Párové nevědomí

Na nevědomém podkladě vzniká takzvaná vztahová koluze. Je to takový stav, kdy si partneři navzájem uspokojují své nezralé neurotické potřeby, anebo se naopak před těmito potřebami chrání tím, že jejich uspokojování poskytují tomu druhému. Jak bylo zmíněno, tento proces probíhá zejména nevědomě, nahlédnout ho můžeme buď cílenou a velice upřímnou introspekcí, či v rámci psychoterapie.

Pokud se potkají dva lidé, kteří si v tomto smyslu mají co „nabídnout“, vypadá to, že u nich došlo k téměř dokonalé souhře. Koluze dává partnerům pocit, že našli přesně to, co hledali, že pro sebe jsou zcela kompatibilní, že našli svou druhou půlku a vše do sebe perfektně zapadá.

To vše je hezké, příjemné a uspokojující. Avšak jen do té chvíle, kdy se v tomto bodě zasekneme a nejsme schopni se nikam pohnout, respektive nelze fungovat ani ve vztahu s tímto partnerem, ale ani bez něho. Nacházíme se v bodě, ve kterém nám není dobře, nerozvíjíme se, stagnujeme, ale zároveň není možné se z tohoto stavu vymanit. Je to místo, kde je sice smrádek, ale teploučko.

Pro vznik a vývoj koluzivního vztahu je podmínkou komplementarita. To znamená, že si u partnera saturujeme ty potřeby, jejichž naplnění se nám v dětství, dospívání anebo v předchozích vztazích nedostávalo.

• Například žena, která v předchozím vztahu s chladným partnerem trpěla nedostatkem pozornosti a péče, dochází k uspokojení a naplnění, když potká muže, který jí tyto kvality poskytuje.
• Tento muž naopak může pociťovat uspokojení z toho, že má komu dávat svou pozornost a péči, což jsou i jeho vztahové potřeby, ale vnímá je jako nezralé, a tak je přenese na svou partnerku.

V tomto nastavení může vzniknout spokojený vztah, kdy jeden partner poskytuje druhému to, po čem touží, co potřebuje a naopak. Ke koluzi dojde tehdy, když se partneři stanou na tomto nastavení závislí a nedokážou se bez něho obejít. Možnost, že by jejich vztah skončil, je pro ně natolik ohrožující a děsivá, že vyžadují neustálé ujišťování a potvrzování vztahu, jistoty a stability, které v rámci něho nacházejí. Drží se tak navzájem v šachu.

Protiklady se přitahují

V koluzi jde o to, že na partnera přesouváme určitou část naší osobnosti, kterou vnímáme jako slabou, nedostatečnou a stydíme se za ni. Nebo u něho hledáme to, čeho máme nedostatek, a tímto nedostatkem trpíme. Partner má rovněž tuto část osobnosti obdobné kvality, avšak nakládá s ní a zpracovává ji jiným způsobem. Dojde u něho k přesmyku, kdy potřeby, které má tato část jeho osobnosti, obrátí směrem ven – z přijímání přejde na dávání.

Partner, který od vztahu očekává naplnění svých tužeb, realizuje takzvané regresivní uskutečnění. Regresivní v tom smyslu, že je zaměřen a motivován jeho nezralými touhami v podobě maximálního přijetí a pochopení, pocitu bezpečí, bezbřehé a všeobjímající lásky, náklonnosti a péče. Může se ale také jednat o sycení narcistických tužeb, potřeby obdivu, prestiže nebo dominance a vedení.

Druhý partner vstupuje do vztahu s odlišným nastavením, s takzvaným progresivním uskutečněním. Tyto touhy pociťuje také, avšak nahlíží, že jsou nezralé a nedospělé, a brání se jim. Je zatížen představou, že pokud se bude snažit o jejich uspokojení, vrhne ho to do nedospělého chování a závislosti. A tak se s nimi snaží pracovat tím způsobem, že jejich naplnění poskytne někomu jinému.

Tímto stylem však jsou regresivní přání zpracována jen částečným způsobem. A zde platí oblíbené a hojně rozšířené rčení, že protiklady se přitahují. Ano, přitahují, avšak pouze do doby, kdy obě strany fungují v tomto konkrétním nastavení. Jeden dopřává druhému to, co mu chybí, a saturuje jeho potřeby. Vypadá to jako dokonalé partnerské naladění. Jedná se ale o dvousečnou zbraň.

V regresivním nastavení není možné fungovat dlouhodobě. Dříve či později začneme pociťovat potřebu se vývojově posunout, jelikož stagnujeme. V porovnání s progresivním partnerem se začneme cítit nedospělí, nekompetentní a závislí. Chceme vyrůst, dospět a převzít za sebe zodpovědnost, angažovat se a realizovat se.

Proti této potřebě jde strach z osamostatnění (nikoliv ve smyslu rozchodu), kvůli kterému se cítíme nejistí a přešlapujeme na místě. Tato tendence logicky naráží na potřeby progresivního partnera, který je zvyklý se starat, pečovat, rozhodovat a přebírat zodpovědnost. Ten má naopak strach ze ztráty objektu, který mu umožňuje realizovat jeho regresivní touhy.

V zájmu progresivního partnera tedy je udržet svůj protějšek v regresi, jelikož v této podobě saturuje své potřeby a vyhovuje mu to tak. Takže ho v regresivním chování podporuje a tato „podpora“ opět nasedá na obavy regresivního partnera z osamostatnění se. Tímto mechanismem se partneři drží v bezvýchodném zaklesnutí, ze kterého se nelze vydat žádným směrem, jelikož mají pocit, že takové porozumění (které se však již vytratilo, ale které je stále tolik lákavé) nikde jinde nenajdou.

Mají pocit, že to, co dostávají od současného partnera, nikdo jiný nepochopí a nikdy to nebude takové. Dochází pak k situacím, kdy jeden z partnerů mobilizuje své síly a chce ze vztahu odejít, to však vyvolá u druhé strany strach až děs z opuštění a „stáhne“ partnera zpět, a naopak. Nelze žít spolu, ale ani odděleně. Tento stav vyvolává pocity naštvání, hněvu a zoufalství, které si partneři vybíjí navzájem na sobě.

Neurotické potřeby obou partnerů se ale doplňují, jedna přesně zapadne do té druhé. Co na jedné straně chybí, je tou druhou doplněno a naopak. Z tohoto důvodu je velmi těžké a náročné z takového vztahu vystoupit. Pokud k tomu dochází, partneři se mohou cítit naprosto ochromeni. Na jednu misku vah dávají stav, kdy jsou bez partnera a cítí se bídně a mizerně, na druhou stav, kdy jsou s partnerem, necítí se dobře, ale stále je to lepší a únosnější než bez něho. Rozhodnutí se následně řídí variantou, která zdánlivě přináší menší míru utrpení. A tou je destruktivní setrvávání v koluzním vztahu.

Pokud dojde k rozchodu, neznamená to, že by lidé, kteří mají regresivní tendence, nedokázali v životě obstát. Přestože je pro ně prožívání a zpracování ztráty velmi náročné a bolestivé, dokážou po zotavení fungovat naprosto nezávisle, samostatně a dospěle. Jakmile se však opět ocitnou ve vztahu, automaticky nasedají do regresivního modu. Nechávají se partnerem vést, odkládají na něho svou odpovědnost, chovají se nedospěle a očekávají, že je partner povede životem za ruku. Jako by pro ně vztah představoval „místo“, kde se mohou vrátit do dětské pozice.

Podoby nezdravého propojení

Koluze může mít několik podob. Takzvaná orální koluze je založena na pomáhání. Regresivní partner vyžaduje pečování, podporu, pozornost a ochraňování. Druhý má tuto potřebu totožnou, avšak v progresivní formě. Místo toho, aby toto vyžadoval, vyrovnává se s touto neurotickou potřebou tak, že ji uspokojuje svému partnerovi, přičemž to, co poskytuje, nevyžaduje nazpátek.

Partner v regresi si touto potřebou může reparovat svůj postoj ke vztahům, ve které nevěří a považuje je za nebezpečné a ohrožující v tom smyslu, že mu partner může ublížit, zranit ho a v nejhorším případě ho opustit. Jeho protějšek mu vytváří pocit, že vztahový svět je dobrý, může mu věřit a cítit se v něm bezpečně. Partner v roli pomocníka odmítá nabídnutou pomoc, nepřijímá ji, jelikož narušuje jeho postavení. Je tak ohrožena jeho pozice ve vztahu, kde on má být tím, kdo podporuje a pomáhá.

V rámci patriarchální koluze se jeden z partnerů realizuje tím, že přebírá kontrolu a moc. Druhý partner toto aranžmá podporuje svým podrobením se a pasivitou. Výhody, které pro něho z tohoto nastavení plynou, spočívají v tom, že se o partnera může opřít a nechat se vést. Ocitá se tak v submisivní roli. S rostoucím vlivem feministických tendencí se ženy tomuto nastavení začaly bránit, což u mužů vzbuzovalo nadměrné demonstrování své mužnosti a nadřazenosti. V patriarchální koluzi však může zaujímat progresivní pozici i žena.

Podstatou prominentní koluze je společenské postavení. Regresivní partner hledá člověka, který je vysoce postaven: u žen je touto devizou často krása, kterou okolí obdivuje, u mužů moc a prestiž. Partnera v regresi uspokojuje především to, že si tato osoba vybrala právě jeho, a hřeje se s ní na výsluní obdivu. Za to jí poskytuje neustálý obdiv a přísun komplimentů.

Obdiv však bývá zrádný v tom, že se může přetavit do nadměrného kladení požadavků a progresivní partner se začne cítit přetížen. To může vést k nevyladění až k odmítání regresivního partnera, což u něho vyvolává nevoli. Vše může vyústit v situaci, kdy regresivní partner bude chtít vystoupit ze stínu progresivního partnera. Zaměří se více na sebe, intenzita obdivování začne klesat, místo toho dojde k soupeření a ke snaze o vymezení se. To progresivní partner většinou neunese.

Charakteristikou narcistické koluze je naprosté splynutí, které neumožňuje ve vztahu vystupovat jako samostatný jedinec. Paradoxem je, že k tomuto splynutí dojde pouze u jednoho partnera, v tomto případě toho, který je v regresivním uskutečnění. Zcela se identifikuje se svým protějškem, rozplyne se v něm, jakékoliv vymezení se vůči němu či nastavení hranic by ohrozilo jeho představu o perfektním a harmonickém vztahu. Proto se stáhne a bezhlavě následuje svého partnera, až se v něm osobnostně rozpustí. Progresivní partner rozvíjí své já, realizuje se.

V tomto vztahu je velmi náročné vymezit své hranice. To bývá také důvodem, proč si progresivní partner nachází paralelní vztahy, jelikož tím se dokáže ohraničit a vymezit svůj prostor. Jeho protějšek je tím pochopitelně velmi zraněn.

Růst společně

Zdravě fungující vztah se mimo jiné vyznačuje tím, že se partneři navzájem podporují v osobním vývoji, navzájem si podněcují samostatnost a odpovědnost a v neposlední řadě mají jasně stanovené individuální hranice, nesplývají spolu. Takto fungující vztah má potenciál k naplněnému a spokojenému soužití.

V koluzi se partneři navzájem drží v kleštích: svým chováním určují chování toho druhého a vzniká vzájemná závislost. Partneři se nedokážou rozhodnout jeden bez druhého, své názory vytvářejí v návaznosti na názor partnerův, přesouvají odpovědnost. Rozplývají se pak hranice a partneři netvoří zdravě fungující dyádu, ale monádu, která je destruktivní.

Pokud jsou na sobě partneři závislí, na víceméně nevědomé úrovni probíhá boj o moc, kdo koho bude mít více v hrsti. Prostřednictvím různých manipulací se partneři navzájem testují a tím zkouší sílu vzájemné závislosti. Jakmile jeden z nich uhne z cesty byť jen o kousek, druhého to znejistí, jelikož se cítí ohrožen, že se jeho protějšek nechová a nejedná standardně a dle jeho představ. Tím se závislý vztah narušuje, což vyvolává strach z opuštění.

Ve vztazích je přirozené, že se k sobě v různých intervalech více přibližujeme a vzdalujeme. Koluzivní vztah toto nedovoluje, jelikož pokud dojde k oddálení se nebo se jeden z partnerů začne chovat jinak, než je obvyklé, druhý partner ztrácí půdu pod nohama a své regresivní či progresivní uskutečnění ještě více prohloubí.

Například u dvojice, ve které se regredovaná žena začne vymaňovat ze svého uskutečnění tím, že začne být samostatnější a více zodpovědná za sebe a za svůj život, dojde k tomu, že progresivní muž, který o ni pečoval a staral se, své chování zintenzivní a bude v něm více urputný. Motivací k tomu je, že mu žena změnou svého chování odpírá uspokojování jeho neurotických potřeb, a tím je ohrožena jeho stabilita.

Pro kvalitní vztah je zásadní, že si oba partneři jsou vědomi toho, že ten druhý je samostatná bytost. Oba disponují mechanismy, kterými se sami dokážou regulovat, vnímají a navzájem respektují své hranice, jsou samostatní a zodpovědní.

Samozřejmě se i ve zdravém vztahu stává, že po určitý čas je jeden partner regresivní a druhý přebírá kormidlo. Například pokud jeden partner řeší osobní těžkosti, druhý je mu nápomocen a přebírá dočasně vedoucí roli. Vztahům prospívá, když se oba partneři chovají dospěle, nehledají nejisté části své osobnosti u partnera a nepoužívají ho jako lék na svá zranění.

Více k tématu:Jürg Willi: Psychologie lásky