdu dělat něco jednoduššího. Na co bych měl.
• Takže když si to trochu shrnu: vystudoval jste velmi náročnou vysokou školu, strávil jste pět let v zahraničí, kde jste se vypracoval na expertní pozici, poté vás lovci talentů oslovili se zajímavou nabídkou ucházet se o místo ve světově úspěšné firmě, která si vybírala jen z těch nejlepších. Prošel jste několikakolovým výběrovým řízením, uspěl jste, nastoupil s velmi zajímavým platem na odbornou pozici, tři roky dělal expertní práci bez významnější chyby. V tomto momentu jste měl pocit, že byste měl dělat něco jednoduššího. Ale teď vás povýšili. A vy máte dojem, že nejste dost dobrý.
• Takhle když to shrnete, zní to… jinak. Ale stejně. Když někoho jiného povýšili po dvou letech, tak to asi znamená, že je lepší, ne?
• To já nevím, co to znamená. Ale jestli vám dobře rozumím, tak nejde o to být opravdu dobrý, ale nejlepší…
• Asi jo, no (smích).
• Ahaa, tak teď už vám rozumím lépe. A kdyby se potvrdilo, že nejste nejlepší, co by to znamenalo pro vás?
• Tak chci být nejlepší, to je jasné. Když něčemu věnujete tolik času a sil, tak chcete být nejlepší…
• Jasně, to zní logicky. No nevím, jestli fakt, že jiného kolegu povýšili dřív, znamená, že je o tolik lepší. Možná, že v tom může být i něco jiného. Napadá vás něco?
• Nevím. Co třeba?
• Já nevím, jen tak uvažuji nad jinými možnostmi.

Srovnávání může být i prospěšné

Většina lidí se s ostatními tak trochu srovnává. Pokukujeme po sobě a v duchu lamentujeme nad těmi, kteří se zdají o tolik v čemsi, na čem nám záleží, dál než my. Nebo se naopak chlácholíme, že to a to umíme lépe. Existuje však hranice, která rozděluje porovnávání se s druhými jako doplňkový a občasný způsob orientace v tom, jak si stojíme, a mezi srovnáváním jako životním programem – způsobem bytí.

Takovým podle mého přirozeným „doplňkovým“ a mnohdy i nutným srovnáváním se zabývá například pianista, který studuje svůj obor celý život a při návštěvách koncertů svých kolegů srovnává techniku, výraz hry, schopnost udržet rytmus apod. se svými schopnostmi. Nebo když se učíme nové dovednosti, slouží i naši učitelé za vzor, se kterým se srovnáváme a snažíme se dosáhnout jejich úrovně či je předčit.

Například jedna klientka mi vypravovala, jak obdivuje svou maminku, která to velmi umí s dětmi. Sama to tak pěkně neuměla. Ale byla schopna konstruktivního srovnávání, které mělo za účel posunout se dál ve vlastních dovednostech, nikoli podpořit sebe v osobní hodnotě. Klientka srovnávala, jak se maminka k dětem chová, jak s nimi mluví a jak to dělá ona sama. Postupně se i díky srovnávání s maminkou rychle učila a dokázala při komunikaci a hře s dětmi vytvořit příjemnější, pohodovější a hravější atmosféru než dřív.

Srovnávání jako životní program, tedy způsob, na jakém dennodenně fungujeme, znamená neustálé vnitřní napětí a nekončící vnitřní souboj s ostatními lidmi. Je to velmi únavná a trnitá cesta, která nevede k trvalému pocitu úlevy. Ten, kdo uznává jen to být nejlepší, nemůže nikdy uspět. I když množství věcí, kterými se zabýváme, redukujeme na minimum, vždy se i v těchto oblastech najde většinou někdo schopnější, chytřejší, silnější, úspěšnější, bohatší, bystřejší, talentovanější, mladší, prostě „úspěšnější“.