Panovačné dítě

Objevují se i v přirozeném období vzdoru mezi druhým až třetím rokem věku, kdy si dítě začíná plně uvědomovat vlastní „já“. A možná právě tato výhybka rozhoduje o dalším směřování.

Je to běžné a zvládnutelné

Autoři vychovatelům doporučují přijmout období vzdoru jako běžnou součást vývoje, ale zároveň se proti němu klidně a srozumitelně vymezit. Nepřistupovat k dítěti z pozice síly – nekřičet a nevyhrožovat, spíše přemýšlet, jak mu pomoci nepříjemnou emocí projít. Ale také neustupovat, protože dítě hranice potřebuje.

Být předvídatelní a konzistentní, ne jednou povolit a příště zakázat podle nálady a míry vlastního stresu. Projevit empatii k dětským pocitům a dát potomkovi najevo, že i tak ho máme rádi. A naučit se konfliktům předcházet a nabízet možnost výběru ve věcech, které dítě neohrožují, třeba v tom, jaké chce tričko nebo ponožky.

Ke vzdoru patří také oblíbený pokřik „moje, moje“, s nímž se lze setkat na hřištích a pískovištích. Pokud tam člověk není v roli strážce malého dobyvatele či jeho oběti, bývá zajímavé sledovat pestrou směsici reakcí maminek od přemlouvání, slibů, vyhrožování či ústupu z bojiště. Panovačné dítě určující, kdo si s čím smí hrát, bývá postrachem také v mateřské škole. Autoři nabádají čtenáře z řad rodičů, aby měli na paměti, že i ostatní děti ve třídě potřebují prostor, aby tam chodily rády a cítily se bezpečně.

Ovšem pozor, panovačnost není dobré vnímat a označovat pejorativně jako něco zcela nežádoucího (v textu ji používám pro zjednodušení, přece jen „dítě projevující znaky panovačnosti“ zní trochu krkolomně)! Každá vlastnost má totiž svou škálu, pozitivní podobou panovačnosti je smělost, rozhodnost a odvaha. Proto je dobré místo nadávání do agresorů průraznost dítěte ocenit, ale zároveň ji mírnit na žádoucí intenzitu, aby nenarušovala hranice druhých.

Autoritářský neklid

Dítě se učí vzorem, proto je velmi důležitý styl nastavení hranic. Velký zmatek v hlavě udělá také agresivní panovačný otec či matka, kteří potomka trestají za to, že se projevuje stejně jako on. Škola pak s důsledky výchovy moc neudělá, učitelé mohou jen upozorňovat na nežádoucí chování, jenže často narážejí na výchovnou slepotu rodičů a odmítání výtek.

Podle Jiřiny Prekopové se o roli „panovníka“ hraje už od pátého měsíce věku, kdy dítě začíná vnímat reakce rodičů a dává si je do souvislostí. Nejprve si vynucuje jejich přítomnost, prosazuje svou vůli u jídla, při oblékání, při hrách a posléze všude, kam přijde. Rodiče mohou toto chování nevhodným přístupem zafixovat a potomek ho zařadí do komunikačního arzenálu jako úspěšnou strategii.

Pokud v té době nedostane přiměřené hranice, získá falešné přesvědčení o své moci a stane se na ní závislým, tvrdí autoři. Překvapivě to tvrdili i mnozí rodiče z druhé poloviny 20. století, jen to říkali méně odborně a k potlačení falešného přesvědčení používali poněkud nehumánní metody. Každopádně takové dítě jako každý autoritář upadá do neklidu podněcovaného potřebou stále ověřovat svou moc a bránit ji. Čím je nejistější a neklidnější, tím více je v odporu.

Respektující komunikace

Dítě lze před takovým scénářem ochránit respektující komunikací, která poskytuje srozumitelnou zpětnou vazbu, ale emočně nezraňuje. Vychovatel by měl chápat dětské pohnutky a zaručit dítěti základní fyzické, ale i psychické potřeby. Těmi jsou dostatek stimulace, smysluplný svět, pocit bezpečí, jistoty, identity, iniciativy a otevřené budoucnosti. A to vše v citově vřelé atmosféře s těsnou vazbou k matce nebo jiné mateřské osobě.

Důležitá je i důslednost, respekt, již zmíněné hranice s dostatkem vlastního tvůrčího prostoru a také zvládnutelné a funkční dohody. Posléze zodpovědnost, s níž se dítě učí pracovat mezi šestým až dvanáctým rokem.

Velkou roli hraje přiměřené směřování. Nezavalit dítě kroužky tak, že nemá čas se ani nadechout, ale rozvíjet jeho zájmy. Stejně tak není dobré děti zahlcovat materiálními věcmi, i když máme radost, že dostávají to, o čem jsme si my netroufli ani snít. Autoři se mimo jiné ve svých praxích setkávají s problémy u dětí vychovávaných ve střídavé péči bez výchovného souladu. Tam může panovačnost maskovat pocity nejistoty.

Odměna je více než trest

Každý vychovatel by měl mít na paměti, že odměňováním žádoucího chování dosáhne mnohem více než trestáním toho nepřijatelného. A že při záchvatu vzteku by měl zachovat klid, protože hněv situaci ještě zhorší. Navíc – klid je přesně ten vzor, který by dítě mělo odkoukat. Jednotlivým metodám, jak na prevenci i na zvládání rozvinutého autoritářství, je věnována zhruba třetina knihy. Zaujalo mě například laskavé otírání ručiček vztekajících se batolat hadříkem s chladnou vodou.

Při psaní článku jsem na internetu objevila postřeh lékařky Terezy Korecké: Mám pocit, že mi celý život někdo říkal, co mám a nemám dělat. Skoro nikdo mi neřekl, že můžu dělat všechno, ale že za to ponesu zodpovědnost, a ať si to promyslím. Ideálně s nabídkou, že mi vychovatel s tím promyšlením pomůže v nenásilném rozhovoru… A tak si na to člověk přichází sám metodou pokus omyl a někdy za sebou zanechá více škody než užitku.

Tak kéž je po každém z nás té škody co nejméně!