Peklo jménem hysterie

Hysterie (někdy označováná jako histriónska porucha) se řadí mezi rané vývojové poruchy osobnosti, kam patří také narcismus nebo hraniční porucha osobnosti. Mezi hlavní příznaky (ne však příčiny) hysterie patří zejména

• potřeba být středobodem pozornosti
• sexuálně provokativní interakce s okolím (chce se velice líbit)
• ovlivnitelnost jinými lidmi, čímž se může stát jejich nástrojem
• citová labilita a výrazný sklon k předvádění.

Tyhle tendence má občas každý. Každý se chce občas zalíbit, být oceněn, blýsknout se. Můžeme se tak pokusit vcítit se do hysterikova utrpení.

Za soukromými hradbami

Snad nejzávažnější na této poruše je disociace hysterika. Disociace znamená, že člověk je oddělen od sebe samého, od svých citů a tužeb. Hysterik má velkou potřebu lásky, zároveň z ní ale má strach. Skutečnou a pro mnohé obyčejnou lásku totiž nikdy nezažil.

Odděluje se od sebe sama, protože se prožitku lásky bojí. Také se bojí, že lásku nedostane. Je v bludném kruhu oscilace mezi dvěma extrémy: „nejsem lásky schopen“ – „miluju všechny“.

Trvalý hlad po lásce je enormní a na ostatí působí často jako přítěž. Hysterikové jsou neustále frustrovaní.

Podobné ladění je příznačné pro více poruch, zatímco ale třeba narcisticky zraněný člověk se uzavírá do sebe, člověk orientovaný hystericky se naopak vyznačuje tím, že jde lidem vstříc.

Hysterie je ve svém jádru strachem. Pod povrchem se toho ale děje mnohem více. Hysterici jako by si neuvědomovali, že se ženou za ideálem, který se nedá naplnit. Jejich trvalý hlad po lásce je enormní a na ostatí působí často jako přítěž. Jsou neustále frustrovaní, neustále vystrašení, že je nikdo nebude mít rád. Tento pocit je v nich už od dětství.

Kořeny strachu

Dětství je považováno za hřistě, kde se stavějí pevné zdi, jimiž je vystrašený človek obklopen. Právě v rodině nemocného je dle odborníků nutno hledat příčiny hysterické poruchy osobnosti. Jak se to děje? Přehnanou nebo naopak žádnou láskou, často dokonce jejich kombinací.

Oba způsoby chování k dítěti v něm vytvářejí schéma, které vypadá asi takhle: jsem princeznička (princ), a tak mě mají rádi. Když nejsem princezna (princ), nikdo se mi nevěnuje. Díky tomu si postižený člověk toto schéma zapamatuje a řídí se jím.

Přednáška 24. října 2024