Paradox pochvaly

Chvála navíc může fungovat jako silná vnější odměna. Pokud je jí hodně a je hlavním zdrojem motivace, dítě si na ni snadno zvyká a začne ji vyhledávat. V dospělosti se pak může častěji objevovat potřeba potvrzení zvenčí. Ne proto, že by byl člověk slabý, ale proto, že jeho vnitřní zdroje opory neměly dost prostoru se rozvinout. Radost z procesu nebo z dobře odvedené práce pak může ustupovat do pozadí.

Sebevědomí nevzniká ze slov

Sebevědomí se totiž netvoří primárně z toho, co dítě slyší. Vzniká ze zkušenosti. Ze situací, kdy něco zvládne – ale také ze situací, kdy něco nezvládne, a přesto ho to nevykolejí. Z pohledu vývojové psychologie se základy sebevědomí rodí velmi brzy, v raném vztahu s pečující osobou. 

Dítě si postupně vytváří pocit vlastní hodnoty skrze to, jak je přijímáno. Ne za výkon, ale jako celek. Pokud zažívá, že jeho potřeby a emoce dávají smysl, vzniká v něm tiché přesvědčení: Jsem v pořádku.

Později přichází fáze autonomie, onoho známého „já sám“. Dítě chce zkoušet, dělat věci po svém, chybovat. Právě tady se buduje kompetence. Ne skrze slova „jsi šikovný“, ale skrze reálný prožitek: Dokážu to. Ve školním věku pak vstupuje do hry srovnávání. A tady se ukazuje, jak si dítě stojí. Pokud je zvyklé hlavně na obecnou pochvalu, může být na hodnocení závislé. Naopak děti, které zažívají realistickou, popisnou zpětnou vazbu, si vytvářejí stabilnější obraz sebe sama.

Jistotu hledejme v sobě

Rozdíl mezi „jsi skvělý“ a „vidím, že ses opravdu snažil“ je v tom, že v prvním případě hodnotíme osobu. Ve druhém popisujeme proces. A právě proces je něco, o co se dítě může opřít i příště. Podobně funguje i ticho. Někdy není potřeba říkat nic. Nechat dítě dokončit vlastní prožitek může být silnější než jakákoliv pochvala.

Pokud se závislost na vnějším hodnocení vytvoří, nezmizí sama od sebe. V dospělosti pak často hledáme potvrzení u partnerů, nadřízených, na sociálních sítích. A když nepřichází, máme pocit, že jsme selhali. Cesta ven vede tak, že se obrátíme zpátky k sobě. K postupnému budování vnitřního zdroje uznání. Pomoci mohou drobné kroky:

• Všímat si okamžiků, kdy se nám to děje.
• Všímat si, co se mi povedlo.
• Zkoušet dělat věci bez publika.
• Učit se vnímat vlastní prožitek. Jak poznám, že mám z něčeho radost?

Sebevědomí totiž není jen víra ve vlastní schopnosti. Je to především vztah k sobě samému. To, jak se k sobě chováme ve chvíli, kdy se nám daří, a možná ještě víc tehdy, když se nám nedaří. Pochvala od druhých může být příjemná. Je jako dezert, bonus. Ty základní živiny pro naši psychiku ale vznikají jinde – v každodenních zkušenostech, prostřednictvím kterých si postupně ověřujeme, že se o sebe můžeme opřít.