Partneři vs. rodiče

Existuje spousta mužů a žen, kterým vyhovuje takové fungování rodiny, kdy oba partneři mají stejně náročné zaměstnání a péči o děti a domácnost si mezi sebe dělí rovným dílem. Problém je, že se nemusí vždycky potkat v páru.

• Trocha čísel: podle aktuální studie z českého prostředí rovnostářský model rodiny vidí jako nejlepší 30 % mužů a 39 % žen. 
• Neotradiční model rodiny, kde má žena méně náročné zaměstnání než její muž a kde větší část odpovědnosti za péči o děti a domácnost připadá ženě, preferuje 44 % mužů a 37 % žen.

V praxi se setkávám s příběhy, kde se partneři v této oblasti vzájemně neshodují. Kde se očekávání a preference nepotkávají s realitou a frustrace z navzájem neuspokojených potřeb zesiluje prožívanou nepohodu v partnerském soužití. Čím větší je nepohoda, tím menší je pak zájem i podpora. A krize je na světě.

Modely v životě

Jeden příběh z koučovny popisuje přechod klientky, říkejme jí třeba Petra, z plně aktivního života, kdy pracovala, měla své koníčky a trávila čas s partnerem, do života v roli mámy, který přinesl velkou změnu životního stylu:

Že budu muset omezit a odložit uspokojení nějakých svých potřeb (především práci, zájmy, seberealizaci), mi bylo jasné, ale překvapilo mě, že mám odkládat všechno. Opakovaně, dlouhodobě, na neurčito… a to jenom já. Najednou ze mě byla pouze matka, kdežto manželovi zůstaly všechny jeho další role. Já to vnímám tak, že se příchod dětí jeho životního stylu nijak nedotkl.

Dál chodí normálně do práce, má kolem sebe kolektiv, se kterým denně řeší běžné dospělácké problémy, po práci zajde do fitka nebo na pivo, v noci nemusí patnáctkrát vstávat, na sex má chuť přibližně stejně jako před dětmi, kafe pije teplý, jídlo jí u stolu a na záchod chodí sám, kdykoliv potřebuje. Telefony i e‑maily si vyřídí v klidu, nikdo mu do toho neřve a neskáče do klávesnice.

Když jsem začala vyžadovat, aby se zapojil, byla jsem ta, co prudí a neváží si toho, že on nás všechny živí. Prý si naprosto neuvědomuju, co to je za stres a zodpovědnost. Dělá maximum, abychom byli spokojení, a taky ho nikdo neocení. Takže nechápe, proč jsem pořád tak zpruzená, když přece všechno mám a NIC nemusím, protože je to on, kdo se o všechno postará a na kom leží daleko větší zátěž. Co jsou proti tomu nějaký moje malicherný problémy.

Petra popisuje sebe i partnera jako lidi smýšlející spíš rovnostářsky než tradičně. Byli zvyklí dělit se o placení všeho potřebného, oba chodili do práce, oba pečovali o domácnost. Jenže příchod dětí tento rovnostářsky nastavený systém změnil na tradiční model: žena je v domácnosti s dětmi, muž chodí do práce. Očekávání se nepotkala s realitou.

Šla na mateřskou, přestala se tedy finančně podílet a partner přijal jako samozřejmost, že po nějakou omezenou dobu budou závislí pouze na jeho příjmech. Petra počítala s tím, že se chce co nejdřív zase zapojit, jak byla zvyklá – být rovnocenným partnerem, a to jak finančně, tak v možnosti seberealizace a volného času na sebe. Od muže očekávala, že bude rovnocenným partnerem v péči o děti a domácnost.

Realita ale zamíchala kartami, když Petra zjistila, že přes veškerou snahu není schopná s malými dětmi fungovat i pracovně – minimálně než půjdou do školky a jí se trochu uvolní ruce a hlava. Sama v sobě svádí boj, protože se nedokáže přiblížit svým očekáváním. Prožívá izolaci od přátel, od práce, od koníčků, doma s dětmi, kde jí společnost dělá mop a vysavač. Cítí selhání a ztrácí sebehodnotu, protože je na muži závislá, a neví, jak se pouze vlastními silami opět stát rovnocenným partnerem.

Každý z páru tedy vidí svůj život skrze optiku toho, co ho právě nejvíc zatěžuje, a není schopen docenit a ocenit přínos toho druhého. Když se o tom baví, vědomě si řeknou „jo, já vím, že to děláš, a cením si toho“, ale do každodenního chování se tohle „jo, já vím“ nepropisuje.

Ani jeden z nich nezažívá to, co ten druhý. Jejich světy se vzdálily a uzavřely do izolovaných bublin. A pod tíhou toho, co všechno jim padá na hlavu, postupně ztrácejí kapacitu a ochotu naslouchat tomu, že se ten druhý necítí dobře. Komunikace přestává být laskavá nebo přechází ve vyhýbavost a nezájem.

Pokud právě zažíváte podobný příběh, možná jako partneři cítíte, že už nemáte téměř nic společného. Že se nemáte o čem bavit, nenacházíte čas ke společnému podnikání aktivit a už o to možná ani nestojíte. Nejen že jste se oddálili, ale taky jste se k sobě otočili zády. A tento stav začíná přinášet otázky po smyslu toho, na jakou cestu jste se v životě vydali a jestli dál vede cesta společná, nebo ne.

Krize a konec?

Nedostatek lásky, pozornosti, pocit vzájemného odcizení uvádějí jako velmi časté příčiny rozvodu studie české i zahraniční. Chybějící důvěra a respekt, odlišné názory a postoje, neschopnost vůbec spolu mluvit a na něčem se domluvit… Psychické a emocionální důvody zřetelně převažují nad důvody, jako je násilí nebo závislosti.

I vztahy potřebují krizový management. Krizový scénář ale promýšlejte až (nebo už) ve chvíli, kdy nebudete zahlcení emocemi a budete situaci schopni vidět víc z odstupu a racionálně. A pokud ho tvoříte v situaci, kdy pomýšlíte na rozchod, dejte si ještě prostor na otázku, jestli jste opravdu na konci společné cesty, nebo jestli vaše krize v ten daný moment nemůže být „jen“ akutní, dočasnou fází vztahu.

Každá krize v našem životě může mít smysl. Každá krize v sobě nese příležitost něco se naučit, někam se posunout. Pokud jste ve fázi, že jste ochotni tento pohled na věc přijmout, chcete z krize vyjít důstojně a možná taky znova spolu, je potřeba najít (ideálně klidnou) společnou řeč a odpovědět si na otázku: „Jak si dál představuji svůj život?“

Odpovězte si na tuto otázku každý sám za sebe a potom spolu sdílejte své představy a očekávání. Na rozhovor tohoto typu se připravte. Je možné, že vás v rámci něj potkají nepohodlné momenty, otázky i odpovědi. Ale kdo kdy říkal, že průchod krizí je snadný a voňavý?

• Připravit se na tomto místě neznamená nahromadit argumenty. Ale připravit se na to, že budete poslouchat „já sdělení“. Nic jiného než svůj pohled na věc, svůj příběh, svoje emoce vám totiž druhý sdělit nemůže – nejde o sobectví.
• Je potřeba být ochoten tomu naslouchat a přijímat prožívání druhého bez hodnocení, jako jeho realitu. Nezpochybňovat ji a snažit se vidět svět toho druhého tak, jak ho vidí on. Zajímat se.
• Když si s někým potřebujete promluvit a vyjasnit si své postoje, neznamená to, že ho máte přesvědčovat o své pravdě. A to, že někomu řeknete, jak to máte vy, neznamená, že ta debata má konec v tom, že se shodnete na vaší pravdě.

Výsledkem takového rozhovoru nemá být uznání úhlu pohledu jednoho nebo druhého, ale obnova blízkosti, důvěry a přiblížení se jako partneři, kteří se o sebe navzájem mohou opřít. Některé situace skutečně nemají ideální řešení a není vaše chyba, že ho nemůžete najít.

Tři tipy, jak se znovu propojit

Soustřeďte se na sebe a svou radost

V krizi ztrácíme mnoho energie jen tím, že se ta krize děje. Jsme zahlcení pocity vzteku, smutku, úzkosti, touhy po pomstě… Emoce nás zaplavují a my přes ně nejsme schopni vidět za okraj našeho stavu nebo situace. Jen si přejeme, aby zmizela nebo se vyřešila příčina naší bolesti. Soustředíme příliš pozornosti na problém samotný a hledáme viníka, nebo se naopak snažíme problém nevidět, schovat se před ním nebo ho smést ze stolu.

Možná si stokrát za den v hlavě přehráváte to, co vás zraňuje, nebo se pitváte ve scénářích, co všechno se může ještě stát, co bude následovat. Nic z toho vám nepřináší energii, jen vás to dál a dál ubíjí a vyčerpává.

Každá krize v životě ale může mít smysl. Každá krize v sobě nese příležitost něco se naučit, někam se posunout. Chápu, tohle není to, co byste chtěli slyšet, když jste na dně. Tak pojďme začít pomalu, zlehka a soustředit se na věci, které vám dodají energii, abyste se krizi dokázali postavit čelem.

• Co by vám teď, v tom tíživém pocitu krize, udělalo největší radost?
• Je to otázka, která patří do období krize? Překvapila vás?
• Co jiného byste v tu chvíli, kdy je vám nejhůř, potřebovali?

Zkuste se zkrátka místo problému soustředit sami na sebe a na to, co vám dovolí a umožní cítit se aspoň o kousíček lépe a v dobré energii, v dobré náladě. Radost je to, o co se teď a v prvním kroku potřebujete opřít.

Soustřeďte se na to, jak se máte spolu

Jak to máte s lidmi, se kterými je vám dobře? Co vám ve vztahu k nim funguje? Pro co je vám s nimi dobře? Jaké jsou jejich vlastnosti? Zkuste si na to odpovědět a schválně, jestli se trefím.

Jsou to lidé, kteří vás nehodnotí, přijímají vás takové, jací jste, jsou tady pro vás, pečují, mají opravdový zájem, podporují vás, fandí vám, rostete s nimi, vidí ve vás to nejlepší, cítíte se s nimi v bezpečí, stabilně, v jejich přítomnosti vaše energie roste.

Stejně tak partnerství se stává naplňujícím, když se v něm cítíme přijati, slyšeni, vnímaní, ocenění. A jak jsme viděli v příběhu Petry a jejího muže, v dlouhodobém partnerství tyto charakteristiky umí vyprchat.

Je jednoduché dobíjet se energií čerstvé zamilovanosti a vyznávat lásku člověku, který je v pohodě, má spoustu energie a dobré nálady, protože o sebe pečuje, pěstuje své koníčky, dostatečně spí a má kapacitu věnovat se v životě i jiným tématům, než jsou pokaděné zadky, nepořádek v domácnosti a vydělávání peněz.

Dlouhodobý vztah může prosperovat, jen když si uvědomíme, že do něj musíme investovat. Nejlepší investice je začít sám u sebe, a to tak, že se pro svého partnera stanete tím člověkem, kterého byste sami chtěli mít vedle sebe. Není to klišé, je to velká dřina. Musíte totiž nejdřív dávat a pak trpělivě čekat. Ale vidíte, jak se kruh uzavírá a dostáváme se zpět k radosti?

Když ji v sobě máte, vědomě se jí otevíráte a jdete jí naproti, pak máte dostatek energie být zvědaví a budovat vzájemný vztah – navzájem se znova poznávat, i po letech společného soužití. Mít opravdový zájem o druhého a jeho pocity, sdílet zážitky a zkušenosti nebo být jen tak spolu přítomní, usmát se na sebe, chytit se za ruku.

Vylaďte se na nový způsob komunikace (otevřenost a pravidelnost)

Po příchodu domů si dejte vzájemně kratičký prostor a vyjasněte si, s jakou náladou se v ten daný moment potkáváte. Může to probíhat například tak, že příchozí partner ve dvou minutách shrne, jak se cítí, s čím přichází a co by potřeboval. Naslouchající partner pak v jedné minutě zopakuje, co slyšel. Pak se role otočí.

Toto krátké cvičení způsobí, že si hned při setkání ve dveřích vyladíte své energie, oba dostanete stejný prostor říct si, jaké jsou vaše potřeby, ale hlavně se nastartuje aktivní naslouchání pro pozdější kontakt. Zpočátku takový rozhovor může být rozpačitý, pokud nejste příliš zvyklí sdílet, ale pokud vám to má přinést sblížení, naslouchání a respekt, tak stojí za to ho vyzkoušet.

Kromě toho, že sdílíte, jak se cítíte a co potřebujete, sdílejte taky to, co na druhém oceňujete. A když z jedné strany zazní „nepřicházím v dobré náladě, mám za sebou těžký den, potřebuju teď chvíli, abych přepnul“ a z druhé „měli jsme šílený den, děti byly uplakané, třeští mi hlava, potřebovala bych chvíli pauzu“, nemusí to být slepá ulička.

Pokračujte otázkou: „Dobře. Co s tím teď uděláme a v jakém pořadí, abychom se oba dostali do lepšího rozpoložení?“ Cílem je jít si vědomě naproti.