Paradox pomocníka
K tomu, abychom dokázali přijmout pomoc, potřebujeme vnitřně dozrát.
Nedávno jsem se po delší době setkala se svojí známou, říkejme jí Zuzana, a mezi řečí, co je u ní nového, mě požádala o radu. Od doby, kdy jsme se viděly naposledy, se zhoršilo celkové zdraví její babičky. Nastalá situace měla – a stále má – výrazný dopad na celou rodinu. Příbuzní se o babičku nezvládají plně starat, jelikož byli do nynějška zvyklí, že se prarodiče o sebe postarali sami. Po dlouhém rozhovoru plném proseb o pomoc vyšlo najevo, že každá možná úleva pro rodinu je z nějakého důvodu nerealizovatelná.
Ale vraťme se na začátek. Zuzana nejprve smutně přiznala, že babiččina občasná zmatenost se prohloubila: neustále opakuje stejné příběhy, přestává zvládat běžné denní činnosti a pro manžela nemocné ženy je čím dál náročnější se o ni starat. Nakonec dodala, že neuroložka její babičce diagnostikovala Parkinsonovu chorobu. U prarodičů, kteří sami žijí ve velkém domě, se pravidelně střídá Zuzanina maminka (dcera prarodičů), Zuzana a její bratr.
Samozřejmě Zuzana položila i dost často kladenou otázku: „Co budeme dělat? Zatím se to s babičkou dá zvládnout s občasným rozčílením nebo velkým vypětím sil, ale co až se to zhorší? Poraď mi, prosím.“ Zuzana na mě pohlédla s nadějí v očích, jako kdyby očekávala, že přijdu s převratným řešením, které všechny problémy vyřeší a babičku zázračně vyléčí.
„Přemýšleli jste někdy nad tím, že by vám někdo pomohl?“ zeptala jsem se. „Jak pomohl?“ Začala jsem vysvětlovat, že se prarodičům mohou vozit obědy, vyjmenovala jsem okolní domovinky, kam je možné párkrát týdně babičku přes den umístit, aby si dědeček odpočinul, a nabídla jsem i možnosti asistenční a pečovatelské služby.
Zmínila jsem domovy, kam mohou být umístěni oba dva prarodiče, kdyby se babiččin zdravotní stav ještě více zhoršil, kde by měli k dispozici veškerý komfort a hlavně odborný personál. Napadli mě i dobrovolníci z řad studentů nebo centra pro seniory, kam by babička mohla chodit na kognitivní trénink nebo rehabilitace. Dokonce by k drobné úlevě stačila i paní, která jednou za týden přijde vyprat, vyžehlit, vytřít nebo okopat zahradu. Odpovědí mi bylo rázné: „No to v žádném případě!“
Pomozte mi, ale nechci pomoc
Zamítavá reakce mě nepřekvapila. S podobnými osudy rodin jsem se setkala již vícekrát a ve většině případů se stalo, že prvotní reakce na novou a v takových případech náročnou situaci byla prudká a odmítavá. Obzvlášť pokud by to znamenalo, že by to mohlo vypadat, že daná rodina situaci „nezvládá“.
Po následném vysvětlení, jak jednotlivé služby fungují, a drobných krůčcích vedoucích ke změnám se však stávali těmto možnostem otevřenější. Ale stejně jako ve spoustě dalších případů, u Zuzany nebyla šance na jakoukoli diskusi. Na žádné z navrhovaných řešení nepřistoupí. Nechtějí pomoc od nikoho cizího, k psychologovi nikdo nepůjde, asistenci nechtějí, do domova prarodiče nedají a ani se okolí nedozví, čím si rodina prochází.
Přednáška 19. září 2024Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..