Pannou do dvaatřiceti

Uznávám, že je to divné – ve světě, kde i ‑náctileté hvězdy sociálních sítí vystrkují kdeco. A bude to ještě divnější: našla jsem si totiž partnera, který je o tři roky mladší a poprvé se miloval se mnou. Takže byl panicem do třiceti. Musím ale podotknout, že ani jeden jsme cíleně nehledali někoho nepolíbeného. Prostě se to stalo.

Jak se to tak člověku přihodí? Už od mala jsem byla dost introvertní typ, který si s vrstevníky moc nerozuměl, kolektivů jsem se spíš stranila. Pocházím také z rodinného prostředí, které je dost studené a spíš své členy shazovalo.

Vzpomínám si třeba na nějakou slohovou úlohu ze sedmé třídy základní školy, kde jsme měli psát cosi o budoucnosti, a já se už tam zmínila, že si nejspíš nikdy nikoho nenajdu. Paní učitelka se nad tím tehdy pozastavila, když jsem úlohu předčítala třídě. Už tehdy jsem byla přesvědčená o tom, že jsem tlustá, hloupá, ošklivá a nudná. A že o mě nikdo stát nebude.

Ve vlastní realitě

A tak jsem si žila ve své virtuální realitě, bydlela u rodičů v malé vesnici, realizovala se studiem a prací… Vystudovala jsem dvě vysoké školy, našla si práci, která mě bavila a v níž jsem se realizovala i sedm dní v týdnu dvanáct hodin denně, nikam do společnosti jsem moc nechodila, a přitom jsem se stále podivovala tomu, že ve své izolovanosti žádné volné muže přiměřeného věku nepotkávám.

Vzpomínám si, jak jednou rodičům přijelo na návštěvu jakési vzdálené příbuzenstvo z Ukrajiny – dva muži středního věku – a jeden z nich mi tenkrát anglicko‑rusky naznačoval, že odtamtud musím vypadnout pryč. Mně ovšem trvalo ještě pár let, než jsem ho poslechla.

Vzhledem k tomu, o čem jsem byla přesvědčená, není divu, že se o mě nikdo, ale skutečně nikdo nezajímal. Nikdy jsem nebyla pozvaná do kina nebo na kafe ani nic podobného. Občas mě přepadaly černé chvilky, kdy jsem si zoufala a nechápala, proč se mi „to“, tím myslím partnerský vztah, ještě nestalo, ale většinou jsem byla vlastně spokojená. Rozhodně jsem se tím nijak dramaticky neužírala.

Začala jsem se poprvé v životě cítit na vztah připravená. A tak jsem začala hledat – ne proto, že bych toužila lásku dostávat, ale proto, že jsem toužila lásku dávat.

Dál jsem pracovala, nakonec jsem se odstěhovala i od rodičů blíž k většímu městu do vlastního bytu, takže jsem teď vlastně žila úplně sama, život mi poklidně plynul mezi prsty. Ale přesto, když mi bylo 31, dospěla jsem rozumově k přesvědčení, že jestli nějaký vztah chci mít, asi pro to budu muset udělat.

Po důkladném rozmyšlení jsem oslovila jednoho kamaráda, zda by jako nechtěl… Byl to gentleman, a tak mě odmítnul velice zdvořile. A já mu za to odmítnutí budu až do smrti vděčná, neboť ve mně vyvolalo něco, co se poslední dobou tak trochu vznešeně označuje jako psychospirituální krize. A ta všechno změnila.

Ven z bubliny

Konečně jsem pochopila, že moje omezující přesvědčení o sobě samé jsou mylná a že jsou mým vlastním vězením. Pochopila jsem, že se nejdřív musím mít ráda sama, a že pokud si sebe sama nevážím já, těžko si najdu partnera, který si mě vážit bude. Používám slovo „pochopila“, ale zdaleka nešlo jen o intelektuální proces, byla to naprostá změna prožívání.

Ještě jednu věc mi totiž ta krize dala – otevřela mi srdce. Nemám pro to vhodnějších slov, je to pro mne naprosto nepopsatelný zážitek, který, mám‑li se to alespoň trochu pokusit přiblížit, ve mně probudil touhu dávat lásku. Začala jsem se poprvé v životě cítit na vztah připravená. A tak jsem začala hledat – ne proto, že bych toužila lásku dostávat, ale proto, že jsem toužila lásku dávat.

Ovšem jelikož se v mém okolí pořád žádní volní mužové přijatelného věku nevyskytovali, rozhodla jsem se to zkusit na seznamce. Mé zkušenosti s muži byly do té doby nulové. Bez přehánění. Netajila jsem se tím. Muži ze seznamky tím byli často zaskočení a dávali to otevřeně najevo, setkala jsem se i s tím, že prý nemám na seznamovacím trhu co nabídnout, když neumím uspokojit muže…

Přednáška 24. října 2024