Péče bez lásky
Rodiče stárnou a začínají vás potřebovat. A vy se necítíte jako milující dítě.
Poslední dobou se často setkávám s dospělými, kteří jako děti nedostali od své mámy nebo táty to, co tehdy potřebovali. A nyní se ocitli v nezáviděníhodné situaci – jejich stárnoucí rodiče vážně onemocněli a oni si nejsou jistí, zda o ně dokážou pečovat. A přiznám se, že mě toto téma zajímá i z osobních důvodů: sama jednou budu s největší pravděpodobností stát před otázkou, jak přijmout, že mě rodiče potřebují, a já k nim kvůli dávným zkušenostem necítím tolik lásky.
Jirka přichází s tím, že mu onemocněla máma smrtelnou nemocí a on si s tím neví rady. Je dospělý syn, jedináček, a nyní se cítí zavalen odpovědností. Rodiče žijí mnoho kilometrů daleko. Matka byla ta, která organizovala domácnost a soužití manželů, život Jirkových rodičů byl pod její dikcí. Otec má přes osmdesát, starat se o nákupy, vaření nebo prádlo nebyl navyklý vlastně nikdy a nyní mu navíc docházejí síly, včetně paměti.
Jirka ví, co se od něj očekává, přijímá to však obtížně. Jak se srovnat s tím, že rodiče teď potřebují jeho pomoc, když zároveň vnímá ten rozpor, že mu v dětství nedali to, co v emoční rovině potřeboval on? Rodiče jej v dětství tvrdě trestali, starali se o něj především materiálně a vychovali z něj slušného člověka.
Sám nikdy neměl potřebu toto téma otevírat a věnovat se mu – terapii ani psychologii neuznával. Nyní stojí před tím, co se mu vnitřně příčí, a zároveň cítí povinnost postarat se jako vzorný syn. Jak se v takové situaci sám v sobě vyznat? Pomohou nám myšlenky Carla Rogerse týkající se tří podmínek vztahu jako takového.
1. Empatie a introspekce
Pomocí empatie můžeme nahlédnout do světa druhého. Hezky to vystihuje definice: „Nevím, jaké to je, ale vstoupím do referenčního rámce druhého člověka a zkusím to pochopit.“ Introspekce pak znamená, že vstoupím do svého prožívání a pozoruji vlastní prožitky. Pokud k nim přistupuji nehodnotícím způsobem, jsem empatický vůči sobě.
Introspekce je důležitá k tomu, abychom mohli poznávat náš vlastní vnitřní svět, který bývá velmi bohatý a mnohdy překvapující. Můžeme tak v sobě spatřit nejen to příjemné, ale i něco, před čím bychom raději zavřeli oči. Právě to nám často pomůže nahlédnout na naše vztahy a ujasnit si, jak se v nich my sami cítíme. Introspekci a empatii vnímám jako dovednosti, kterým se můžeme učit, pokud si to budeme přát, a které jsou navzájem propojené.
Jirka se cítí provinile, protože vnímá, že se do péče o rodiče nutí. Měl bych o ně pečovat, musím být hodný syn. Tím vzniká rozpor mezi tím, co prožívá, a tím, jak se chová. Navenek uspokojuje potřeby svých rodičů, avšak vnitřně cítí, že s nevolí. Dá se říci, že se chová inkongruentně: jedná podle toho, co se od něj očekává. Cítí se jako ve vězení.
Introjekt: pravda, kterou jsme vzali za svou
Introjekty jsou přejaté názory, postoje, vztahy, hodnoty, vzorce chování. Většinou jsme je převzali od svých rodičů a dalších vychovatelů, kteří formovali naši osobnost. Carl Rogers označuje jako introjikované hodnoty ty, které jsou převzaté z osobního společenského prostředí.
Uvědomujeme si, jak zásadní vliv mají na naše životy? Jako děti jsme neměli mentální kapacitu na přijaté informace kriticky nahlížet. Mnohdy jsme introjekty přijali bezpodmínečně jako skutečnost a vůbec jsme nevnímali, že tomu tak nemusí být.
Musím být hodný syn, jinak jsem špatný člověk se stalo pro Jirku pravdou, která ho – přestože je dospělý – ve vztahu k rodičům významně ovlivňuje. Introjekt může být naším vlastním vězením, zároveň jen my máme klíč k jeho odemčení.
2. Akceptace
Možná ji vidím naposledy, měl bych jí říct, že ji mám rád. Ale nejde to přes pusu, nedokážu to vyslovit. Nevím, jestli to tak doopravdy mám. I když je nám obecně předáváno, že musíme mít rádi své rodiče, nemusí to tak být. Můžeme prožívat mnoho pocitů: zlost, pocit křivdy, smutek, sebelítost, radost, spokojenost, dojetí.
Jak se na svoje pocity podívat a nehodnotit je? Jak sám u sebe akceptovat, že můj postoj k mámě není jednoznačný: nevím, jestli ji mám rád? Jak si dovolit vztah ke své mámě prožít? Jirka se tomu tématu věnuje, v jeho očích se objevují slzy. Popisuje ve stručnosti svoje dětství plné fyzických trestů.
Zlomili o mě ramínko na šaty, ale vydržel jsem, ani slzu jsem neuronil, říká s určitou mírou hrdosti a tvrdosti. V jeho obličeji se objevuje odpor. Nejvíc mě děsí ten její pichlavý rybí pohled. Jakoby mě neviděla, jen já cítím ten stud a vinu za něco, za co se nejspíš cítím nesmyslně odpovědný. Jak jí mohu říct, že ji mám rád, když doposud cítím, jak jsem zraněný?
Uvědomění zraněnosti a zranitelnosti a jeho vyslovení nahlas způsobuje v prožívání Jirky velkou úlevu. Postupně docházíme k tomu, že nemusí. Že se nemusí tlačit do projevů lásky a ideální péče o rodiče, aby naplnil svůj vězeňský nápis – být hodným synem.
3. Kongruence
Kongruenci můžeme vnímat jako soulad emocí a myšlení, které přeměníme v určité chování – to pak souzní s naším prožíváním. V případě, že si něco uvědomujeme, ale chováme se odlišně, vzniká inkongruence. Pokud tak jednáme pravidelně, začneme popírat své potřeby a vzniká v nás pocit ohrožení, úzkost. Na tento vnitřní konflikt naše psychika reaguje pomocí obranných mechanismů.
Jirka v sobě jasně vnímá, že se o rodiče chce postarat. Nesoulad vznikl především v tom, že se nechce obětovat (to ví), ale v určité fázi chtěl dostát vězeňskému nápisu být hodným synem – měl za to, že k péči musí patřit chování, a dokonce prožívání, které se odvíjelo od jeho získaných představ (introjektů): hodný syn dává najevo lásku nemocné mámě, hodný syn pečuje s radostí, hodný syn je vždy nastaven uspokojit potřebu rodičů a podobně.
Jakmile na tyto své představy v terapii dokázal nahlédnout a získal zároveň lepší kontakt se svým reálným prožíváním, mohl si ujasnit, kde jsou jeho hranice a jak se bude ve vztahu k rodičům chovat. Zjistil, že i když se o ně chce postarat, necítí nutnost uspokojovat jejich potřeby bez výhrad, nechce dávat najevo lásku. V této oblasti nemá momentálně jasno – i přijetí této skutečnosti vedlo k pocitu úlevy.
Chuť postarat se o rodiče vychází z jeho sebepojetí. Jak už jsme si řekli, kongruenci je možné popsat jako soulad chování a sebepojetí. Je to jeho přání, zároveň mu tohle uvědomění pomohlo nastavit si mez, do jaké míry to může a chce dělat. Kongruence mu pomohla rozlišit, co ještě ano a co nikoliv.
Při setkání s Jirkou jsem si uvědomila spoustu nuancí týkající se mého vztahu s rodiči. Vnímám vztah k nim jako proces, který je velmi variabilní a neustále se mění tím, jak postupně zpracovávám svá zranění. Nevnímám k rodičům negativní postoj, přeji jim spokojenost, zdraví, kvalitní život. Je to ale dostatečný prožitek lásky? Nevím, ale mohu akceptovat, že to takto momentálně mám.
Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..