Páté kolo u vozu

Partner vyrůstal od devíti let jen s otcem, rodiče se o něj doslova přetahovali a popotahovali ho po soudech. Jeho tři sestry zůstaly s matkou. Život s pracujícím tatínkem zapříčinil to, že se partner cítil dost často sám (několikrát to ve slabé chvilce sám řekl a když to říkal, brečel) a dle mého názoru mu strašně chyběla matka a vůbec nějaký vzor fungování rodiny.

S předchozí ženou byl oddán. Tři roky se snažili o dítě, a když se jim to povedlo, v jeho třech letech se rozešli. Důvody znám jen z jeho strany, takže těžko říct, zda to je ten opravdový důvod. On říká, že manželka s dítětem nechtěla chodit k lékaři, že vyznává alternativní medicínu, ale to se mi zdá málo.

Prý ji nikdy nemiloval, ale zdála se mu vhodná jako matka. Mě si nevzal, náš syn se jmenuje po něm. Přítel nějak nedokáže pochopit, že mě trápí i to, že se nejmenuji stejně… Dnes už by prý musel vědět, že je to napořád, než se ožení, že musí mít jistotu. (Tu snad nikdy nikdo nemá, ne?)

Jsem těhotná

Když jsme se seznámili, zdálo se vše v pohodě. Bohužel jsme si povídali o svých minulých vztazích, což nám také moc neprospělo. On měl milenecký vztah s vdanou kolegyní z práce, která sama má dvě děti. Je to takový ten mrkací typ, jestli mi rozumíte. Ona se mu bez skrupulí pořád vnucovala (e‑maily, telefonáty), vše mi říkal, ale přesto mě bolelo, že ji nedokáže poslat k čertu. Jezdívala jsem k němu domů, on ke mně, rozuměli jsme si po všech stránkách. I s jeho synem.

Po roce známosti jsem neplánovaně otěhotněla. Jeho první reakce byla „to je v pr****“. Asi vám nemusím psát, jak mě to zabolelo. Jelikož jsem už byla na jednom potratu, postavila jsem ho před hotovou věc: můžu jít na potrat, ale pak už s ním nechci být, nebo si dítě necháme, sestěhujeme se a vytvoříme i s jeho prvním synem rodinu.

Když jsem partnerovi oznámila, že vím o jeho románku, naštval se, že mám na něj nasazené nějaké špehy, a šel do hospody.

Prosila jsem ho, ať se rozhodne pečlivě. Říkal, že se bojí toho, že nejsme sžití, a asi dva dny se rozmýšlel. Po dvou dnech souhlasil, ale dodnes má asi pocit, že jsem ho do toho rozhodnutí natlačila. Viděla jsem to všechno růžově, když se milujeme, tak to musíme zvládnout, i když spolu zatím ani nebydlíme.

Když jsem byla ve čtvrtém měsíci, dostala se mi do rukou e‑mailová komunikace s bývalou milenkou a to byla další rána pod pás. E‑mail byl psán přítelem asi měsíc po našem seznámení a stálo tam, že spolu stejně nemůžou být, že ji bude navždy milovat a že se mnou to není ono. Že chci slyšet ta hezká slovíčka, ale nejde mu to, když má v hlavě jen ji.

Podotýkám, že jsem nikde nešmejdila, ty e‑maily mi přinesla osoba, která zná dotyčnou i mě a jsem hluboce přesvědčena o tom, že to byl její (dnes uznávám, že zdařilý) pokus, jak nám to zkazit. Prostředník, kterému se pochlubila, mě chtěl asi v dobré víře varovat, ale už bylo pozdě.

Když jsem partnerovi oznámila, že to vím, naštval se, že mám na něj nasazené nějaké špehy, a šel do hospody. Já byla totálně na dně a nechápala jsem, proč jsem ještě já za tu špatnou. Čekala bych nějakou, i kdyby jen milosrdnou útěchu, uklidnění, pohlazení, dočkala jsem se naštvání a odpovědi, že to byl milosrdný e‑mail.

Nebýt těhotná, jsem dávno pryč. Nikdy jsem nechtěla děti, abych z nich nemusela dělat přesně takový „balíček“, jako je přítelův první syn. Řekla jsem si, to dám, já jsem silná, bylo to na začátku vztahu, bude to ok. Jenže nějak není.

Přednáška 24. října 2024