Paradox změny

V první řadě bych doporučila laskavost k sobě. Nedívat se na sebe pohledem: Tak to už konečně změň, ne?! Seš fakt hloupá, že to nedokážeš přecvaknout. Plno lidí se na sebe zlobí, že nedokážou něco „pustit z hlavy“ nebo „udělat jinak“. Být sebejistí, odhodlaní, vřelí, důvěřiví. A já za tím vidím velkou bolest, která nejde smést ze stolu pouhým prohlášením: Tak se na to přece už vykašli!

Míša vnímá, že její dětství bylo krušné, a stejně tak vidí, že už by mohla některé bolesti nechat minulosti. Staly se. Nic s tím neudělá. Nemůže od matky čekat omluvu. Míša se i přesto chce posunout. Nechat své dětské nešťastné já minulosti. Chce vyjít mezi lidi, najít si někoho blízkého. Vůbec netuší, jak to udělat. Všechny vztahy, které by hrozily větší blízkostí, sabotuje. Skončí je. Uteče. Schová se. Odcestuje. Udělá cokoliv, aby nepřišla o své bezpečí v samotě. Ale dobře jí není.

Skřítek našeptávač

Nemusíš – můžeš. Těmito slovy se Míša povzbuzuje k laskavosti. Zkouší si je říct, když ji něco v hlavě nebo v srdci podvědomě nabádá: uteč – schovej se – bude ti ublíženo… Míša dala tomuto hlasu podobu. Je to takový skřítek. Není vyloženě děsivý. Možná to byl v dětství i můj kamarád. Jenom jako by časem zapšknul. A prostě mě od druhých (i kdyby byli sebehodnější) drží dál…

Míša si opakuje, že tenhle svůj hlas, svého skřítka, nemusí poslouchat. Nemusí. Naslouchání a konání se stává volbou. Klade na sebe vědomou zodpovědnost za to, co udělá. Nenechává se vláčet tím, co jí skřítek našeptává. Tím, co jí předepsala bolavá dětská zkušenost. Může to udělat jinak. Může to změnit.

Systemická psychoterapie mluví o třech pravidlech: Dělej, co funguje. Nedělej, co nefunguje. Nespravuj, co není rozbité. Zní to jednoduše, ale je v tom hodně práce. Spousta vnitřních rozhovorů. A ještě více motivace a vůle posunout se. Udělat něco jinak může v praxi vypadat například takto:

• Neskončit vztah tam, kde jej končíme vždy.
• Nezačít hádku v situaci, která je automatickým, opakovaně potvrzeným spouštěčem.
• Uhlídat si svůj klid a dech tam, kde jej mnohdy ztrácíme.
• Otevřít se v momentu, kdy bychom se obvykle stáhli.
• Říct ano v situaci, kdy se objevuje strach, jaký známe z minulosti.

Mahátma Ghándí, byť to není psychoterapeut ani psycholog, řekl nádhernou větu: „Buď sám tou změnou, kterou chceš vidět ve světě.“ A vskutku ta změna, to, co se stane se světem kolem nás, spočívá v našem vnitřním vesmíru. V našich pravidlech, opatřeních, chcete‑li v obranách. V myšlenkách, které máme o druhých lidech. V naději a bezpečí, které na sebe necháme dolehnout.

Míša a mnoho jiných lidí se rozhodlo „zabezpečit se“. Možná proto, že některé ze 4S chybělo. Museli to udělat. Protože výchova, těžká situace, krize, neštěstí… Ale teď třeba nemusíte. Nemusíte, ale můžete. Vždy můžete mít jistotu v tom, co už znáte. Vždy můžete mít jistotu ve strategii, která vám svým způsobem bezpečí přinesla a znova přinese. Bezpečí, ale třeba ne tolik štěstí a spokojenost.

Pokaždé znovu si můžete vybrat právě pro tuto situaci poslechnout nebo neposlechnout „svého skřítka“, který jistě byl k něčemu dobrý. Ale teď, v dospělosti, v některých důležitých situacích, kdy bychom chtěli vykročit jiným směrem, mohou být jeho slova škodlivá, vtíravá a třeba i nepříjemná.

Poznat a proměnit

Každý z nás má nějaké „dobře osvědčené“ vzorce ze svého dětství, dospívání. Každý jsme si vryli do hlavy, co je pro nás nejlepší, výhodný a bezpečný způsob, jak ve světě a s druhými lidmi přežít. Každý jsme si postavili pomyslný dům, ve kterém to nějak funguje. Někdo má dobré, pevné základy, dům je otevřený pro blízké lidi, někdy i pro kolemjdoucí. Je prosluněný, útulný, příjemný, uzpůsobený k dlouhodobému pobytu.

Míša svůj život, svůj dům, popsala jako „starý dům, který je cítit zatuchlinou“. Má sklep, pod celým domem. Tam nechodím. Nechci. Jsou tam staré sklenice, plno veteše… Je tam zamčeno. Mám klíč, ale prostě tam nechodím. A možná vám na mysl též přijde dům, jaký jste vystavěli sami pro sebe:

• Jak vypadá?
• Kdo v tomto domě je?
• Je vám v něm příjemně?
• Jsou tam skrytá místa?
• Je zamčeno?
• Jsou lidé v dalších místnostech?
• Je dům průchozí?
• Jste tam šťastní, nebo máte spíše chuť jít ven?
• Jak vypadají zdi?
• Jak vám je při pomyšlení, že do tohoto domu někdo přichází?

I takto můžeme poznávat, co se to v nás vlastně stalo za ten čas, kdy jsme objevovali svět a lidi okolo nás. I takovou podobu můžeme dát něčemu, co se v nás budovalo mnoho let. Co nám sloužilo a poskytovalo po dlouhou dobu místo, kde jsme v bezpečí.

A teď záleží, zda máte volbu. Zda to můžete mít jinak. Zda můžete (ale nemusíte), změnit to, co bylo dáno. Zda jste svobodní ve svém chování. Zda se můžete přizpůsobit tomu, co se děje. Nemusím – můžu je prožitek. Vědomí, že je život právě teď, v tuto chvíli, v našich rukou.